Několik poštovních

V omylu o poštovních úřadech jsem prožila celé dětství, a to pod dojmem malebné Čapkovy Pošťácké pohádky. Hrůzostrašné příhody, které občas lidé vykládali o českých poštách a úřadech, se mi vyhýbaly. A pak se stalo to, že jsem se přestěhovala do Francie. O tom, jakých zážitků jsem se na tamních poštách dočkala, přináším zprávu níže, v reblogu dávného příspěvku z Omalovánek ze Štrasburku. Ale abych nebyla nespravedlivá: zásilkové drama může člověka potkat i v jiných státech (Chorvatsko) nebo při využití zatraceně drahých expresních služeb. - Když jsem onehdy toužila poslat z dubrovnické pobočky DHL (která sídlí na konspirační adrese v suterénu hotelu, takže ji těžko hledáte i s buzolou) důležitý rukopis, bylo celé rozhodné půldne zavřeno. Bez cedule, bez vysvětlení, bez náhradního scénáře nebo telefonního čísla. Neradimo a basta. Když jsem nakonec poslala rukopis transbalkánskou cestou skrze řetězec navazujících automobilových spojů, napsala jsem do DHL stížnost ve formě řečnické otázky, a sice jak je možné, že se věhlasná firma obrací zády k zákazníkovi, co toužil zaplatit 110 EUR za poslání obálky přes noc? Odpověděli  po americku, a sice, že jsou nadšeni mým zájmem zaplatit dobrovolně tolik peněz, a že nemám ani vteřinu váhat, až se na ně budu chtít obrátit příště. Nejlepší zkušenosti s posláním čehokoli kamkoli jsem nakonec měla v Kosovu - ochota tamních poštovních úřednic neznala hranic, a kdybych si o půlnoci vzpomněla, mohla jsem posílat expresní balíky i na Trinidad. Ony albánsky, já srbsky nebo tak, jak jsem si zrovna vzpomněla, ale vždycky jsme se dohovořily. A když byla výjimečně mitrovická pošta zavřená, byl tu vždycky můj kamarád Riza, který chová poštovní holuby. Nikdy jsem nepochopila, jak je dovede naučit, aby trefili zrovna tam, kam třeba. Zeptala jsem se: Rizo, to mi vysvětli, jak ten holub ví, kam letí? - Riza se s přivřenýma očima zahleděl do dálky, pokýval hlavou, váhal, jestli může vyrukovat s pečlivě utajovanou skutečností, načež odhalil - zna on to, brate. Prostě to ví... - Což je pro mě dodnes to největší poštovní tajemství. 

Přijímačky na Oxford

Po odstranění většiny postů z Omalovánek ze Štrasburku jsem zaznamenala nesouhlasný pokřik týkající se především jednoho - svého času (2006) nejkomentovanějšího postu na mém starém blogu: proč prý už se nedá nikde najít? Když už podnikám tuto autorskou recyklaci, ráda bych text upravila a cenzurovala, ale je to dlouhé, navíc je půl sedmé ráno a já pádím - pádím ani se neptejte kam, takže své retušérské snahy musím bohužel vzdát. Zřejmě mi to nedá, a tak až se vrátím z místa, kam právě pádím, napíšu druhý díl: Co se stalo po přijímačkách - aby se vidělo, že psaní se dá naučit, lépe řečeno, že se v něm lze alespoň zlepšit (věkem, tlačícími a množícími se termíny odevzdání, apod.). 

Jak jsem projížděla státní hranicí

Další porce Ozvěn ze Štrasburku (2005). S odstupem několika let se následující vzpomínka na hraniční přechod Rozvadov bude možná jevit jako hodně velké retro, ačkoli to není tak dávno, co jsme při výjezdu ze země stávali ve frontách v očekávání velice tělesné prohlídky. A hraniční přechody, kde vám při troše smůly ochotně rozeberou auto na prvočinitele, od nás nejsou zas tak daleko: při mé loňské tradiční Ralley Západní Balkán, kterou jsem podnikla ve svém proklatě nízkém autě s děravou plastovou střechou, jsem strávila na jednom hraničním přechodu z Bosny do Chorvatska velice napínavou hodinku. Měla jsem za sebou deset hodin jízdy, bylo půl páté ráno, ale celník nedbal a nechal mě vypakovat z kufru naprosto všechno včetně ponožek s dírou a náhradní pneumatiky (taky s dírou). Když mi chtěl konečně zkonfiskovat vzácnou lahev domácí rakije, mlčky jsem se vytasila s dávno prošlou průkazkou štrasburského soudu s ustřiženým rohem a vyloudila škleb tak úřední, aby bylo jasné, že Carla del Ponte je moje kamarádka. Efekt, který tento žert způsobil, ve mě dodnes budí rozpaky:  celník padl na kolena a blekotal něco jako - promiňte, ctihodnosti!, vypadáte jako otrhaný drban, kdo by se byl dovtípil... Hlavně si na mě, sáhibe, nikde nestěžujte - já mám rodinu! Mám rodinu! - Načež osobně naskládal moje saky paky zpátky do kufru. Takže pointa: Kdo ví, čeho se ještě dočkáme... 

Ozvěny Omalovánek ze Štrasburku

Kdosi mě upozornil, že jsem podle a bez varování smazala většinu obsahu na svém starém blogu Omalovánky ze Štrasburku. Mí zasloužilí čtenářové proto odpustí, když na tomto místě budu tu a tam recyklovat stará známá echa z dob mého působení ve Francii (není jich tolik). Jsou prostě lidé, kteří to ještě nečetli. Nerada bych případné zájemce připravila např. o postřehy z francouzské pošty nebo o veselé příhody, které provázely má pravidelná putování na trase z alsaského Štrasburku do české Prahy. Račte nakousnout staronovou sérii Jiného psaní vzpomínkou na Kolo značky Kirsch.