Co s kradenou Snoubenkou?

Když jsem před pár dny zjistila, že má ekniha Příručka jadranské snoubenky je ve virtuálním světě čtenějším titulem než Babička Boženy Němcové nebo české překlady děl Stiega Larssona, zaslechla jsem zvony a podlehla sebedojetí snaživého autora, jehož díla konečně prorazila. Zvony trvaly přesně minutu, tedy do chvíle, kdy jsem navštívila stránky Online Knihovny a zjistila, že na závratné čtenosti Snoubenky někdo elegantně vydělává, ale - ejhle - nejsem to já ani nakladatel, který eknihu vydal. 

Jak ulovit vážku

Zdálo se mi, že z dětského pokoje slyším vrtulové letadlo. I vystartovala jsem: nad postýlkou, kde sladce spala má pětiměsíční dcera, hlučela obrovská modrozelená vážka. Popadla jsem noviny a jala se vážku vyhánět. Vážku to rozdurdilo, takže opsala dvě vzteklé kružnice kolem pokoje, načež zaujala pozici vysoko ve vnitřní straně záclony a mnula si pacičky. Zřejmě se chystá k útoku! - napadlo mě. Co teď? 

Příklady z překladu

Vzpomínám, co řekl kmotr Totál Balkánu na křtu knihy: "To byste měla přeložit do angličtiny, nejlépe tak do dvou měsíců." Bylo to v únoru 2012. Během prvních dvou měsíců jsem přeložila půlstranu. Dvacetkrát. Uprostřed jednadvacáté verze mi svitlo, do jakého šílenství jsem se pustila. - Předně, nejsem rodilá mluvčí, a je zcela jasné, že text mi mou troufalost směle vrací tím, že se nedá přeložit. Dál: jsem autorkou předmětné knihy, a to je u překladu arcikříž (jakkoli všichni mají zato, že je to obrovská výhoda). Nemám ani špetku odstupu, nemám perspektivu čtenáře, který se alespoň místy nechá unést textem. Mám perspektivu autora, který řadu míst navždy protrpí. Nedostatek odstupu způsobuje nedostatek lehkosti, hravosti a zvídavého jazykového kutilství, které je pro úspěch překladu (domnívám se) nutné.

Total Balkan - English chapter / Ukázka překladu

Hard to tell what it was, that charmed the panel during the telephone interview so much. What kind of minority protection laws apply in Kosovo? I wasn’t nervous. First, it was clear to me that this will never work out, because Kosovo can declare its independence quite easily without me, and also – before they called back, I decided to say farewell to all noble international clubs and alliances in order to sit down in my kitchen and only stand up after I’d finished ten to fifteen novels, scripts and theatre plays. Great answer! And now, if you may, tell us about the relation between democracy and the rule of law. Because an artist has a much better chance to move the world than an expert in the area of international human rights protection, doesn‘t he?

Total Balkan - srpski / Ukázka překladu

Teško je reći čime sam toliko zasenila komisiju tokom telefonskog prijemnog. Koji zakoni o zaštiti manjina važe na Kosovu? Nisam bila nervozna. Odmah mi je bilo jasno da neću uspeti; baš samo još mene čekaju, pa da proglase nezavisnost na Kosovu. Uostalom – odlučila sam, pre nego što su stigli da mi se jave, da medjunarodnim zajednicama kažem lepo zbogom, sednem za kuhinjski sto i ne ustajem dok ne napišem desetak ili petnaestak romana, filmskih scenarija i pozorišnih predstava.

Flash fiction

My two submissions for the Museo de la Palabra flash fiction contest. Neither one entered the finals, so I am allowed to e-print them, and, more importantly, four months after the submission deadline, I can conclude that flash fiction is not rushed fiction (which was exactly the case here; messed up flash fiction and speed writing I was taught at Oxford and which actually does help to overcome writer's block and kick off larger pieces of writing). There are some marvellous flash fiction collections (such as this one which was on our reading list during the first term at my writing course) and I applaud every writer, who has mastered fitting a story into one hundred words or less. Flash fiction, more than any other genre, seems easy, almost trivial in the reader's eyes. It is the exact opposite, though: a true art, worthy of those who have struggled their way through thousands of pages. 

Metodické pokyny k vyvolání porodu

Lidem se obyčejně nechce ze světa, ale jsou i tací, kterým se nechce na svět: je tomu už čtrnáct dní, co domlouvám svému dítěti, t.č. stále bytem v dutině břišní, a to na mnohý způsob. Tvrdím například, že čas nazrál, hleď, jaro za humny! (metoda básnická), upozorňuji, že by bylo nanejvýš vhodné urychleně vrátit matku z podoby vorvaně, kterej sežere na co příde, zpět do podoby útlého spisovatele, co spotřebuje toliko misku rýže s kečupem, a to obden (esteticko-ekonomický apel), chrlím výčty atraktivních důvodů, proč se narodit i tehdy, kdy jeden prezident odchází s velezradou na krku, zatímco novej přichází jak se říká lidově, s pivkem, párkem, poličanem, vysočinou a Šloufem za zadkem (lstivé a naprosto neopodstatněné chlácholení budoucího občana-voliče), pouštím si nad pupkem hrací kolotoč s pestrobarevnou sestavou mončičáků (trik vábením na světské radosti) – a nic. Rodina míní, že dítě cítí s matkou-autorkou, tj. snaží se nanejvýš prodloužit čas ticha, klidu a soustředění na tvůrčí práci, a nadto hodlá maximalizovat inspirační náboj svého příchodu na svět. Na odjezd do porodnice to v uplynulých týdnech vypadalo pouze dvakrát: ve vánici, kdy nám auto zapadalo půlmetrem sněhu a bylo nasnadě, že odhrabání by s přehledem strávilo celou první dobu porodní, takže porod by se uskutečnil v závějích, a podruhé v den stávky lékařů.

Pan Zděnek a matka puma

Vždycky jsem si myslela, že vůbec nejlepší vnímavost při pohybu v terénu vykazuje spisovatel(ka). Byl to omyl. Daleko výraznějším postřehem se vyznačuje úplně jiný tvor. Je to novopečená matka, která uprostřed šestinedělí vyrazí do města, lhostejno, zda s dítětem nebo bez.

To jsou paradoxy

To vám teda řeknu, Ferdinande. Dnes je tomu:

- 65 let ode dne, kdy v Československu došlo k převzetí moci komunisty, 

- 44 let od sebeupálení Jana Zajíce,

- (téměř) 35 let od startu prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka do vesmíru (původně měl odstartovat právě 25.2. u příležitosti tehdejšího 30. výročí komunistického převratu),

- 24 let od chvíle, kdy se u nás vítězný únor naposledy povinně slavil (o čtyři dny dříve poslal Obvodní soud pro Prahu 1 na devět měsíců do vězení Václava Havla, tentokrát za účast na Palachově týdnu).

Jímá mě hrůza, když si uvědomím, co zjistí mí potomci za několik desetiletí, až se budou pídit, jak to bylo 25.2.2013:

- zločinecká organizace, která nám čtyřicet let vládla a zpustošila společnost i celou zemi, má dodnes ve svém názvu slovo "komunistická". (Iniciativu Zrušme komunisty spoluzaložil Láďa Smoljak, přední bojovník proti všem sálajícím odkazům bolševismu, viz mj. jeho text Naši milí rudí přátelé.)

- KSČM se od své minulosti nijak nedistancovala (naopak, dnešní tragické výročí oslavuje v ulicích), je parlamentní stranou, v loňských krajských volbách získala více než 20% hlasů, v Bruselu má 4 europoslance (jedním z nich je Vladimír Remek),

- Haló noviny, odporný komunistický plátek, bije do očí za sklem nevysvětlitelně vysokého procenta přepážek České pošty (přečtěte si, co se opovažuje publikovat v dnešní den na adresu Jana Palacha),

- Členská základna dnešní Komunistické strany čítá zhruba 56.000 členů. Dvě největší demokratické strany ODS i ČSSD mají každá kolem 25.000 členů, ostatní strany se pohybují v řádech stovek, max. několika málo tisíců příznivců, tj. komanče netrumfnou celkovým součtem ani všechny demokratické strany dohromady.  

Jako studentka jsem se ptávala svých příbuzných a dalších pamětníků (včetně Ládi Smoljaka), proč něco neudělali - tehdy, za normalizace. Co? Každý měl svoji odpověď a většina alespoň někdy projevila určitou formu komorního hrdinství (vycházím z toho, že hrdinstvím za tehdejších poměrů bylo i odmítnout vstup do strany). Láďa se Zdeňkem Svěrákem šli blahopřát Václavu Havlovi k padesátinám, troufli si natočit Nejistou sezónu. 

Vycházejíc z premisy náčelníka Apačů, že kdo nezabrání křivdě, je stejně vinen jako ten, kdo ji spáchal, přemítám, co odpovím svým dětem, pokud z pohledu budoucnosti vyhodnotí naši současnost kriticky a zeptají se - a proč jsi něco neudělala? Těžko říct, jestli jim bude stačit, že jsem pravidelně kverulovala na České poště a připojila svůj podpis pod výzvu Zrušme komunisty (mimochodem, k dnešnímu dni už ji podepsalo téměř 100.000 lidí.). Jdu přemítat dál. Dnešní den, podtržený chmurným počasím za oknem, je k takové činnosti jako stvořený. 

13 lekcí Kevina Spaceyho

Lepší načasování by nikdo nevymyslel: na konci ledna dospěla do finále první přímá volba prezidenta v ČR, 1. února pustil Netflix do světa seriál House of Cards, drsný záznam o moderním machiavellismu člověka, který se chce stát prezidentem USA. "Nesnesu zbytečné utrpení," říká Kevin Spacey alias kongresman Frank Underwood, zatímco koná akt chladnokrevného milosrdenství - vlastníma rukama udusí kňučícího psa, kterého právě zmrzačilo auto. Divákům v tu chvíli naskočí otázka: jak daleko je tento člověk schopen zajít? O pár desítek minut později, když kongresman začne naplno rozvíjet svou pragmatickou hru, nás začne zneklidňovat ještě jedna, zásadnější otázka: kolik podobných příběhů se ve skutečné politice odehrává?

Kulturní odečet

Dnes přesně v 16 hodin dostavil se do mého bytu muž, který tvrdil, že je tady krz ten plyn a jeho vodečet, což dokládal máváním několika pomuchlanými lejstry. Když stanul na zápraží, blesklo mi hlavou, jestli se člověk, který vypadá jako vděčný produkt Klausovy amnestie, mohl během pár dní nechat úspěšně zaměstnat u Pražské plynárenské. Než jsem si to stačila rozmyslet, chlap udeřil: "Já se zuju, jo?"

Pí a jeho scenárista

Otázka dne: je 170 přepisů scénáře moc anebo málo? U oslavovaného snímku Pí a jeho život to zřejmě bylo jedno i druhé. Po utrpení, které mi v kině zprostředkovala první hodina filmu, bych byla odešla. Zůstala jsem v hlodavé naději, že se scenárista přeci jen chytí (což je u scénáře nominovaného na Oscara legitimní očekávání). Nechytil. Za hlavu se chytali leda diváci. 

Dobrotvor

Podle ankety Lidových novin se slovem roku stal zlojed (© Karel Janeček). Mně osobně termín příliš nesedí. Připomíná mi mozkomory a smrtijedy, děsuplné postavy z Harryho Pottera. A tak jsem stanovila své vlastní slovo roku: dobrotvor. V chorvatštině tento výraz znamená "dobrodinec". (Jazyková vsuvka: stejně jako nám zní dobrotvor komicky, Chorvatům prý dobrodinec evokuje "omladince", tj. svazáka.) 

Nad vaječným koňakem

Závěr dopoledne: recept na přípravu vaječného koňaku psal člověk, který měl tři ruce. Minimálně. Jinak totiž nemohl myslet vážně větu - "Do směsi žloutků ve vodní lázni za stálého míchání pomalu a plynule přiléváme mléčnou směs." Pokud byste se do toho dali, varuji vás. Skutečné provedení vypadá asi takhle: vodní lázeň i nádoba v ní ponořená se v důsledku stálého míchání dá do pochodu po plotně. Zatímco se koordinovanými pohyby vařečkou snažíte vrátit vodní lázeň na původní místo, žloutky se vám pomalu a plynule pálí. Nervozita stoupá. Místo aby spolupracovala, vodní lázeň svévolně vychrstne z hrnce a opaří vás. Zaklejete něco sprostého. Rodina na vás od televize láskyplně řve, ať tady na Štědrý den laskavě neřvete. Je to prej napínavý. Král Miroslav z obrazovky dělá chytrýho a pohotově vynalezne skluz na kládě rovnou do vody. A je to! Nesnášíte Krále Miroslava, pohádky, vodu, vodní lázeň a svátky, a v duchu proklínáte svůj dobrý úmysl přispět k pohodě Vánoc přípravou něčeho autentického a vpravdě domácího. V poslední křeči se pokusíte plynule přilít mléčnou směs, ale ouha: dvoulitrový hrnec, po okraj naplněný mlékem, strdím a cukrem-krupice nelze v žádném případě zvednout (natož plynule a pomalu přilévat) jednou rukou. Král Miroslav s princeznou zatím vesele tančí v kole s uhlířem a jeho početnou, chudou, ale šťastnou rodinou. Řvete na svou vlastní rodinu, ať okamžitě a střelhbitě přeruší sledování pohádek s morálním ponaučením z doby raného komunismu a spěchá na pomoc bližnímu v opravdové nouzi. To se ví, že nepřeruší. Předstírají hluchotu. Blíží se královská jízda v čele s výběrčím daní. Ve vodní lázni zatím vznikla omeleta z deseti žloutků. Převrátíte ji na talíř, opatříte rozmáchlým nápisem "Variace na vaječný koňak - tumáte!" a vyrazíte do obchodního domu Billa, který je na Štědrý den dopoledne otevřen právě kvůli lidem jako jste vy. Popadnete vaječňák Božkov. Ve frontě u pokladny letmo pohlédnete na složení výrobku, což vám způsobí otřes, navíc si vzpomenete na tuzemskou sérii otrav methanolem, a pádíte zpět k regálu s alkoholickými nápoji. Nic takovýho. Než riskovat zdraví, ať si rodina ráčí lahodnou smetanovo-vaječnou příchuť domyslet. Nedbáte opovržlivých pohledů svátečních spoluobčanů a s lahví vodky Stolichnaya hrdě kráčíte k pokladně. Už je to tak. Večer bude Maršál Malinovskij!

Navzdory třaskavému a dramatickému náboji Vánoc přeji všem čtenářům Jiného psaní, aby Štědrý den užili v klidu, a případné rozbroje či křivdy si nebrali k srdci - pro lidi, kteří nepíší, to vážně nestojí zato (na rozdíl od těch, kteří píší, a vyžadují inspirativní dávku adrenalinu jak ve všední den, tak ve svátek)! 

Jaký má být prezident

Mívám sen: zpoza tlustého skla pozoruji T.G. Masaryka v pilné práci uprostřed jeho kanceláře na Hradě. Buším na sklo. Chci mu něco říct. Co? Nevím. Snad chci předat vzkaz z budoucnosti, povědět mu, co se stane, že bude Mnichovská dohoda a co udělá Beneš, aby mu sakra něco řek - von ho poslechne!, jenže Masaryk dál sedí u stolu a píše. Neslyší mě. 

Vzpomínky na Lastovo

Malebné, ale opuštěné město Lastovo

Na konci září to bylo, po vinobraní, kdy odjedou i poslední turisté a na jadranských ostrovech zavládne mír a spokojená všednost. Hospodyně si vydechnou, muži mžourají do slunce vprostřed prázdného mola a těší se, že se už brzy ochladí a ryby začnou brát, a taky olihně, o vypasených ústřicích nemluvě. Víno probublává v kádích a na stromech dozrávají olivy. K večernímu klábosení kolem horkého plechu, kde se pečou buclaté okrové mušule si ovšem musíte vzít svetr, protože od moře táhne předzvěst několika měsíců vlhké zimy, kdy všichni zalezou ke kaminu, rybáři zkřehlými prsty spravují sítě, které potrhal hrabivý delfín, jebiga, vyprávějí neuvěřitelné příběhy, broukají písně a nebo se dívají do ohně a přemítají. Na konci září má Dalmácie zvláštní čar, a kdo sem přijede touto dobou, koleduje si o lásku na celý život.

Autogramiáda? Nejlépe v optice, se sklenkou červeného.

Brýle a knihy k sobě patří, to je jasné. Proto se zítra chystám spolu s Jadranskou snoubenkou, Totál Balkánem, Mými diváky i se svou dávnou prvotinou na autogramiádu do prodejny Alba Optik v Terronské 15 v Praze 6-Dejvicích: od 17h tam budou v prodeji všechny čtyři knihy za předvánoční ceny, již od 16h bude navíc probíhat ochutnávka italských vín a prezentace italských brýlí. A tak, sháníte-li knihy, brýle nebo čočky, přijďte! Třeba zjistíte, že po sklence dobrého červeného brýle na čtení vůbec nepotřebujete. 

Tipy pro pohodové psaní? Pro autory v pohodě.

Existují stránky Mám talent: web, kde najdete řadu zajímavých citátů, tipů ke psaní, možnost spolupráce s literární agenturou, rozhovory se spisovateli a také díla nepublikovaných autorů, která můžete číst a hodnotit, podobně jako na Písmáku. Web je značně rozvětven, takže narazíte i na slabší články, např. rozhovor s Irenou Obermanovou (proč, panebože - proč všechna, i nezávislá internetová média donekonečna recyklují recyklované odpovědi recyklovaných autorů? Kde je Kateřina Rudčenková? Milena Holcová, Tereza Boučková? Hana Andronikova, Milena Jesenská, Božena Němcová?) A pak narazíte na článek Tipy pro pohodové psaní. Přestože obsahuje několik užitečných rad, nadzvedl mě. Nadzvedl mě proto, že jeho titulek je antitezí všeho, co kdy řekli a svými texty dokázali nejlepší světoví spisovatelé: pokud by byl kdokoli z nich při psaní v pohodě, jejich díla bychom neznali. Protože spisovatel, autor sdělení, která nás zasáhnou, musí být při své práci v jakémkoli stavu, jenom ne v pohodě. 

Vadí vám kouření v restauracích?

Tak si zajeďte na večeři do Makedonie, na Falklandské ostrovy nebo tam, kde je kouření v uzavřených veřejných prostorách zakázáno zákonem. Těžko říct, proč se mezi tyto země nepočítáme. Více než tři čtvrtiny obyvatel ČR by prý pro takový zákaz byly, restaurace by navíc vydělaly. Ačkoli má dnes spousta restaurací vyhrazený prostor pro nekuřáky, víme, jak to obvykle funguje: jako kdybyste v bazénu vyhradili deset metrů, kde se smí močit. V omezeném nekuřáckém prostoru navíc často nenajdete místo. Co si počít? Náš stálý čtenář a nakladatel se nehodlal smířit s tím, že se v jeho oblíbené restauraci kouří, a tak se vydal cestou vpravdě neotřelou. Rekapitulaci jeho odvážného počinu najdete níže; třeba vás to inspiruje.

Sháníte doporučení na Harvard?

Napište si ho sami! - Tak zní trefa, kterou až příliš často slíznete, pokud se přihlásíte na zahraniční stáž, praxi nebo stipendium, a sháníte se u svých učitelů a spolupracovníků po doporučujícím dopise. Před deseti lety, coby studentka na Karlově univerzitě, jsem na vlastní kůži zakusila, jak žalostné poměry v tomto ohledu panují na české akademické půdě. O pár let později situaci výstižně shrnul Jan Komárek ve svém postu na blogu Jiné právo; diskuse pod jeho textem jen potvrdila, že stav se příliš nelepší. Když jsem nedávno potřebovala dvě reference k přihlášce na zahraniční autorské stipendium, shledala jsem ke své hrůze, že v profesionálních vztazích je kultura psaní doporučujících dopisů ještě na horší úrovni než na univerzitách.