Writer in Residence: spisovatel, který bydlí

Nevím, jak nejlépe převést tento vynález do češtiny, jediné co mě napadá, je "spisovatel dočasně u nás zabydlený". U nás zatím žádný zabydlený není. V Británii a v Severní Americe jsou však rezidenční programy pro spisovatele tradiční formou podpory pro literární tvorbu. Každá lepší univerzita či knihovna má svoje spisovatele: na semestr, na rok, někdy i na několik let. 

Musí se autor proslavit?

Podařilo se mi zopakovat již poněkolikáté tutéž chybu: zašla jsem do knihkupectví. Jen tak, pokoukat - obelhávala jsem se, bez jakýchkoli očekávání, že koutkem oka zahlédnu někde na pultu Jadranskou snoubenku (pokud nezahlédnu, tím lépe - znamená to, že je na sklonku léta beznadějně vyprodaná). Bez otálení jsem zacílila Novinky, České romány, Romány pro ženy, Cestopisy a Kuchařky. Po Snoubence ani stopa. Oslovila jsem výjimečně sympatickou knihkupkyni. Příručka jadranské snoubenky? O tom jaktěmoutěživa nikdy neslyšela. 

Co to jako má být? Vnořila se do počítačové evidence. "Nejspíš myslíte Příručku jadranské milenky!" zvolala. - "Snoubenky," trvala jsem na svém. "Milenky," nedala se knihkupkyně - má to v počítači, a co je v počítači, to se počítá. "A napsala to Čechová?" ujišťuji se. Prodavačka přitakala. "Čechová Blanka." - "Tak to jsem já," přiznala jsem. "Přeci, propánakrále, vím, jak jsem nazvala vlastní knihu!" 

Tvůrčí psaní pro soudce...

...mělo původ v Tvůrčím právu pro spisovatele. Nečekaná diskuse se rozvětvila až do mého mailu, kde vyvrcholila nabídkou, jestli bych nechtěla učit kurs psaní na Justiční akademii, a sice pro soudce s praxí do tří let. Kurs byl vypsán pod přitažlivým titulem "Tvůrčí psaní (nejen) rozsudku", což nenechalo chladným zpravodajský štáb TV Nova, který hned přispěchal s reportáží (...můj štěk o tom, že české justici fandím, a zvláště do mladých soudkyň a soudců vkládám naděje, bohužel pro nadbytečnost vystřihli).

Literatura, Zn. K dostání v jedné velikosti

V rozhovoru na Radiu Wave jsme se s redaktorem zlehka střetli v rámci jedné z otázek: prý že, co je literatura s velkým L? 

Poselství dobrého básníka

Ano, je to recyklace, ale zato je aktuální: dnes zazní v pražské premiéře dalmatské houslové melodie se zpěvy (nebo naopak - podle kvality a množství přítomného červeného vína), a to v Salmovské kavárně (záměrně to hlásím na poslední chvíli, protože mám trému velikou, ó velikou; myslím, že zbývají cca poslední dvě místa, takže kdo by chtěl, ať to ani nezkouší - v případě úspěchu bude včas a řádně oznámeno repete). Kde naopak zbývá posledních míst dost, je kavárna U Chlupatýho ducha, kde budu zítra, 1.3. od 20h číst z Totál Balkánu, a kdo by chtěl přijít, bude vítán.

Výchova spisovatelů v Čechách I: Lze se uživit psaním?

Varuji čtenáře, že nepůjde o žádný ucelený seriál, nýbrž o posbíranou směs svévolně (ne)navazujících postřehů z internetu. Například: Kdosi mě upozornil na fotografii, kterou do svého profilu na facebooku umístil spisovatel Jaroslav Rudiš: je na ní vyobrazen spolu s Michalem Vieweghem poblíž titulku "Kolik vydělávají české romány", což bylo téma nedávné přílohy  Hospodářských novin. Oba autoři jsou tmavovlasí muži v brýlích, mají ruce v kapsách a na sobě džíny a tmavé sako, a tak Jaroslav Rudiš doprovodil fotografii výzvou svým fanouškům - "Hledej 5 rozdílů". 

Autorské (zlo)zvyky

Zdá se, že spisovatelé propadají při své práci různým zvykům a rituálům častěji, než lidé jiných profesí. Zřejmě proto, že nad svou disciplínu a výkony musí dohlížet oni sami (případně vydavatel, který se tu a tam citlivě připomene s termínem odevzdání rukopisu), takže poté, co se spisovatel provzteká několika léty rozkladu, přijde na to, že pravdu měli jezoviti, když tvrdili - zachovej řád a řád zachová tebe. Nerad pak vymyslí nějaký osobitý bič, který nad jeho výkonností bude držet ochranný švih. 

Umění přepisovat

Mantra, kterou nám v Oxfordu stále opakovali, zněla: "Writing is rewriting", tedy "Psaní je přepisování". Tomu odpovídal i obvyklý začátek rozhovorů mezi studenty v týdnech mezi odevzdáním semestrálních prací všelikých žánrů: "How many drafts?", což znamenalo "U které jsi verze?" a šlo to zrovna tak chápat jako dotaz "V kterém jsi měsíci?" Můj obvyklý počet byl tři až čtyři verze, a pokaždé jsem měla pocit, že by to chtělo alespoň ještě jeden přepis, i kdyby jen ze sportu či ze zvědavosti. 

Tvůrčí dopis do Oxfordu

Když jsem se před pěti lety hlásila ke studiu tvůrčího psaní v Oxfordu, chtěli po mně řadu textů, jazykových zkoušek, doporučení a prohlášení. Jedním z vyžádaných dokumentů byl i takzvaný personal statement. Žánrově šlo o motivační dopis, kterých jsem předtím i potom psala ještě desítky, ale vysvětlit motivaci ke studiu psaní, navíc v cizím jazyce a ke všemu se pokusit o neotřelou literární formu nebylo nic lehkého. Vzpomínám si, že jsem nad dopisem strávila týden (přemýšlením, váháním, škrtáním, výmluvami na kvalitu pera a papíru, na počasí a zaneprázdnění, proklínáním sebe sama a trháním poznámek na kusy) a chybělo málo, abych dík tomu prošvihla termín odeslání přihlášky. Nakonec jsem napsala text, který během velkého finále možná rozhodl o mém přijetí. Našla jsem ho včera v zasuté složce flashky, která mi v Oxfordu spadla do záchodu, takže funguje pouze občas. Textu se mi zželelo, a tak jsem se rozhodla povýšit ho na Metodický pokyn.

Dopsáno

Toho momentu jsem se nemohla dočkat: odsednu od klávesnice, vyskočím metr do vzduchu a zařvu - Dopsala jsem! Dopsala jsem Totál Balkán, text, který byl mým souputníkem a protivníkem po nekonečnou dobu uplynulých dvou let. Vyběhnu na dvůr a oběhnu vítězné kolečko pod okny sousedů, mých budoucích vděčných čtenářů, pak svolám rodinu a přátele a pozvu je na dopisnou -  velkolepou oslavu toho, že jsem dokončila poslední kapitolu posledního oddílu poslední sekce a pak, v hluboké noci, budu koukat do stropu a   budu cítit, že jsem se stala součástí vesmírné rezonance míru a štěstí, Duše světa, tak jak o tom píše Paolo Coelhu v románu Alchymista. Jenže rezonance se nedostavila. Dostavilo se divno. Zachvátila mě autorská panika, přesně ta, která mě zachvacuje přibližně pětkrát denně, takže jsem se rozhodla po několika měsících zavolat kamarádce Antoinette, absolventce tvůrčího psaní z Oxfordu, která měla kdysi stejně bláznivý nápad jako já, tj. rozhodla se vstoupit do manželství s počítačem, zavřít se s ním do neútulné místnosti a opustit ji, jakmile za několik let dopíše román. Dopsala ho před čtrnácti dny. "Jak se cítíš?" - ptala jsem se opatrně. Následovalo dlouhé ticho. "Já...nevím, člověče," zabroukala Antoinette. "Je to divný, ale mně ti je skoro do pláče," oznámila. Poplakaly jsme si společně. A identifikovaly příčinu deprese: byl to strach. Strach z toho, že to, co jsme vytvořily není dobré, a nebo že to dobré je, ale nikdo to nebude číst, a nebo že to je dobré, budou to číst, ale nikomu se to nebude líbit - a nejméně ze všech nám samým. "Co budeme dělat?" - pípla Antoinette. Přemýšlela jsem, co říct. A došla jsem k závěru, že budeme dělat to, co by spisovatel dělat měl, když dopíše román: poplakat si, smířit se s tím, že teď bude muset opustit svou zásnubní lóži neskutečného světa a vydá se do světa skutečného, překonat ten obrovský, zachvacující strach z toho, že to nebude dobré, a že i v takovém případě nezanevře na psaní - na svůj věkovitý otlučený počítač - protože k němu lne opravdovou láskou. Odváží se poslat celý text hrstce věrných přátel, o nichž ví, že ho mají rádi, a tak ho dovedou poslat tam, kam třeba, když to třeba je. V mezičase sám přečte znovu celý text a zjistí, že je k ničemu, propadne nové panice, se slzami v očích se prokliká několika povzbudivými reakcemi pod bezvýznamnými  blogovými posty a ukázkami z románu, což mu dodá špetku optimismu a odvahy, takže se opět zavře do své komnaty a dá se do přepisování. Pokud má štěstí, tak za nějaký čas najde dobrého editora, který ho pošle tam, kam třeba, s každým druhým odstavcem, takže vznikne třetí verze, která už vypadá skoro jako skutečný román. A pak... Ach, měls pravdu, Karle Hynku, příteli můj - Dalekáť cesta naše! 

Tvůrčí právo pro spisovatele

K tomuto postu mě přivedl shluk otázek v jednom z diskusních příspěvků pod nedávným pokračováním seriálu Jiné právo misijní na blogu Jiné právo, a sice: Vystudoval Dostojevský, Hemingway nebo Balabán či Hrabal kurz tvůrčího psaní? Znamená jeho absolvování skutečně to, že někdo umí psát?

Nalezeno v překladu

Můj vztah k poezii, obzvlášť cizokrajné, zaznamenal vývoj tak říkajíc od extrému k extrému: na počátku jsem básně snášela jen se značnou nelibostí, protože bylo obvykle vyžadováno se je učit zpaměti a do roku 1989 šlo téměř bez výjimky o angažovaná díla Petra Bezruče nebo rádoby roztomilé komunistické říkanky pro děti.  Poezii jsem proto ignorovala až do svých sedmnácti let, kdy došlo k obratu, resp. ke střetu s neproniknutelnými díly našich a francouzských symbolistů: tehdy jsem začala poezii opravdu nenávidět. Nebylo už nutné učit se básně zpaměti. Bylo nutné je chápat. 

Metodické pokyny k chovu spisovatele

Když se mě ptají, co teď dělám, říkám, že působím jako nezaměstna(tel)ný básník. Většinu lidí to nejdřív překvapí, pak mě začnou upřímně litovat a na ústupu mi horlivě přejí hodně štěstí. Zajímavé: když jsem bývala právníkem, hodně štěstí mi nepřál nikdo, ačkoli jsem ho, myslím, potřebovala daleko víc než v poézii. Být právníkem je mnoha lidmi považováno za štěstí samo o sobě, zatímco být básníkem je považováno za jednu z forem šílenství, které vede zákonitě k hladu, bídě, za života k neutuchajícím půtkám s kritiky a po smrti většinou k zapomnění (já, teda, budu rozhodně trvat na bronzové pamětní desce s nápisem ve stylu "Zde-žil-a-tvořil..." na čelní zdi našeho domu a basta, úspěch neúspěch). V každém případě se (zatím) domnívám, že i základy básnické tvorby se dají vtlouct člověku do hlavy, a že dobrý text je třeba jednoduše vysedět. Jako vejce.

The Bird's Eye View alias short film synopsis

Last year, I was asked to draft three synopses for one of the episodes of Love Berlin - How We Met movie The submission kind of lost in the outer space, so I sincerely hope it only got tacitly rejected. (The emerging (screen)writer's life does go like this - you share your ideas in places where there is a chance they get stolen, because in the five minutes you've got for talking that producer into your brilliant script, there's really no space for copyright clauses, hence, your daily writing, gets interrupted by panic attacks, when you wonder, if that great scene or those spot-on funny dialogues you sweated over, haven't already become part of somebody's cool movie). Nevertheless, here's one of the Love Berlin texts, enjoy reading and if you incidentally are in search for ideas for a short film, let me know - the set is flexible and can be easily transposed into Love Prague or else.

Spoutaný Prometheus, Spláchnutý Oidipus

Když jsem nedávno dopsala svou první divadelní hru, byla jsem právě v jedné z nejstarobylejších částí oxfordské Bodleian Library. Kdo viděl film Lepší pozdě, nežli později, dovede si díky skvělému výkonu Diane Keaton představit vítězoslavný pocit dramatičky, která po týdnech pláče, utrpení a tvůrčí i celkové krize konečně dopíše poslední repliku své divadelní hry, zavýskne a uloží celý kus na plochu svého počítače. Přesně to jsem udělala.