Retro I: Jak to bylo (loni) v Kecskemétu

Někteří už tento text znáte, ale mnozí nikoliv, takže dávám k dobru v rámci Letního retro festivalu Jiného psaní, jako matka, která postrkuje své upejpavé dítě do první řady, aby si ho všimli.

Dlouhé cesty autem, to je moje. Nevím proč. Poslouchám stokrát oposlouchané audioknihy, futruji domácí řízky, které prokládám variací čokolád zakoupených na odpočívadlech, kochám se krajinnými výjevy jako jsou šiky obřích elektrárenských větrníků, tu a tam na diktafon vydestiluji z dopravního hluku důležitý geopolitický postřeh (který, žel, v záznamu okolního ruchu nebudu nikdy schopna rozluštit), porovnávám úpravu a důmyslnost dálničních ukazatelů a úroveň toalet na benzínových pumpách napříč různými státy. Ano, dlouhé cesty autem, to je moje, a sice do té chvíle, než se auto porouchá. Kdybych měla svou nedávnou zkušenost vtěsnat do automobilistické poučky, zněla by takto: Pokud už jedete autem do Kosova, a jste tak nešikovní, že se neumíte cestou vyhnout Maďarsku, dbejte, ať se vám, proboha, alespoň neporouchá auto. A pokud se vám přeci jen porouchá, zasaďte se všemi prostředky o to, ať se tak nestane poblíž města Kecskémét.