IKEA v (naprosté) beznaději

Kolega Viewegh napsal před lety povídku Ikea v naději (bla.blog vřele doporučuje). Hrdina - spisovatel se vypraví na nákup do známého obchodního domu na Zličíně, seznámí se náhodně s mladou dvojicí, která, stejně jako on, bezvýsledně bloumá mezi pohovkami a křesly, načež pod vlivem alkoholické konzumace v místní restauraci se celá společnost vypraví s lahví sektu, otvírákem a skleničkami do jednoho z vystavených obývacích pokojů, aby si vyzkoušela, "jestli se v těch pokojích dá taky žít" (opáčí hrdina-spisovatel IkeaZřízenci, který celou situaci v mezičase zhodnotí jako znepokojivou). Jak to nakonec dopadne si račte přečíst, ale je to více méně happy end. Ikea z celého příběhu září jako duha pohody a zdroj duševního klidu, kde nakonec každý nalezne vše, co hledá, od příborů po smysl života. Věřte tomu. I pod jednobarevným snímatelným a pracím potahem pohovky Ektorp se může skrývat nečekaná dávka poezie. Já sama v OD Ikea nenarazila na nic menšího než na opravdovou lásku.

Oliver in the Royal Albert Hall: A Sentimental Diary of the Fan Who Drove - Part III.

It was busy outside the Hall. Tens of people in anxious anticipation waited in front of the stage exit, hoping for signatures. I stood by the side, waiting for Ante. But he was nowhere to be seen. Instead, two guys with CDs in their hands approached me.

“Hi,” said one of them, tall, attractive, suntanned. “Are you waiting for someone?”

“Yes.”

“We sat right behind you,” said the other one, shorter and funny. “We thought you were alone.”

I shrugged my shoulders.

“We just want to get some signatures,” said the tall guy, importantly lowering his voice. “I think Oliver is just about to come out this way.”

“I think so, too,” I noted. „But I am not waiting for him.” What a pain it must be for the artists, - I thought, - to be constantly followed by neurotic fans, who wait for the one glance and then worship and interpret it for the rest of their days.

Oliver in the Royal Albert Hall: A Sentimental Diary of the Fan Who Drove - Part II.

“Dear Blanka,” I read in an email early next morning (Ah! Love it when someone actually does not misspell my name and writes it with the bloody correct “K” in the middle. Slavic linguistic coherence, obviously. Traalalaah.) “I’ll be at Royal Albert Hall all day, here’s my mobile – ring me up. Nikola.”

Oliver in the Royal Albert Hall: A Sentimental Diary of the Fan Who Drove - Part I.

You've already heard countless stories of people whose lives got all changed and turned upside down by the Icelanding volcano eruption? Check out this one. Warning 1: It's loong and will be supplied in three parts. Warning 2: I refuse to answer any questions about whether this actually happened. The truth is, though, that I am indeed a great fan of Oliver Dragojević.

Spoutaný Prometheus, Spláchnutý Oidipus

Když jsem nedávno dopsala svou první divadelní hru, byla jsem právě v jedné z nejstarobylejších částí oxfordské Bodleian Library. Kdo viděl film Lepší pozdě, nežli později, dovede si díky skvělému výkonu Diane Keaton představit vítězoslavný pocit dramatičky, která po týdnech pláče, utrpení a tvůrčí i celkové krize konečně dopíše poslední repliku své divadelní hry, zavýskne a uloží celý kus na plochu svého počítače. Přesně to jsem udělala.

Proč čtu Jiné právo aneb Má jiná rána

Kosovo, listopad 2007. Je sedm, tma, zvoní budík. Nacvičeným hmatem se oženu po vypínači a zjistím, tak jako obvykle, že nejde proud. Zakleju. Hlavou mi proběhne standardní sekvence: 1) žádná ranní káva, 2) sprcha toliko velmi vlažná, 3) do práce s mokrou hlavou, 4) a v nevyžehleném triku. Dokud jsem neměla doma internet, tento způsob rána zdál se mi poněkud necitlivým. Dnes internet mám, takže mi hlavou proběhne ještě – 5) Bezdrát. Jiné právo! Luxus.