Hádej, kdo (možná) přijde na večeři

Již několik měsíců se neúčastním žádných literárních soutěží (pouze je pořádám). Protože proto. Všechno je podvod! Jen z vás vytáhnou peníze, autorské výtisky či desatero kopií scénáře, které si pak vyzvednete kdesi ve vrátnici na první pohled nedotčené. Tůdle. Před měsícem vyhlásil soutěž obchodní řetězec Interspar. Podmínkou bylo utratit v některém ze supermarketů tisíc korun, takže jsem si jen zaťukala na čelo. Se ví že jo. Nevyhraju a ještě mě to bude stát litr. Jenže, stalo se toto: několik skalních čtenářů Jiného psaní se na můj nákup složilo. Že prý by to byla náramná legrace, kdyby Zdeněk Pohlreich vařil s osobou, která v kuchyni vykazuje stejný objem talentu jako Čeněk z Cimrmanovy herecké společnosti Lipany. A tak jsem Zdeňkovi Pohlreichovi napsala toto:

Pane Pohlreichu, znáte lidi, kteří dovedou postavit plastovou varnou konvici na plynový hořák, vejce s cukrem utřou do ručníku a steak v jejich podání by nepozřel ani vyhladovělý šakal? - Jestli jsem první, tak mě těší. Stejně jako Vaše úspěchy, mé gastronomické neúspěchy, zdá se, baví čím dál širší čtenářské publikum. Věřte, že naše společné setkání v jedné kuchyni má neodolatelný zábavní i výživný potenciál. Navíc: vůbec se Vás nebojím. A tak, pokud se nebojíte ani Vy, přijďte vařit k nám! 

Kuchařský guru prý osobně vybere deset nejlákavějších pozvánek a k jejich autorům přijde uvařit. Nikdy jsem žádnou soutěž nevyhrála, takže jsem prosta očekávání, ale kdyby to náhodou vyšlo, myslím, že to vážně bude kuchařský kabaret pro ty, kteří se na můj nákup složili! 

10 mýtů o kabrioletech

Počátkem léta se v mém okolí vyskytlo hned několik jedinců, kteří kdesi v ulicích zahlédli pár aut se stahovací střechou, něco se v nich hnulo, načež začali trávit převážnou část své pracovní doby brouzdáním po stránkách autoscout24.de a zjišťováním všeho, co souvisí s kabriolety. Zhruba obden mi některý z nich zavolal, aby vznesl dotaz ohledně motoru, spotřeby, kapacity kufru, názoru na automatické stahování střechy, a informoval mě, jak pokročil v rozhodování o tom, zda a který kabriolet si pořídit. Vzhledem k tomu, že někteří volají stále, rozhodla jsem se vyvrátit nejčastější váhavcovy pochybnosti i mýty o kabrioletech naráz a jednou provždy. 

Retro III: Otázka benzínu

Dočkala jsem se své velké chvíle: mou kamarádku ze Záhřebu, editorku známého společenského magacínu, zaujalo mé zoufalé literární počínání mezi olivami a vinohradem v Dalmácii natolik, že se rozhodla napsat o tom článek. Text měl být obohacen fotografií, a tak jsem byla požádána, abych se dostavila do jedné záhřebské kavárny, pokud možno v žánrovém převleku za zemědělce-intelektuála. Došlo mi, že jde o vynikající příležitost, pročež jsem nemeškala a vyrazila. Na 422. kilometru chorvatské dálnice A1 mi však došlo ještě něco dalšího. 

Byl to benzín Natural 95.

Musí se autor proslavit?

Podařilo se mi zopakovat již poněkolikáté tutéž chybu: zašla jsem do knihkupectví. Jen tak, pokoukat - obelhávala jsem se, bez jakýchkoli očekávání, že koutkem oka zahlédnu někde na pultu Jadranskou snoubenku (pokud nezahlédnu, tím lépe - znamená to, že je na sklonku léta beznadějně vyprodaná). Bez otálení jsem zacílila Novinky, České romány, Romány pro ženy, Cestopisy a Kuchařky. Po Snoubence ani stopa. Oslovila jsem výjimečně sympatickou knihkupkyni. Příručka jadranské snoubenky? O tom jaktěmoutěživa nikdy neslyšela. 

Co to jako má být? Vnořila se do počítačové evidence. "Nejspíš myslíte Příručku jadranské milenky!" zvolala. - "Snoubenky," trvala jsem na svém. "Milenky," nedala se knihkupkyně - má to v počítači, a co je v počítači, to se počítá. "A napsala to Čechová?" ujišťuji se. Prodavačka přitakala. "Čechová Blanka." - "Tak to jsem já," přiznala jsem. "Přeci, propánakrále, vím, jak jsem nazvala vlastní knihu!" 

Retro II: Adijo mare

Tento post si možná někteří vybavíte z loňska, ale s ohledem na příznivý ohlas předchozího dílu Retra otiskuji znovu. Text se v upravené podobě objevil i v knize Příručka jadranské snoubenky, která - pozor! - co nevidět vyjde i v elektronické podobě. Výstražná četba (nejen) pro ty, co se chystají koupit dům (nejen) v Chorvatsku.

Láďa za domácí úkol

Jeden z mých věrných a nelítostných recenzentů je učitelem na střední pedagogické škole, a svým studentům zadává domácí úkoly podle mých představ: před lety například uložil, aby studenti udělali rozhovor s významnou osobností z ČR. Nedávno mi poslal rozhovor, který jedna z jeho studentek v 90. letech vedla s Ladislavem Smoljakem. Vzpomněla jsem si na Láďu a na jeho boje o korektury, co často sváděl s různými novináři, kteří zkrátka jen přepsali záznam, ric-pic-hotovo. Nad rozhovorem, který napsala tehdy  sedmnáctiletá studentka Jolana, si říkám, že by ji Láďa určitě pochválil. Konkrétně by řekl: takhle píše žurnalista. (O stylistických a dalších neumětelích naopak s oblibou říkal ceplovské "Takhle píše pazdrát.") S rozhovory je ta potíž, že mají-li být dobré, kladou vysoké nároky nejen na zpovídaného, ale také na zpovídajícího, který musí mít při psaní rozhovoru (ano, jde o psaní, nikoliv o ušmudlané mechanické přepisování, jak si může někdo myslet) stále na paměti, že jeho úkolem není úzkostlivý věrný záznam řeči, ale pokus o pravdivý obraz, reflexi osobnosti. Což vyžaduje trpělivost, cit, několik verzí a stylistického šéma. Aby rozhovor-domácí úkol neupadl v zapomnění, rozhodla jsem se (s Jolaniným svolením) podělit se o něj na Jiném psaní.

Datel a nakladatel

Po cestě městského parku kráčel nakladatel v dlouhém černém plášti. Vlekl za sebou obrovský kufr plný knih, svazků skvělého románu, který knihkupci po několika měsících vrátili. Prý není zájem. Čtenáři baží po senzacích a celebritách, to víte, doba skvělých románů dávno minula. Skleslý nakladatel usedl na lavičku. Nemohl dál. Co si počne? Jak zaplatí složenky? A co poví nešťastnému autorovi, který tolik toužil, aby lidé prozřeli a svět se díky jeho knize stal lepším?