Musí se autor proslavit?

Podařilo se mi zopakovat již poněkolikáté tutéž chybu: zašla jsem do knihkupectví. Jen tak, pokoukat - obelhávala jsem se, bez jakýchkoli očekávání, že koutkem oka zahlédnu někde na pultu Jadranskou snoubenku (pokud nezahlédnu, tím lépe - znamená to, že je na sklonku léta beznadějně vyprodaná). Bez otálení jsem zacílila Novinky, České romány, Romány pro ženy, Cestopisy a Kuchařky. Po Snoubence ani stopa. Oslovila jsem výjimečně sympatickou knihkupkyni. Příručka jadranské snoubenky? O tom jaktěmoutěživa nikdy neslyšela. 

Co to jako má být? Vnořila se do počítačové evidence. "Nejspíš myslíte Příručku jadranské milenky!" zvolala. - "Snoubenky," trvala jsem na svém. "Milenky," nedala se knihkupkyně - má to v počítači, a co je v počítači, to se počítá. "A napsala to Čechová?" ujišťuji se. Prodavačka přitakala. "Čechová Blanka." - "Tak to jsem já," přiznala jsem. "Přeci, propánakrále, vím, jak jsem nazvala vlastní knihu!" 

Křečkové, VeVerky a zjednodušenej lid

Otázka dne: komu (kromě manželů Křečkových) se doopravdy líbí filmy, které se obvykle pouští v dálkovém turistickém autobusu? A otázka souvisící: kdo - propánakrále! - KDO volil v parlamentních volbách před dvěma lety stranu Věci veřejné? Nevím, kolik je nenáročných diváků, ale voličů bylo v každém případě 569 127. Což je víc než 11 000 autobusů. Chápete? Jedenáct tisíc Karos lidí před dvěma lety podlehlo ryzí strejcovské bodrosti Radka Johna, kolenům odhalených blondýnek (některé z nich, jak se ukázalo, kolena nejen odhalují, ale také jimi myslí) a neklamnému tušení, že mládí vpřed! nás spasí. 

Pár postřehů z autobusu

My, český národ, vynikáme v řadě disciplín, v nichž národy ostatní kulhají daleko za námi. Jednou z nich jsou dlouhé přesuny autobusem. Zásadní okruhy s autobusovou turistikou souvisící popsal již před lety kolega Viewegh v románu Účastníci zájezdu. Proslulo i pozdější filmové zpracování, v němž zazářila mj. dvojice řidičů Liška/Krobot. Sama jezdím autobusem do destinace vzdálenější než hodinu cesty přesně dvakrát do roka, a to 1) na lyžařský zájezd do Francie a 2) z lyžařského zájezdu zpět do ČR. 

Následky osvětové činnosti

Od rána přemítám o tom, nakolik úrodná byla půda, kam dopadla má osvětová činnost na chorvatském poloostrově Pelješac. Volal mi můj známý Nikša z jedné tamní vsi: mám novinu! - Čekala jsem, že mi oznámí to, co se pod pojmem novina v Dalmácii běžně rozumí, a sice termín zásnub, svatby nebo narození děcka. "Budu předsedou místního sdružení mládeže strany HDZ v naší obci," odrovnal má očekávání Nikša. 

Vzpomínky na léto

Navzdory neurčitému a nijakému počasí venku prožívám léto na plné pecky. Stejně jako tomu bylo u několika jiných nečekaně šťastných období mého života, základem období současného bylo prostě to, že jsem neměla na výběr. Uprostřed zimy píšu nový román, který se odehrává převážně v létě a má být převážně veselý, takže jděte k šípku s realitou za oknem, která je spíš k pláči (a člověk by rozhodně nemusel zůstat jen u počasí).

Once Upon a Time...v Paříži

Stejně jako tisíce lidí - čtenářů, spisovatelů či náhodných kolemjdoucích - to knihkupectví mě očarovalo hned, jak jsem poprvé uviděla jeho ošoupaný vchod a zdivo knih, které se zvenčí drolilo místo fasády. Genius loci anglického antikvariátu a knihkupectví Shakespeare and Company naproti katedrále Notre Dame nešlo přehlédnout. Člověk nemusel mít kdovíjaký vztah k zaprášeným koženým vazbám nebo autorský nos, jímž by zavětřil horní patro a v něm kolegy-spisovatele, přes den zakuklené ve spacácích a v noci pohroužené do psaní pod klenbou z Hemingwayů, Fitzgeraldů nebo Ezra Poundů, kteří kdysi seděli na stejných židlích, aby se protrápili toutéž básnickou líhní (Hemingway toto období a své hodiny v Shakespeare and Co. neopakovatelně zdokladoval v knize Pohyblivý svátek). Duch tohoto místa měl velice konkrétní podobu: více než šedesát let stál u pokladny nebo rovnal nové knihy do polic. Byl jím sám jeho majitel George Whitman, nenápadný člověk, který za své zásluhy o rozvoj literatury nikdy nedostal žádnou cenu, přestože k rozmachu nových anglofonních autorů v Evropě přispěl víc než kdejací nositelé státních vyznamenání. Pan Whitman zemřel včera ve věku 98 let. A protože jsem se kdysi na krátký nádherný čas zařadila mezi šťastné autory, kteří směli u Shakespeara psát, spát a účastnit se vážných debat v pokojíku s výhledem na věže chrámu Matky boží, věnuji následujících pár řádků na památku Georgovi Whitmanovi. Varování: Napsala jsem je před dvanácti lety, krátce poté, co jsem poprvé překročila práh ošoupaného vchodu, takže jde o úryvek ze školní slohové práce, nikoliv o úryvek z literatury.

Osudová z dálnice

Možná by bylo na místě přejmenovat tento blog na Metodické pokyny k chovu motorist(k)y. Ba, dávno tomu již, co jsem publikovala něco jiného než úvahy o kompresorech, hlášení o nedostatku benzínu nebo reportáže z automobilových srazů, a to si většinu zásadních otázek nechávám pro sebe (Zazimovat vůz – ano či ne? Pokud ne, pak zimní gumy: které, jaké, čí?  Hardtop: jak na hlučnost při rychlosti vyšší než 120km/h? Svízele s tlačítkem na otevírání levého okna. Jak jsem myla motor a jak jsem toho pak hořce litovala. Srovnávací test vysavačů na čerpacích stanicích v jihovýchodní Evropě. Atd.) Můj vztah s vozem Mazda MX-5 1.6 v tmavomodré metalíze a béžovém interiéru trvá už dva roky a rozvíjí se zatím daleko úspěšněji, než většina jiných vztahů. Zároveň zvýšil mé požadavky na životního partnera: je bezpodmínečně nutné, aby 1) uměl skvěle řídit, 2) miloval vozy Mazda MX-5, 3) věděl, že na barvě záleží, 4) stejně tak jako na zrychlení a výšce podvozku (kompresor zatím nechme stranou, protože stojí pade), 5) měl pochopení pro poslech velice hlasité hudby během jízdy, protože bez toho to prostě nejde, 6) nic nenamítal, že slunečné nedělní dopoledne trávím na dvoře ve společnosti kýblu, hadice, sady houbiček, hadříků, utěrek, šamponů, sprejů a leštidel, a že při rituální očistě vozu nesmím být rušena, 7) smířil se s tím, že můj vůz smí řídit jen spolehlivý, léty prověřený jedinec, který nepodřazuje a nezpomaluje v zatáčce, takže 8) akceptoval, že mu auto (možná) půjčím teprve až budeme několik let manželé a děti odrostou, 9) dovtípil se, že nejlepším dárkem k narozeninám a k Vánocům pro mě není lak na nehty, ale speciální pero pro kosmetické úpravy na laku karoserie, ev. brzdová kapalina nebo, v případě narozenin kulatých, 17palcové lité disky na kola, 10) měl radost, že jeho žena neutrácí tisíce za boty a kabelky, ale za benzín, technickou, servis a pojištění.

Je tu pěkně, ale jsou tu hadi

Ano. Na jednoho z nich jsem včera málem šlápla smétajíc révové listí ze dvora. Ale nevěděla jsem o tom – nevšimla jsem si. Kdo by, ostatně, čekal, že mu do uzavřeného, oleandry a bylinkami posázeného dvora, do jeho autorské oázy a zahrady literárních potěšení, vleze had! Snad jedině přátelsky otupělý hroznýš, který si vyrazil na výlet z terária, zdomácnělý typ rozmazleného plaza, který překypuje dobráctvím jako pes, láskyplným ovinutím masíruje zápěstí jako zdravotní pomůcka s nastavitelnou silou stisku, a jediné, co neumí, je mluvit. (Nevěříte? - Viděla jsem tady turisty, kteří přijeli karavanem až z Belgie a na palubě měli akvarijní rybky, tucet pískomilů a papouška, takže škrtič by mě vůbec nepřekvapil.)

Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.

Návrat Zn. Kritický

Následující text není, prosím, výrazem zatrpklosti vůči rodné zemi, ale srovnávacím konstatováním faktů: věřím, že jsem měla jen ukrutnou smůlu a příště budu psát o Návratu Zn. Lepším, novém, čistém a milém. Tak tedy: po měsíci na Balkáně vrátila jsem se opět do vlasti, a to - ano - ve svém nízkém autě s plátěnou střechou, které je neúprosným měřítkem kvality silnic a dálnic (...tlumiče mého vozu si už několik let užívají zaslouženého odpočinku). Jistěže: mohla jsem velice pohodlně letět, dokonce za příznivou cenu, a být v Praze za pár hodin. Nabídka laciného letu mi dokonce přišla přímo do emailové schránky, ale jako známý letecký panikář jsem ji okamžitě smazala a vydala se cestou s násobně větším potenciálem pro turbulence a karamboly všeho druhu: putovala jsem dva dny, bez mapy, bez signálu, užívala klikatých horských silnic, vyřvávala do nevinné krajiny dalmatské lidové písně, hledala potravu a nocleh v oblastech osídlených převážně divokou zvěří, čelila tmě, zimě, nehostinné noci a nedostatku benzínu (spasily mě mocné výpary paliva OMV Bosna Super 95 a dvoukilometrový kopec, který končil u paty benzinové stanice). Celkový čas jízdy: dvacet hodin. Celkové náklady: epické. Poznatky cestou: k  nezaplacení.