Jak to bylo v Kecskémétu

Dlouhé cesty autem, to je moje. Nevím proč. Poslouchám stokrát oposlouchané audioknihy, futruji domácí řízky, které prokládám variací čokolád zakoupených na odpočívadlech, kochám se krajinnými výjevy jako jsou šiky obřích elektrárenských větrníků, tu a tam na diktafon vydestiluji z dopravního hluku důležitý geopolitický postřeh (který, žel, v záznamu okolního ruchu nebudu nikdy schopna rozluštit), porovnávám úpravu a důmyslnost dálničních ukazatelů a úroveň toalet na benzínových pumpách napříč různými státy. Ano, dlouhé cesty autem, to je moje, a sice do té chvíle, než se auto porouchá. Kdybych měla svou nedávnou zkušenost vtěsnat do automobilistické poučky, zněla by takto: Pokud už jedete autem do Kosova, a jste tak nešikovní, že se neumíte cestou vyhnout Maďarsku, dbejte, ať se vám, proboha, alespoň neporouchá auto. A pokud se vám přeci jen porouchá, zasaďte se všemi prostředky o to, ať se tak nestane poblíž města Kecskémét.

Totál Balkán V: Nad příručkou efektivní intoxikace

Původně jsem na tomto místě chtěla referovat o nedávné návštěvě knižního veletrhu, ale zdá se, že jsem ještě nevstřebala množství zážitků a dojmů, které mi tato akce zprostředkovala (například jsem vůbec nečekala, že právě uprostřed Výstaviště v Praze-Holešovicích budu mít příležitost naučit se to, o čem dávno sním, a sice správně očistit olihně). Reportáž tedy sepíšu, až se dojmy usadí. And now for something completely different, - jak to kdysi pěkně vyjádřila Margaret Thatcherová. Vyrážím do Kosova, kde stále pokračuje můj projekt Kosovo Schools (kterýžto prý záslužný počin se po řadě peripetií, úskoků, nástrah a opravdu těžce získávaných zkušeností kvalifikoval spíš na podtitul hlavou proti zdi, kdy zeď sice povolila, ale zato ta hlava, ta hlava!) Než vyrazím opět prorážet, dovoluji si zde otisknout další ukázku z románu Totál Balkán, která bude takovým pěkným kontrastem k zítřejším tropickým teplotám: nabízí totiž několik perliček z tuhé kosovské zimy.

Závěť fanouška, který chtěl být u toho

Už od středy bylo jasné, že v pátek mezi 16. a 18. hodinou se život v republice zastaví, a kdo to nechápe a neskáče, je stejně podezřelý jako švédský turista, který v 17:00 číhal s foťákem před Orlojem a předstíral, že vyhlíží apoštoly, zatímco parazitoval na NAŠÍ velkoplošné obrazovce. Vzhledem ke světoběžnictví jsem většinu minulých šampionátů byla nucena zhlédnout v ponižujících podmínkách (tj. např.v domě, který měl tři zdi, a byl rád), v destinacích, které jsou osídleny obyvatelstvem pro společné sledování hokeje málo vhodným (Arménie, Kosovo, Alsasko), takže jsem ještě nikdy neokusila atmosféru Staroměstkého náměstí zaplněného skákajícími hordami, ty řídké momenty celonárodní hop-hop-hop! synchronizace. Zajásala jsem, když se mi konečně naskytla příležitost.

Sleep, wake, write...

Má kamarádka Dáša, která žije v USA (a kromě péče o rostoucí rodinu toho stíhá tolik, že o jejím hrdinství jednou - až to stihnu - napíšu zvláštní post) nemá času nazbyt, takže na rozdíl od nás některých, kdo se na internetu proklikáváme hloupostmi a ne a ne najít něco opravdu zajímavého, Dáša na webu identifikuje podnětné zprávy okamžitě a bez brýlí. Poslala mi odkaz na proslov spisovatelky Elizabeth Gilbert, jejíž spirituální cestopis "Eat, pray, love" vzal útokem knižní trh, a to i v českém překladu. 

Království za koně...

...volal anglický král Richard III., marně prchaje z bitevního pole před více než půl tisíciletím. Budoucí král William nic takového nevolá. Přesto se česká vláda rozhodla věnovat mu jako svatební dar koně, možná pro případ, že by ho někdy v budoucnu potřeboval. 

Totál Balkán IV: Cedule

Na schůzi šéfů demokratizačních útvarů se řešilo, v kolika okresech už došlo k úspěšnému vztyčení dvojjazyčných názvoslovných cedulí na prahu srbských enkláv. Vyšlo najevo, že náš okres je jedinou oblastí v Kosovu, kde cedule zatím radnice ani neschválila. Stamatis mě probodne pohledem a prohlásí, že je zklamán, a nedočká-li se nápravy do příštího týdne, vyvodí důsledky, které zákeřně ani nenaznačí. Takže s Arlindou celý odpoledne žhavíme telefon a přemlouváme paní na radnici, aby na pořad zítřejšího jednání rady k jedenácti obsáhlým bodům přidala ještě Bod 12) Cedule.

Přijímačky na Oxford

Po odstranění většiny postů z Omalovánek ze Štrasburku jsem zaznamenala nesouhlasný pokřik týkající se především jednoho - svého času (2006) nejkomentovanějšího postu na mém starém blogu: proč prý už se nedá nikde najít? Když už podnikám tuto autorskou recyklaci, ráda bych text upravila a cenzurovala, ale je to dlouhé, navíc je půl sedmé ráno a já pádím - pádím ani se neptejte kam, takže své retušérské snahy musím bohužel vzdát. Zřejmě mi to nedá, a tak až se vrátím z místa, kam právě pádím, napíšu druhý díl: Co se stalo po přijímačkách - aby se vidělo, že psaní se dá naučit, lépe řečeno, že se v něm lze alespoň zlepšit (věkem, tlačícími a množícími se termíny odevzdání, apod.). 

Cimrmanova teorie poznání a její uplatnění v politické praxi

Usnula jsem u dnešních Událostí, komentářů. Přitom jsem se tentokrát opravdu chtěla dívat, protože jsem jako naivní volička měla zato, že právě ze zpravodajství bych se mohla dovědět něco bližšího o příčině a možném řešení současné situace ve vládě. (viz výklad Teorie níže: Pravda nepřesná - zpřesňování pravdy) Bylo to jako vzít síto a vypravit se k Vltavě rýžovat zlato. Ani valounek neulpěl, ba ani jediné zrnko...Prostě: nedověděla jsem se zhola nic. (Omyl přesný.) Obrazovku na půl hodiny zaplnilo jakési žánrově nezařaditelné blonďaté stvoření (viz vulgární materialista Bohlen), které 1) neodpovídalo na otázky moderátorem mu trpělivě kladené, 2) mlelo cosi o nějaké nahrávce, kterou pořídil konspirátor A), B) nebo C), jehož identitu nesmíme ani naznačovat, zatímco někdo další naznačoval už dávno dopředu, že nahrávat se bude, takže jasnozřivé stvoření záměrně lhalo mj. o tom, že politici se chtějí udržet u koryt (no nekecej!? to že říkala?), čímž, tedy, uštědřilo dobře vypočítanou ránu - eh? - komu? Neví se, protože je to patrně v režimu utajení. (Ubožák volič zažívá poctivý výprask každý den, takže už mu to ani nepřijde a nějaká další rána sem nebo tam nestojí za řeč.) V tomto bodě přestal můj intelekt na chápání situace stačit, takže jsem rychle a tvrdě usnula jako pes, u něhož dojde ke střetu dvou instinktů a on, chudák, neví, co má dělat. (viz Cimrmanova filosofie externismu. Konfrontace se zjištěním, že s existencí věcí se to má přesně naopak než jak odpovídá běžnému názoru.)

Podvědomí se ujalo toho, na co vědomí nestačilo. Ve snu na mě číhaly obraty jako "dohodli jsme se, že se dohodneme" nebo "odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil", které kroužily u stropu, zatímco je hovorná blondýnka ve spolupráci s redaktorem, který se snažil přijít věci na kloub, povznášeli o několik úrovní výš, hřímajíce: "odvolávám, že jsem odvolal, co jsem neodvolal" nebo "lhali jsme o tom, že vám lžeme, když vám lžeme" a podobně. Za oknem se prohnal na bicyklu Jan Tleskač, který se ovšem nemohl k celé věci vyjádřit - naznačil jen, že to, co kdysi nenaznačil, naznačil. Cimrman seděl na televizi a pomocí dvojtečkového operátoru na tabuli rozumně vysvětloval, proč se tak divíme, že nevíme nic, když vlastně víme vše, resp. že na konci poznávacího procesu sice nevíme nic, ale zato to víme přesně, načež nakreslil šipku a udělal krok stranou.

Probudila jsem se hrůzou, že mi unikly existenčně klíčové informace. Ano, zprávy byly ty tam. Zaspala jsem celý závěrečný souhrn i sport, a zaznamenala už jen sdělení o tom, že na horách napadlo patnáct čísel sněhu. Na liště pod mapkou podchlazené České republiky běžela informace o tom, že sběratel chilských per Václav Klaus, zve zítra představitele vládních stran k vážnému jednání. (Pokud všechna dosavadní jednání byla nevážná, tak se tentokrát zřejmě máme konečně na co těšit.) 

Otrávena politickou situací i náhlým probuzením do krušné reality, šla jsem si uvařit čaj. Přitom jsem přemýšlela, jestli ze současného galimatyáše plyne jakýkoli, kterýkoli nebo číkoli závěr. Hlavou mi blesklo pouze to, že scenáristé brazilských telenovel by se z tohoto formátu mohli učit: jejich sekvence, kdy bratr otce strýce v osmašedesátém dílu shledá, že jeho manželka je vlastně tetou tety prasestřenice jeho matky, čímž je zcela jednoznačně jeho vnučkou, jsou ve světle současné ekvilibristiky na naší politické scéně trapnými a průhlednými triky v práci s logikou příběhu, na které divák - alespoň ten český - v žádném případě neskočí. 

Teorie, kterou lze beze zbytku aplikovat na stávající situaci v české politice, však skutečně existuje a byla vynalezena před více než čtyřiceti lety. Jde o slavnou Cimrmanovu teorii poznání, jejíž podrobný výklad naleznete zde. Vřele doporučuji ke sledování. Všechno vám bude okamžitě jasné a význam Událostí i komentářů ve světle Teorie navždy zbledne. 

A kdyby někoho zajímala diskuse o současné vládní situaci z hlediska Ústavy a práva, které v této zemi tu a tam pořád ještě trochu vládne, nechť zavítá sem nebo sem. 

Návrat Zn. Kritický

Následující text není, prosím, výrazem zatrpklosti vůči rodné zemi, ale srovnávacím konstatováním faktů: věřím, že jsem měla jen ukrutnou smůlu a příště budu psát o Návratu Zn. Lepším, novém, čistém a milém. Tak tedy: po měsíci na Balkáně vrátila jsem se opět do vlasti, a to - ano - ve svém nízkém autě s plátěnou střechou, které je neúprosným měřítkem kvality silnic a dálnic (...tlumiče mého vozu si už několik let užívají zaslouženého odpočinku). Jistěže: mohla jsem velice pohodlně letět, dokonce za příznivou cenu, a být v Praze za pár hodin. Nabídka laciného letu mi dokonce přišla přímo do emailové schránky, ale jako známý letecký panikář jsem ji okamžitě smazala a vydala se cestou s násobně větším potenciálem pro turbulence a karamboly všeho druhu: putovala jsem dva dny, bez mapy, bez signálu, užívala klikatých horských silnic, vyřvávala do nevinné krajiny dalmatské lidové písně, hledala potravu a nocleh v oblastech osídlených převážně divokou zvěří, čelila tmě, zimě, nehostinné noci a nedostatku benzínu (spasily mě mocné výpary paliva OMV Bosna Super 95 a dvoukilometrový kopec, který končil u paty benzinové stanice). Celkový čas jízdy: dvacet hodin. Celkové náklady: epické. Poznatky cestou: k  nezaplacení.

Jak jsem projížděla státní hranicí

Další porce Ozvěn ze Štrasburku (2005). S odstupem několika let se následující vzpomínka na hraniční přechod Rozvadov bude možná jevit jako hodně velké retro, ačkoli to není tak dávno, co jsme při výjezdu ze země stávali ve frontách v očekávání velice tělesné prohlídky. A hraniční přechody, kde vám při troše smůly ochotně rozeberou auto na prvočinitele, od nás nejsou zas tak daleko: při mé loňské tradiční Ralley Západní Balkán, kterou jsem podnikla ve svém proklatě nízkém autě s děravou plastovou střechou, jsem strávila na jednom hraničním přechodu z Bosny do Chorvatska velice napínavou hodinku. Měla jsem za sebou deset hodin jízdy, bylo půl páté ráno, ale celník nedbal a nechal mě vypakovat z kufru naprosto všechno včetně ponožek s dírou a náhradní pneumatiky (taky s dírou). Když mi chtěl konečně zkonfiskovat vzácnou lahev domácí rakije, mlčky jsem se vytasila s dávno prošlou průkazkou štrasburského soudu s ustřiženým rohem a vyloudila škleb tak úřední, aby bylo jasné, že Carla del Ponte je moje kamarádka. Efekt, který tento žert způsobil, ve mě dodnes budí rozpaky:  celník padl na kolena a blekotal něco jako - promiňte, ctihodnosti!, vypadáte jako otrhaný drban, kdo by se byl dovtípil... Hlavně si na mě, sáhibe, nikde nestěžujte - já mám rodinu! Mám rodinu! - Načež osobně naskládal moje saky paky zpátky do kufru. Takže pointa: Kdo ví, čeho se ještě dočkáme... 

Nalezeno v překladu

Můj vztah k poezii, obzvlášť cizokrajné, zaznamenal vývoj tak říkajíc od extrému k extrému: na počátku jsem básně snášela jen se značnou nelibostí, protože bylo obvykle vyžadováno se je učit zpaměti a do roku 1989 šlo téměř bez výjimky o angažovaná díla Petra Bezruče nebo rádoby roztomilé komunistické říkanky pro děti.  Poezii jsem proto ignorovala až do svých sedmnácti let, kdy došlo k obratu, resp. ke střetu s neproniknutelnými díly našich a francouzských symbolistů: tehdy jsem začala poezii opravdu nenávidět. Nebylo už nutné učit se básně zpaměti. Bylo nutné je chápat. 

Spisovatel v nákupním centru

Nesnáším to: najít místo k parkování, prodírat se lidmi, kteří tupě stojí na neuvěřitelně pomalu jedoucím pásu a pak kulhat několika patry obchodů s nesmysly, hledajíc expresní opravnu obuvi, kde mi spraví ulomený podpatek. Nesnáším to především proto, že při prodírání se lidmi zmerčím paní, která má nádherný šedý svetr, přesně takový, jaký objevím o pár minut později ve výloze záludné prodejny (záludné proto, že vědomě prodává oblečení na jedno použití a nevysvětlitelným způsobem přitahuje bezbranné lidi, aby si každou chvíli některý z exemplářů koupili, přestože už dávno vědí, že po prvním vyprání bude barva, tvar a elegance syntetického oděvu v tahu).

Ozvěny Omalovánek ze Štrasburku

Kdosi mě upozornil, že jsem podle a bez varování smazala většinu obsahu na svém starém blogu Omalovánky ze Štrasburku. Mí zasloužilí čtenářové proto odpustí, když na tomto místě budu tu a tam recyklovat stará známá echa z dob mého působení ve Francii (není jich tolik). Jsou prostě lidé, kteří to ještě nečetli. Nerada bych případné zájemce připravila např. o postřehy z francouzské pošty nebo o veselé příhody, které provázely má pravidelná putování na trase z alsaského Štrasburku do české Prahy. Račte nakousnout staronovou sérii Jiného psaní vzpomínkou na Kolo značky Kirsch.

Bojkot nákupního vozíku

V prodejnách potravin se pohybuji zásadně nalehko, tj. bez košíku a bez vozíku, protože tam jdu pro jednu, nanejvýš pro tři až pět věcí, případně ještě pro to, co mě inspiruje cestou, takže k pokladně přicházím s náručí plnou zásob, na zmodralém malíčku několik těžkých sáčků se zeleninou a velké balení toaletního papíru. Zásoby jsou pečlivě naskládané jedna na druhou jako tyčinky ve hře mikádo, takže hnout s jednou nutně znamená zřícení celé konstrukce. V tomto momentě je rozhodující, jací lidé stojí okolo mě ve frontě. Odněkud se zpravidla ozve: „Nechápu, proč si někdo nevezme vozík,“ zatímco člověk, který je zřícením hromady věcí ohrožen nejvíce, nabídne pomoc a seskládá nejnebezpečnější komponenty věže na jedoucí pás.

Totál Balkán III: Volby

Jedu z předvolebního mítinku Strany zelených v kosovském městečku Veselí/Veselje. Z billboardů podél silnice se na střídačku usmívají šéfové dvou největších partají. Ostatní strany neměly peníze na viditelnou kampaň, takže postupují formou setkávání s občany. (Na Zelený přišlo dvanáct lidí. Zprávu, do který jsem to napsala, mi ovšem z Centrály vrátili s tím, že není vhodné tímto konkrétním způsobem upozorňovat na malou politickou uvědomělost a zájem kosovských občanů. Opravím to na „poměrně nízkou účast s ohledem na nepřízeň počasí.“ Spokojenost.)

Squid

Here's one on fishing squid. Did it for the first time this winter in Croatia and am full of everlasting impressions!

It gets dark early. At four, you can’t see a thing anymore and the lack of public lighting in the village lets you finally see what’s been hidden to you in the city: there are stars on the sky. Not the occasional display of a constellation here and there, which you see when you drive off town. When you are lucky to run into a really quality darkness like the one we have here, you realize that there are zillions of stars and every five seconds, one of them falls in a quick arrowy sweep across the universe and you can make a wish. The sea is calm like a pane of glass tonight. The reflections of the starlit skies on the water make it look like the universe and the ocean became one, because you can’t see the horizon. Another star falls and I wish this moment to last forever.

It doesn’t. – The idyll is interrupted by a male voice which spits and shouts: I just f*cking lost another one, for f*ck’s sake!

Vyhodit a hotovo!

Kafka popsal, jak se člověk promění v mouchu. Je to hrozné. Jen o něco méně hrozné je, když se člověk promění v sysla. O tom náhodou něco vím: zatížena rodovým prokletím dvouoborové specializace Shromažďovatel/Archivář, shledala jsem před několika dny, že v mém bytě zbývá už jen poslední utiskovaný metr čtverečný souvislého (tj. předměty, sloupci knih a taškami starého oblečení nenarušeného) prostoru. Stojím uprostřed posledního čtverce a rozhlížím se po místnosti, která vypadá jako kostymérna oblastního divadla, kde se herečky porvaly o každý jednotlivý kus látky, takže na zemi je podestláno modely a textiliemi všech vzorů a barev. Na jednom metru čtverečním nežijí ani nenároční Tokijci, - konstatuji v duchu, a v odhodlání změnit svůj život zvednu ze země první kus oblečení, kterého jsem připravena se vzdát.

Zemřel Spisovatel

Na Arnošta Lustiga jsem v uplynulých dnech často myslela: přesněji řečeno, myslela jsem na něho od té doby, kdy vyšel v příloze MF Dnes jeho poslední rozhovor, s fotografiemi, které dávaly tušit, že jeho optimistické a roztomile výbojné poznámky o tom, že rakovina je kurva, ale on že se z toho dostane, však uvidíte!, jsou jen statečnou kampaní, která má ulehčit především těm okolo. Ještě včera mě napadlo, že bych Arnoštu Lustigovi měla přinést tři lahve vína, o které jsme před necelými dvěma lety uzavřeli kuriózní sázku. Sice jsem ještě tak docela neprohrála, ale k mému údivu a nadšení, okolnosti mého života nasvědčují tomu, že nakonec prohraju. Tak jsem mu chtěla přinést třikrát cabernet, jako příslib a závazek. Neodhodlala jsem se včas, a tak, jednoho dne, je budu muset vypít sama - na Lustigovu počest. Na ten den se těším. 

Totál Balkán II: Naprostá svoboda pohybu

Sedím v kanceláři mise a pročítám se hromadou papírů, který mi přistály na stole. Postupně zjišťuju, že pro Kosovo se v posledních letech vytyčilo tolik zásad, standardů, aktuálních úkolů, krátkodobých cílů, střednědobých plánů a dlouhodobých strategií, že i Evropská unie by patrně zbledla závistí, kdyby o tom věděla. Jsou toho kvanta. Šest základních bodů. Stačí je dodržovat! Nebo Patnáct klíčových otázek a odpovědí. No bezva! Dvaatřicet cílů pro rok 2004. (Škoda, že to nedopadlo.) Dvanáct doporučení Trojky. Krizový balíček pana A. Devět závěrů skupiny B. A tak dál. Pokud by se výkonnost měřila objemem potištěnýho papíru, tak by demokratizace jihosrbský provincie Kosovo byla největším úspěchem v moderních dějinách. Jenže ne každej grafoman je zároveň spisovatel, ačkoli mnoha grafomanům se nedá upřít, že tu a tam v tom ukrutným množství nutně kápnou na docela dobrou myšlenku. 

Pád

Letadlo zahájilo přistávací manévr. Skrze velká průzračná skla kontrolní věže ho ještě neviděl, ale na obrazovce radaru se ukázalo jako tečka se štítkem, který informoval o jeho výšce a rychlosti. Linka Iberia 562. Do deseti minut bude tady, - pomyslel si a sáhl po mobilním telefonu, který před chvílí tlumeně zapípal. Nejspíš nějaký další gratulant, - pomyslel si. Právě dnes mu bylo devětatřicet. Být doma, uspořádal by bujarou oslavu, ale tady, na malém atlantském ostrově, kde strávil uplynulé dva roky, měl přátel sotva hrst. Těšil se ovšem na Carlu, která právě teď ve výšce dvou a půl tisíc metrů nad mořem nabádala cestující, aby vypnuli všechny elektronické přístroje a uvedli opěradla svých sedadel do svislé polohy.