Writer in Residence: spisovatel, který bydlí

Nevím, jak nejlépe převést tento vynález do češtiny, jediné co mě napadá, je "spisovatel dočasně u nás zabydlený". U nás zatím žádný zabydlený není. V Británii a v Severní Americe jsou však rezidenční programy pro spisovatele tradiční formou podpory pro literární tvorbu. Každá lepší univerzita či knihovna má svoje spisovatele: na semestr, na rok, někdy i na několik let. 

Musí se autor proslavit?

Podařilo se mi zopakovat již poněkolikáté tutéž chybu: zašla jsem do knihkupectví. Jen tak, pokoukat - obelhávala jsem se, bez jakýchkoli očekávání, že koutkem oka zahlédnu někde na pultu Jadranskou snoubenku (pokud nezahlédnu, tím lépe - znamená to, že je na sklonku léta beznadějně vyprodaná). Bez otálení jsem zacílila Novinky, České romány, Romány pro ženy, Cestopisy a Kuchařky. Po Snoubence ani stopa. Oslovila jsem výjimečně sympatickou knihkupkyni. Příručka jadranské snoubenky? O tom jaktěmoutěživa nikdy neslyšela. 

Co to jako má být? Vnořila se do počítačové evidence. "Nejspíš myslíte Příručku jadranské milenky!" zvolala. - "Snoubenky," trvala jsem na svém. "Milenky," nedala se knihkupkyně - má to v počítači, a co je v počítači, to se počítá. "A napsala to Čechová?" ujišťuji se. Prodavačka přitakala. "Čechová Blanka." - "Tak to jsem já," přiznala jsem. "Přeci, propánakrále, vím, jak jsem nazvala vlastní knihu!" 

Tváří v tvář filmu

Nikoliv jako divák, ale jako tvůrce - dramaturg nebo scenárista. Představme si tuto scénu: mladá autorka je na jakési společenské akci usazena ke stolu, kde sedí dva producenti a režisér. Dají se do řeči o svém novém projektu, scénáři, který nechali přeložit do angličtiny, ale  - znáte překladatele! - úplně to zkazili. Z geniálního díla v češtině vyrobili paskvil. Takže producent, chudák, musí urychleně sehnat člověka, nejlépe scenáristu-angličtináře, který by text opravil a dramaturgicky sjednotil. Když to mladá autorka, shodou okolností scenáristka-angličtinářka uslyší, pohotově pípne: Já bych se toho, s dovolením, zhostila.

Slovo o plastech v kuchyni

Důkaz o tom, že spisovatel nemá co dělat v kuchyni, protože tam páchá škody značného rozsahu, poskytl už před několika lety Zdeněk Svěrák. Myslela jsem, že tím určil definitivní mantinel toho, co zkrátka nelze tolerovat, a člověka, který by se dopustil téhož, zbavuje jakýchkoli dalších práv v kuchyni (kromě pasivních práv strávníka). Tím, čeho jsem se dopustila dnes večer já, se mi však podařilo na důkaz podle Svěráka  navázat a posunout mantinel o bezvýznamných několik centimetrů dále. 

Poselství dobrého básníka

Ano, je to recyklace, ale zato je aktuální: dnes zazní v pražské premiéře dalmatské houslové melodie se zpěvy (nebo naopak - podle kvality a množství přítomného červeného vína), a to v Salmovské kavárně (záměrně to hlásím na poslední chvíli, protože mám trému velikou, ó velikou; myslím, že zbývají cca poslední dvě místa, takže kdo by chtěl, ať to ani nezkouší - v případě úspěchu bude včas a řádně oznámeno repete). Kde naopak zbývá posledních míst dost, je kavárna U Chlupatýho ducha, kde budu zítra, 1.3. od 20h číst z Totál Balkánu, a kdo by chtěl přijít, bude vítán.

Výchova spisovatelů v Čechách I: Lze se uživit psaním?

Varuji čtenáře, že nepůjde o žádný ucelený seriál, nýbrž o posbíranou směs svévolně (ne)navazujících postřehů z internetu. Například: Kdosi mě upozornil na fotografii, kterou do svého profilu na facebooku umístil spisovatel Jaroslav Rudiš: je na ní vyobrazen spolu s Michalem Vieweghem poblíž titulku "Kolik vydělávají české romány", což bylo téma nedávné přílohy  Hospodářských novin. Oba autoři jsou tmavovlasí muži v brýlích, mají ruce v kapsách a na sobě džíny a tmavé sako, a tak Jaroslav Rudiš doprovodil fotografii výzvou svým fanouškům - "Hledej 5 rozdílů". 

Co spojuje lidi?

Když jsme včera křtili Totál Balkán, byla jsem požádána o slavnostní zvolání či bojový pokřik. Jistěže mě nenapadlo nic jiného než balkánský slogan Rakija-connecting people, ale křtitel Karel Janeček včas přispěchal s návrhem, aby lidi protentokrát spojila radost a láska. Čemuž, jak se zdá, účastníci akce dostáli: všichni se usmívali, statečně čekali ve frontě na knihu i na podpis a dojali mě svou hojnou účastí, kterou jsem v -16 stupních vůbec nečekala.  Můj pan optik například zavřel krám o celou hodinu dřív, aby to stihl. Dorazilo několik mých kamarádek s kočáry, malými dětmi a červenými nosy trčícími zpod čepic jako Křemílci. Mrazu a náledí se nezaleklo ani několik osmdesátníků. Objevila se řada spřátelených právníků z řad studentů i více či méně dávných absolventů. Pro výhru si přišla i vítězka literární soutěže Jiného psaní Míša Valtrová. Z hradby knih v obýváku mého nakladatele ubylo několik desítek cihel, ale příčka je stále bytelná, takže se brzy ohlásíme s termíny autorských čtení. Fotky ze včerejšího křtu najdete tady. 

Autorské (zlo)zvyky

Zdá se, že spisovatelé propadají při své práci různým zvykům a rituálům častěji, než lidé jiných profesí. Zřejmě proto, že nad svou disciplínu a výkony musí dohlížet oni sami (případně vydavatel, který se tu a tam citlivě připomene s termínem odevzdání rukopisu), takže poté, co se spisovatel provzteká několika léty rozkladu, přijde na to, že pravdu měli jezoviti, když tvrdili - zachovej řád a řád zachová tebe. Nerad pak vymyslí nějaký osobitý bič, který nad jeho výkonností bude držet ochranný švih. 

Umění přepisovat

Mantra, kterou nám v Oxfordu stále opakovali, zněla: "Writing is rewriting", tedy "Psaní je přepisování". Tomu odpovídal i obvyklý začátek rozhovorů mezi studenty v týdnech mezi odevzdáním semestrálních prací všelikých žánrů: "How many drafts?", což znamenalo "U které jsi verze?" a šlo to zrovna tak chápat jako dotaz "V kterém jsi měsíci?" Můj obvyklý počet byl tři až čtyři verze, a pokaždé jsem měla pocit, že by to chtělo alespoň ještě jeden přepis, i kdyby jen ze sportu či ze zvědavosti. 

Vzpomínky na léto

Navzdory neurčitému a nijakému počasí venku prožívám léto na plné pecky. Stejně jako tomu bylo u několika jiných nečekaně šťastných období mého života, základem období současného bylo prostě to, že jsem neměla na výběr. Uprostřed zimy píšu nový román, který se odehrává převážně v létě a má být převážně veselý, takže jděte k šípku s realitou za oknem, která je spíš k pláči (a člověk by rozhodně nemusel zůstat jen u počasí).

Metodické pokyny k piškvorkám

Znám člověka, který by mohl být mistrem republiky v piškvorkách. Když jsem se ním poprvé utkala, nechal mě gentlemansky začít, načež podnikl zcela nesmyslný úhlopříčný tah ob tři pole a vyloudil nevinný úsměv. Vzbudilo to ve mně falešný pocit převahy. Aha, - říkala jsem si. Neumí to. Začátečník. Vyřídil mě v osmi tazích. Stane se, - chlácholila jsem své zaskočené hráčské ego, - i mistr (já) se utne. Tvářil se jako by se mnou souhlasil. Načež jsem znovu začala, znovu nadzvedla obočí nad dětinským tahem ob tři pole - a prohrála. V šesti tazích. Soupeř se vlídně usmíval, což mě nadzvedlo. "Tak si to obtáhni," ucedila jsem a ukázala na obrazec směšných rozměrů. "Nestojí to zato," odtušil. "Hrajeme dál?" Rozzuřil mě.

Naplno

Steve Jobs tvrdil, že člověk má žít každý den tak, jako by měl být jeho posledním. Málo bylo těch, kdo si mohli dovolit tvrdit totéž se stejnou přesvědčivostí – tíhou své mnohaleté nemoci, vahou odpovědnosti za osud díla, které vytvořil, a závazkem vědomí, že jeho myšlenky sledují miliony lidí. Celý koncept života naplno vypadá triviálně a jasně, ale když se zamyslíme nad tím, co přesně chtěl Steve Jobs svým poselstvím sdělit, zjistíme, že to vůbec není tak jednoznačné, jak se zdá. A protože už se Steva Jobse nemůžeme zeptat, jak to myslel, musíme se vydat na dobrodružnou cestu do hlubin své vlastní duše, každý sám. Tady je orientační trasa té mojí.

Tvůrčí dopis do Oxfordu

Když jsem se před pěti lety hlásila ke studiu tvůrčího psaní v Oxfordu, chtěli po mně řadu textů, jazykových zkoušek, doporučení a prohlášení. Jedním z vyžádaných dokumentů byl i takzvaný personal statement. Žánrově šlo o motivační dopis, kterých jsem předtím i potom psala ještě desítky, ale vysvětlit motivaci ke studiu psaní, navíc v cizím jazyce a ke všemu se pokusit o neotřelou literární formu nebylo nic lehkého. Vzpomínám si, že jsem nad dopisem strávila týden (přemýšlením, váháním, škrtáním, výmluvami na kvalitu pera a papíru, na počasí a zaneprázdnění, proklínáním sebe sama a trháním poznámek na kusy) a chybělo málo, abych dík tomu prošvihla termín odeslání přihlášky. Nakonec jsem napsala text, který během velkého finále možná rozhodl o mém přijetí. Našla jsem ho včera v zasuté složce flashky, která mi v Oxfordu spadla do záchodu, takže funguje pouze občas. Textu se mi zželelo, a tak jsem se rozhodla povýšit ho na Metodický pokyn.

I'm lovin' it'

Musím se přiznat: přestože jsem neochvějnou zastánkyní čteček, kindlí, tabletů, iphonů a jiných vynálezů pro konzumaci a trávení e-knih, sama žádný takový aparát nevlastním. Kdykoli mám příležitost, hladově klikám po dotykových obrazovkách přístrojů svých přátel, případně vířím okolo expozice v krámech s elektronikou a hodinu zkouším, šmatám, otírám se, mačkám a lepím se prsty na plochu nejrůznějších displejů, dokud se mě obsluha počtvrté nezeptá, jak mi může pomoct, a já sklíčeně neodtuším, že nijak - což je úplná pravda, která platí napříč několika aspekty mého současného života. To se ovšem změní: s neomluvitelným zpožděním jsem zjistila, že má oblíbená restaurace McDonald's přišla před pár týdny se soutěží Bingo, kdy je možné kromě 650,000 hamburgerů model double-decker čili Big Mac vyhrát taky ipad nebo iphone. Přátelé - jdu do toho! Pokud vás napadá, že spisovatel, který neušetřil ani na ipad, si může jen stěží dovolit cpát se denně jídlem z Mekáče, je to úvaha zcela správným směrem: kdo taky říká, že se budu cpát já, že? :) Hrací karta nabádá - "Zapoj do soutěže celou rodinu a všechny kamarády" (už se stalo), nezbývá než zapojit čtenáře blogu. Takže prosímvás: pokud dostanete neodolatelnou chuť na některé z McMenu, ale chtěli byste vyhodit automaticky přiložené hrací karty, protože se z principu neúčastníte podobných vykutálených her určených pro konzumní masy, zadržte! Takové hry jsou totiž jako stvořené pro nás - autory, kteří se zatím neproslavili. Na každé kartě je náhodný shluk písmen, která se lepí do řádků - tajenek - pro jednotlivé výhry, já sháním písmena I - P - H nebo O (pro iphone), ale ještě lépe písmena T - A - B - L a znovu T (pro tablet / ipad). (...Výhra "McAuto" mě nechává z principu zcela chladnou, protože nejde o Mazdu MX-5 NB, ale kdybyste jinak nedali a chtěli se za každou cenu zbavit písmen M - C - U - T nebo O, tak chladné principy možná přehodnotím.) A teď pozor: za každé poskytnuté písmeno nabízím jedno stažení e-knihy Totál Balkán zdarma! Vaše nutriční a chuťové harakiri bude navíc odměněno blaženým pocitem, že jste podpořili rozvoj e-literatury v Čechách.

Víko rakve Jíva

Někdy se ptají autorů, který text pro ně byl vůbec nejtěžší. A autoři často odpovídají: každý text byl nejtěžší. Nedovedou vybrat jeden, který by jasně vyčníval. Já svůj nejtěžší text znám. Obtížností se nemůže měřit s čímkoli jiným, co jsem kdy psala. Vzpomínám na dny, kdy jsem se s ním rvala, kdy jsem si byla jistá, že to nedokážu, a když jsem ho konečně napsala, věděla jsem, jak je nedostatečný – uvědomila jsem si ve vší tíze a smutku, že i nejvybranější, nejtrefnější slova někdy nestačí. Ten text má jen jednu stránku. Je to řeč, kterou jsem psala, když zemřela moje babička, a kterou jsem četla na jejím pohřbu.

Dopsáno

Toho momentu jsem se nemohla dočkat: odsednu od klávesnice, vyskočím metr do vzduchu a zařvu - Dopsala jsem! Dopsala jsem Totál Balkán, text, který byl mým souputníkem a protivníkem po nekonečnou dobu uplynulých dvou let. Vyběhnu na dvůr a oběhnu vítězné kolečko pod okny sousedů, mých budoucích vděčných čtenářů, pak svolám rodinu a přátele a pozvu je na dopisnou -  velkolepou oslavu toho, že jsem dokončila poslední kapitolu posledního oddílu poslední sekce a pak, v hluboké noci, budu koukat do stropu a   budu cítit, že jsem se stala součástí vesmírné rezonance míru a štěstí, Duše světa, tak jak o tom píše Paolo Coelhu v románu Alchymista. Jenže rezonance se nedostavila. Dostavilo se divno. Zachvátila mě autorská panika, přesně ta, která mě zachvacuje přibližně pětkrát denně, takže jsem se rozhodla po několika měsících zavolat kamarádce Antoinette, absolventce tvůrčího psaní z Oxfordu, která měla kdysi stejně bláznivý nápad jako já, tj. rozhodla se vstoupit do manželství s počítačem, zavřít se s ním do neútulné místnosti a opustit ji, jakmile za několik let dopíše román. Dopsala ho před čtrnácti dny. "Jak se cítíš?" - ptala jsem se opatrně. Následovalo dlouhé ticho. "Já...nevím, člověče," zabroukala Antoinette. "Je to divný, ale mně ti je skoro do pláče," oznámila. Poplakaly jsme si společně. A identifikovaly příčinu deprese: byl to strach. Strach z toho, že to, co jsme vytvořily není dobré, a nebo že to dobré je, ale nikdo to nebude číst, a nebo že to je dobré, budou to číst, ale nikomu se to nebude líbit - a nejméně ze všech nám samým. "Co budeme dělat?" - pípla Antoinette. Přemýšlela jsem, co říct. A došla jsem k závěru, že budeme dělat to, co by spisovatel dělat měl, když dopíše román: poplakat si, smířit se s tím, že teď bude muset opustit svou zásnubní lóži neskutečného světa a vydá se do světa skutečného, překonat ten obrovský, zachvacující strach z toho, že to nebude dobré, a že i v takovém případě nezanevře na psaní - na svůj věkovitý otlučený počítač - protože k němu lne opravdovou láskou. Odváží se poslat celý text hrstce věrných přátel, o nichž ví, že ho mají rádi, a tak ho dovedou poslat tam, kam třeba, když to třeba je. V mezičase sám přečte znovu celý text a zjistí, že je k ničemu, propadne nové panice, se slzami v očích se prokliká několika povzbudivými reakcemi pod bezvýznamnými  blogovými posty a ukázkami z románu, což mu dodá špetku optimismu a odvahy, takže se opět zavře do své komnaty a dá se do přepisování. Pokud má štěstí, tak za nějaký čas najde dobrého editora, který ho pošle tam, kam třeba, s každým druhým odstavcem, takže vznikne třetí verze, která už vypadá skoro jako skutečný román. A pak... Ach, měls pravdu, Karle Hynku, příteli můj - Dalekáť cesta naše! 

Je tu pěkně, ale jsou tu hadi

Ano. Na jednoho z nich jsem včera málem šlápla smétajíc révové listí ze dvora. Ale nevěděla jsem o tom – nevšimla jsem si. Kdo by, ostatně, čekal, že mu do uzavřeného, oleandry a bylinkami posázeného dvora, do jeho autorské oázy a zahrady literárních potěšení, vleze had! Snad jedině přátelsky otupělý hroznýš, který si vyrazil na výlet z terária, zdomácnělý typ rozmazleného plaza, který překypuje dobráctvím jako pes, láskyplným ovinutím masíruje zápěstí jako zdravotní pomůcka s nastavitelnou silou stisku, a jediné, co neumí, je mluvit. (Nevěříte? - Viděla jsem tady turisty, kteří přijeli karavanem až z Belgie a na palubě měli akvarijní rybky, tucet pískomilů a papouška, takže škrtič by mě vůbec nepřekvapil.)

Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.

Krvavý příběh o steaku

Předem této poznámky bych chtěla uvést, že je to nespravedlnost a mám už toho dost: vyvíjím upřímnou a systematickou snahu o proniknutí do základů vaření, ale mé dosavadní výsledky, žel, popírají veškerá moudra, poučky, přísloví i zákony (kromě zákonu schválnosti). Kdo to kdy slyšel, že trpělivost přináší ovoce? Mně přináší nervy nadranc, a kteroukoliv kuchyň, kde jsem zatím působila, promění v rumiště, spáleniště nebo obojí (čímž se vysvětluje, proč jsem zatím nikde nevařila více než jednou).

Kufr plážové literatury

Když už bylo zmíněno plážové čtení: mám s sebou v jadranském exilu kufr knih, které jsou pro mě základem spisovatelské existence (tj. obligátní kusy jako Deník Bridget Jonesové, Tři muži ve člunu nebo Saturnin), ale i několik nových (od novel Jana Balabána, přes sebrané spisy Josefa Čapka, až po bestseller Jíst - Meditovat - Milovat, který jsem chtěla podrobit bližšímu zkoumání). Na začátku pobytu jsem byla odhodlaná ke kázni a disciplíně, tedy k tichému a pozornému čtení knih v pořadí podle abecedy nebo podle tloušťky hřbetu, a to na balkóně bytu, kde žiji a tvořím, tj. v bezpečné vzdálenosti od pláže, kde člověk není čtenářem, ale povalečem, turistou, plavcem, a na stránkách knih, které na pláž dovlekl, zanechává otisky slané vody, písku, zmrzliny apod. Jistěže - zvrtlo se to.