Tvůrčí právo pro spisovatele

K tomuto postu mě přivedl shluk otázek v jednom z diskusních příspěvků pod nedávným pokračováním seriálu Jiné právo misijní na blogu Jiné právo, a sice: Vystudoval Dostojevský, Hemingway nebo Balabán či Hrabal kurz tvůrčího psaní? Znamená jeho absolvování skutečně to, že někdo umí psát?

Fanfáry nezávislosti

Čtrnáctýho února. Do vyhlášení nezávislosti zbývají dny nebo možná už jen hodiny. Čas tiká jako stopky před odpálením velkýho třesku, který bude pro Albánce jako dlouho očekávanej ohňostroj a pro Srby hřib atomovýho výbuchu. Oba národy hledí k nebi nad Mitrovicí a prosí svoje bohy. Alláhu, žehnej naší nezávislosti! Svatý Iljo! Chraň nás před zkázou. Alláh o tom už dávno mluvil s Bushem, takže teď spokojeně pokuřuje, rozkročen nad jižním Kosovem jako Krakonoš, zatímco svatej Ilja pobíhá nebem sem a tam, chytá se za hlavu a volá – panebože! Panebože!

Nebeský bankrot

Myslela jsem, že odolám příznakům léta, kterými v těchto dnech začalo Chorvatsko trpět: že mě úsměvy nadšených turistů vprostřed vytoužené dovolené nechají zcela chladnou a já se přesně podle plánu zakuklím v temné komoře k tvůrčí práci, dokončím román a mezi řečí napíšu spoustu nových postů do blogu. Vydrželo mi to den. Okousala jsem tři tužky, vyjedla lednici, spotřebovala zásoby červeného vína, které mi zákeřně místo inspirace způsobilo komatózní stav, kterému se v Chorvatsku říká fjaka (...definice fjaky je "psihofizičko stanje Dalmatinaca uvjetovano voljom za ama baš ništa", což volně přeloženo znamená "psychosomatický stav Dalmatince, kterému se fakt ale vůbec do  ničeho nechce" - mohu potvrdit, že fjaka nezná hranic a působí i na Čechy a Čechové). Kvečeru jsem si položila otázku: má tohleto cenu? A vyhlásila jsem si několikadenní volno, kdy budu kousat tužky na pláži. Pro nedostatek nových svěžích příspěvků, úryvků z románu a vyčerpání recyklačních zásob starého blogu Omalovánky, musela jsem sáhnout hluboko do svého archivu. Našla jsem báseň Nebeský bankrot, která dlí na dně mého šuplíku už několik let. Nevím, nevím. Právě jsem ji přečetla skupince českých turistů v naší vsi - chtěla jsem otestovat terén. Jejich reakce byla rozpačitá, řekla bych mlčenlivá ze slušnosti. Ale řekla jsem si, že jsou možná unavení po celém dni na slunci, tj. nezpůsobilí ke zhodnocení uměleckého rozměru básně, a rozhodla se k riskantnímu uvedení díla na Jiném psaní; snad mí čtenáři budou laskaví.

Kufr plážové literatury

Když už bylo zmíněno plážové čtení: mám s sebou v jadranském exilu kufr knih, které jsou pro mě základem spisovatelské existence (tj. obligátní kusy jako Deník Bridget Jonesové, Tři muži ve člunu nebo Saturnin), ale i několik nových (od novel Jana Balabána, přes sebrané spisy Josefa Čapka, až po bestseller Jíst - Meditovat - Milovat, který jsem chtěla podrobit bližšímu zkoumání). Na začátku pobytu jsem byla odhodlaná ke kázni a disciplíně, tedy k tichému a pozornému čtení knih v pořadí podle abecedy nebo podle tloušťky hřbetu, a to na balkóně bytu, kde žiji a tvořím, tj. v bezpečné vzdálenosti od pláže, kde člověk není čtenářem, ale povalečem, turistou, plavcem, a na stránkách knih, které na pláž dovlekl, zanechává otisky slané vody, písku, zmrzliny apod. Jistěže - zvrtlo se to. 

Vyšlo Jiné právo literární

Ano, dlouho očekávaný počin na českém literárním trhu je tu! - Ti, o kterých se domníváme, že umějí napsat jen dlouhé, komplikované a ukrutně nudné soudní rozhodnutí nebo žalobu, ti, kteří žijí ve vesmíru nesrozumitelných traktátů a formulářů - právě oni mobilizovali své tvůrčí síly a dali vzniknout ojedinělému dílu: Jiné právo literární je souborem povídek, esejí, námětů, nových forem a rozličných písemných útvarů, které bychom od nás, právníků, my, obyčejní lidé či spisovatelé, nečekali. Více ke knize zde a zde. Namátkou z obsahu: státní zástupce Jan Lata přináší pozoruhodnou analýzu v příspěvku Zločin a trest v horňácké lidové písni, soudci Jan Passer a Michal Ryška rafinovanou formou justiční povídky nastavují zrcadlo realitě soudního řízení, úloze Járy Cimrmana v právu se věnuje obsažná cimrmanologická sekce, těším se na příspěvky vynikajících právníků Elišky Wagnerové - soudkyně Ústavního soudu nebo Roberta Fremra, který byl soudcem Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. Z mých soukromých sbírek vychází v Jiném právu literárním povídka Projev (v češtině) a povídka MIF (v angličtině), která byla mou talentovou prací v rámci přijímaček na tvůrčí psaní. Zdravím své čtenáře z exilové poustevny v přímořské vsi a přeji příjemný začátek léta a šťastnou ruku při výběru plážové literatury! 

Bajka: Jak se ježek zamiloval

Byl jednou jeden ježek obecný. Žil poklidným rodinným životem na zahradě v Nuslích, a to až do dne, kdy se soused Jiřička, známý světoběžník, rozhodl vyprávět mu o své poslední cestě do teplých krajin. „Nemysli si, že na světě žijí jenom ježci jako jsi ty, kteří neumějí nic jiného než nosit na hřbetě ovoce a v noci dupat na celou čtvrť,“ vysvětloval. „Když jsem loni na podzim letěl přes Jadran, viděl jsem celá stáda mořských ježků. Ty jejich ženské, kamaráde – měl bys je vidět!“

Několik poštovních

V omylu o poštovních úřadech jsem prožila celé dětství, a to pod dojmem malebné Čapkovy Pošťácké pohádky. Hrůzostrašné příhody, které občas lidé vykládali o českých poštách a úřadech, se mi vyhýbaly. A pak se stalo to, že jsem se přestěhovala do Francie. O tom, jakých zážitků jsem se na tamních poštách dočkala, přináším zprávu níže, v reblogu dávného příspěvku z Omalovánek ze Štrasburku. Ale abych nebyla nespravedlivá: zásilkové drama může člověka potkat i v jiných státech (Chorvatsko) nebo při využití zatraceně drahých expresních služeb. - Když jsem onehdy toužila poslat z dubrovnické pobočky DHL (která sídlí na konspirační adrese v suterénu hotelu, takže ji těžko hledáte i s buzolou) důležitý rukopis, bylo celé rozhodné půldne zavřeno. Bez cedule, bez vysvětlení, bez náhradního scénáře nebo telefonního čísla. Neradimo a basta. Když jsem nakonec poslala rukopis transbalkánskou cestou skrze řetězec navazujících automobilových spojů, napsala jsem do DHL stížnost ve formě řečnické otázky, a sice jak je možné, že se věhlasná firma obrací zády k zákazníkovi, co toužil zaplatit 110 EUR za poslání obálky přes noc? Odpověděli  po americku, a sice, že jsou nadšeni mým zájmem zaplatit dobrovolně tolik peněz, a že nemám ani vteřinu váhat, až se na ně budu chtít obrátit příště. Nejlepší zkušenosti s posláním čehokoli kamkoli jsem nakonec měla v Kosovu - ochota tamních poštovních úřednic neznala hranic, a kdybych si o půlnoci vzpomněla, mohla jsem posílat expresní balíky i na Trinidad. Ony albánsky, já srbsky nebo tak, jak jsem si zrovna vzpomněla, ale vždycky jsme se dohovořily. A když byla výjimečně mitrovická pošta zavřená, byl tu vždycky můj kamarád Riza, který chová poštovní holuby. Nikdy jsem nepochopila, jak je dovede naučit, aby trefili zrovna tam, kam třeba. Zeptala jsem se: Rizo, to mi vysvětli, jak ten holub ví, kam letí? - Riza se s přivřenýma očima zahleděl do dálky, pokýval hlavou, váhal, jestli může vyrukovat s pečlivě utajovanou skutečností, načež odhalil - zna on to, brate. Prostě to ví... - Což je pro mě dodnes to největší poštovní tajemství. 

Závěry z vaření špaget

Po dnešní několikahodinové ranní bitvě s rukopisem jsem se odměnila listováním v knize Říkal jsi Ti amo od Evy Rýznerové, přičemž mě napadlo, že by bylo hezké odměnit se i nějakým dobrým domácím jídlem. Nahlédla jsem do kredence i do miniaturní lednice s vestavěným mrazákem velikosti hotelového trezoru, a našla skutečné poklady: česnek, olivový olej, zmražené očištěné krevety, těstoviny „mističky“ orecchiette. Co víc si přát! Povzbuzena příznivým nálezem v oblasti zásob jsem v první chvíli chtěla pozvat na oběd i rodinu svých domácích, ale včas jsem si to rozmyslela. Bylo to vůbec nejlepší rozhodnutí celého dne, protože pochybuji, že by mí domácí akceptovali to, co jsem nakonec měla k obědu já: sklenici pomerančového džusu a půlku banánu.

Vzpomínka na Láďu Smoljaka

Bylo to ráno 6. 6. 2010. Někteří lidé z jeho blízkého okolí smutně poznamenali, že Láďa svůj odchod možná záměrně zrežíroval v duchu Cimrmanovy pedagogické šesterky, tj. v den, který nese zapamatovatelné datum, aby ulehčil školou povinným dítkám, které by se snad v budoucnu musela jeho životopisná fakta učit zpaměti. 

Páteční chvilka dvojjazyčné poezie...

...ke které mě inspirovala nedávná zkušenost s výukou angličtiny v Kosovské Mitrovici. Pro učitele-angličtináře, kteří se účastnili mého kurzu, jsem připravila několik cvičení - jedním z nich byl sebestředný úkol rozebrat mou vlastní báseň (běžná úchylka nepublikovaného, nedostatečně publikovaného, nedoceněného a/nebo uraženě samopublikujícího autora). Přirozeně, že každý učitel, který zhodnotil báseň jako výstižnou, zajímavou, jazykově důmyslnou, atp., si vysloužil znaménko plus u svého jména v seznamu účastníků a bude zahrnut přízní v podobě zasílání emailových aktualizací webu Kosovo Schools. 

Jak to bylo v Kecskémétu

Dlouhé cesty autem, to je moje. Nevím proč. Poslouchám stokrát oposlouchané audioknihy, futruji domácí řízky, které prokládám variací čokolád zakoupených na odpočívadlech, kochám se krajinnými výjevy jako jsou šiky obřích elektrárenských větrníků, tu a tam na diktafon vydestiluji z dopravního hluku důležitý geopolitický postřeh (který, žel, v záznamu okolního ruchu nebudu nikdy schopna rozluštit), porovnávám úpravu a důmyslnost dálničních ukazatelů a úroveň toalet na benzínových pumpách napříč různými státy. Ano, dlouhé cesty autem, to je moje, a sice do té chvíle, než se auto porouchá. Kdybych měla svou nedávnou zkušenost vtěsnat do automobilistické poučky, zněla by takto: Pokud už jedete autem do Kosova, a jste tak nešikovní, že se neumíte cestou vyhnout Maďarsku, dbejte, ať se vám, proboha, alespoň neporouchá auto. A pokud se vám přeci jen porouchá, zasaďte se všemi prostředky o to, ať se tak nestane poblíž města Kecskémét.

Totál Balkán V: Nad příručkou efektivní intoxikace

Původně jsem na tomto místě chtěla referovat o nedávné návštěvě knižního veletrhu, ale zdá se, že jsem ještě nevstřebala množství zážitků a dojmů, které mi tato akce zprostředkovala (například jsem vůbec nečekala, že právě uprostřed Výstaviště v Praze-Holešovicích budu mít příležitost naučit se to, o čem dávno sním, a sice správně očistit olihně). Reportáž tedy sepíšu, až se dojmy usadí. And now for something completely different, - jak to kdysi pěkně vyjádřila Margaret Thatcherová. Vyrážím do Kosova, kde stále pokračuje můj projekt Kosovo Schools (kterýžto prý záslužný počin se po řadě peripetií, úskoků, nástrah a opravdu těžce získávaných zkušeností kvalifikoval spíš na podtitul hlavou proti zdi, kdy zeď sice povolila, ale zato ta hlava, ta hlava!) Než vyrazím opět prorážet, dovoluji si zde otisknout další ukázku z románu Totál Balkán, která bude takovým pěkným kontrastem k zítřejším tropickým teplotám: nabízí totiž několik perliček z tuhé kosovské zimy.

Závěť fanouška, který chtěl být u toho

Už od středy bylo jasné, že v pátek mezi 16. a 18. hodinou se život v republice zastaví, a kdo to nechápe a neskáče, je stejně podezřelý jako švédský turista, který v 17:00 číhal s foťákem před Orlojem a předstíral, že vyhlíží apoštoly, zatímco parazitoval na NAŠÍ velkoplošné obrazovce. Vzhledem ke světoběžnictví jsem většinu minulých šampionátů byla nucena zhlédnout v ponižujících podmínkách (tj. např.v domě, který měl tři zdi, a byl rád), v destinacích, které jsou osídleny obyvatelstvem pro společné sledování hokeje málo vhodným (Arménie, Kosovo, Alsasko), takže jsem ještě nikdy neokusila atmosféru Staroměstkého náměstí zaplněného skákajícími hordami, ty řídké momenty celonárodní hop-hop-hop! synchronizace. Zajásala jsem, když se mi konečně naskytla příležitost.

Sleep, wake, write...

Má kamarádka Dáša, která žije v USA (a kromě péče o rostoucí rodinu toho stíhá tolik, že o jejím hrdinství jednou - až to stihnu - napíšu zvláštní post) nemá času nazbyt, takže na rozdíl od nás některých, kdo se na internetu proklikáváme hloupostmi a ne a ne najít něco opravdu zajímavého, Dáša na webu identifikuje podnětné zprávy okamžitě a bez brýlí. Poslala mi odkaz na proslov spisovatelky Elizabeth Gilbert, jejíž spirituální cestopis "Eat, pray, love" vzal útokem knižní trh, a to i v českém překladu. 

Království za koně...

...volal anglický král Richard III., marně prchaje z bitevního pole před více než půl tisíciletím. Budoucí král William nic takového nevolá. Přesto se česká vláda rozhodla věnovat mu jako svatební dar koně, možná pro případ, že by ho někdy v budoucnu potřeboval. 

Totál Balkán IV: Cedule

Na schůzi šéfů demokratizačních útvarů se řešilo, v kolika okresech už došlo k úspěšnému vztyčení dvojjazyčných názvoslovných cedulí na prahu srbských enkláv. Vyšlo najevo, že náš okres je jedinou oblastí v Kosovu, kde cedule zatím radnice ani neschválila. Stamatis mě probodne pohledem a prohlásí, že je zklamán, a nedočká-li se nápravy do příštího týdne, vyvodí důsledky, které zákeřně ani nenaznačí. Takže s Arlindou celý odpoledne žhavíme telefon a přemlouváme paní na radnici, aby na pořad zítřejšího jednání rady k jedenácti obsáhlým bodům přidala ještě Bod 12) Cedule.

Přijímačky na Oxford

Po odstranění většiny postů z Omalovánek ze Štrasburku jsem zaznamenala nesouhlasný pokřik týkající se především jednoho - svého času (2006) nejkomentovanějšího postu na mém starém blogu: proč prý už se nedá nikde najít? Když už podnikám tuto autorskou recyklaci, ráda bych text upravila a cenzurovala, ale je to dlouhé, navíc je půl sedmé ráno a já pádím - pádím ani se neptejte kam, takže své retušérské snahy musím bohužel vzdát. Zřejmě mi to nedá, a tak až se vrátím z místa, kam právě pádím, napíšu druhý díl: Co se stalo po přijímačkách - aby se vidělo, že psaní se dá naučit, lépe řečeno, že se v něm lze alespoň zlepšit (věkem, tlačícími a množícími se termíny odevzdání, apod.). 

Cimrmanova teorie poznání a její uplatnění v politické praxi

Usnula jsem u dnešních Událostí, komentářů. Přitom jsem se tentokrát opravdu chtěla dívat, protože jsem jako naivní volička měla zato, že právě ze zpravodajství bych se mohla dovědět něco bližšího o příčině a možném řešení současné situace ve vládě. (viz výklad Teorie níže: Pravda nepřesná - zpřesňování pravdy) Bylo to jako vzít síto a vypravit se k Vltavě rýžovat zlato. Ani valounek neulpěl, ba ani jediné zrnko...Prostě: nedověděla jsem se zhola nic. (Omyl přesný.) Obrazovku na půl hodiny zaplnilo jakési žánrově nezařaditelné blonďaté stvoření (viz vulgární materialista Bohlen), které 1) neodpovídalo na otázky moderátorem mu trpělivě kladené, 2) mlelo cosi o nějaké nahrávce, kterou pořídil konspirátor A), B) nebo C), jehož identitu nesmíme ani naznačovat, zatímco někdo další naznačoval už dávno dopředu, že nahrávat se bude, takže jasnozřivé stvoření záměrně lhalo mj. o tom, že politici se chtějí udržet u koryt (no nekecej!? to že říkala?), čímž, tedy, uštědřilo dobře vypočítanou ránu - eh? - komu? Neví se, protože je to patrně v režimu utajení. (Ubožák volič zažívá poctivý výprask každý den, takže už mu to ani nepřijde a nějaká další rána sem nebo tam nestojí za řeč.) V tomto bodě přestal můj intelekt na chápání situace stačit, takže jsem rychle a tvrdě usnula jako pes, u něhož dojde ke střetu dvou instinktů a on, chudák, neví, co má dělat. (viz Cimrmanova filosofie externismu. Konfrontace se zjištěním, že s existencí věcí se to má přesně naopak než jak odpovídá běžnému názoru.)

Podvědomí se ujalo toho, na co vědomí nestačilo. Ve snu na mě číhaly obraty jako "dohodli jsme se, že se dohodneme" nebo "odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil", které kroužily u stropu, zatímco je hovorná blondýnka ve spolupráci s redaktorem, který se snažil přijít věci na kloub, povznášeli o několik úrovní výš, hřímajíce: "odvolávám, že jsem odvolal, co jsem neodvolal" nebo "lhali jsme o tom, že vám lžeme, když vám lžeme" a podobně. Za oknem se prohnal na bicyklu Jan Tleskač, který se ovšem nemohl k celé věci vyjádřit - naznačil jen, že to, co kdysi nenaznačil, naznačil. Cimrman seděl na televizi a pomocí dvojtečkového operátoru na tabuli rozumně vysvětloval, proč se tak divíme, že nevíme nic, když vlastně víme vše, resp. že na konci poznávacího procesu sice nevíme nic, ale zato to víme přesně, načež nakreslil šipku a udělal krok stranou.

Probudila jsem se hrůzou, že mi unikly existenčně klíčové informace. Ano, zprávy byly ty tam. Zaspala jsem celý závěrečný souhrn i sport, a zaznamenala už jen sdělení o tom, že na horách napadlo patnáct čísel sněhu. Na liště pod mapkou podchlazené České republiky běžela informace o tom, že sběratel chilských per Václav Klaus, zve zítra představitele vládních stran k vážnému jednání. (Pokud všechna dosavadní jednání byla nevážná, tak se tentokrát zřejmě máme konečně na co těšit.) 

Otrávena politickou situací i náhlým probuzením do krušné reality, šla jsem si uvařit čaj. Přitom jsem přemýšlela, jestli ze současného galimatyáše plyne jakýkoli, kterýkoli nebo číkoli závěr. Hlavou mi blesklo pouze to, že scenáristé brazilských telenovel by se z tohoto formátu mohli učit: jejich sekvence, kdy bratr otce strýce v osmašedesátém dílu shledá, že jeho manželka je vlastně tetou tety prasestřenice jeho matky, čímž je zcela jednoznačně jeho vnučkou, jsou ve světle současné ekvilibristiky na naší politické scéně trapnými a průhlednými triky v práci s logikou příběhu, na které divák - alespoň ten český - v žádném případě neskočí. 

Teorie, kterou lze beze zbytku aplikovat na stávající situaci v české politice, však skutečně existuje a byla vynalezena před více než čtyřiceti lety. Jde o slavnou Cimrmanovu teorii poznání, jejíž podrobný výklad naleznete zde. Vřele doporučuji ke sledování. Všechno vám bude okamžitě jasné a význam Událostí i komentářů ve světle Teorie navždy zbledne. 

A kdyby někoho zajímala diskuse o současné vládní situaci z hlediska Ústavy a práva, které v této zemi tu a tam pořád ještě trochu vládne, nechť zavítá sem nebo sem. 

Návrat Zn. Kritický

Následující text není, prosím, výrazem zatrpklosti vůči rodné zemi, ale srovnávacím konstatováním faktů: věřím, že jsem měla jen ukrutnou smůlu a příště budu psát o Návratu Zn. Lepším, novém, čistém a milém. Tak tedy: po měsíci na Balkáně vrátila jsem se opět do vlasti, a to - ano - ve svém nízkém autě s plátěnou střechou, které je neúprosným měřítkem kvality silnic a dálnic (...tlumiče mého vozu si už několik let užívají zaslouženého odpočinku). Jistěže: mohla jsem velice pohodlně letět, dokonce za příznivou cenu, a být v Praze za pár hodin. Nabídka laciného letu mi dokonce přišla přímo do emailové schránky, ale jako známý letecký panikář jsem ji okamžitě smazala a vydala se cestou s násobně větším potenciálem pro turbulence a karamboly všeho druhu: putovala jsem dva dny, bez mapy, bez signálu, užívala klikatých horských silnic, vyřvávala do nevinné krajiny dalmatské lidové písně, hledala potravu a nocleh v oblastech osídlených převážně divokou zvěří, čelila tmě, zimě, nehostinné noci a nedostatku benzínu (spasily mě mocné výpary paliva OMV Bosna Super 95 a dvoukilometrový kopec, který končil u paty benzinové stanice). Celkový čas jízdy: dvacet hodin. Celkové náklady: epické. Poznatky cestou: k  nezaplacení.

Jak jsem projížděla státní hranicí

Další porce Ozvěn ze Štrasburku (2005). S odstupem několika let se následující vzpomínka na hraniční přechod Rozvadov bude možná jevit jako hodně velké retro, ačkoli to není tak dávno, co jsme při výjezdu ze země stávali ve frontách v očekávání velice tělesné prohlídky. A hraniční přechody, kde vám při troše smůly ochotně rozeberou auto na prvočinitele, od nás nejsou zas tak daleko: při mé loňské tradiční Ralley Západní Balkán, kterou jsem podnikla ve svém proklatě nízkém autě s děravou plastovou střechou, jsem strávila na jednom hraničním přechodu z Bosny do Chorvatska velice napínavou hodinku. Měla jsem za sebou deset hodin jízdy, bylo půl páté ráno, ale celník nedbal a nechal mě vypakovat z kufru naprosto všechno včetně ponožek s dírou a náhradní pneumatiky (taky s dírou). Když mi chtěl konečně zkonfiskovat vzácnou lahev domácí rakije, mlčky jsem se vytasila s dávno prošlou průkazkou štrasburského soudu s ustřiženým rohem a vyloudila škleb tak úřední, aby bylo jasné, že Carla del Ponte je moje kamarádka. Efekt, který tento žert způsobil, ve mě dodnes budí rozpaky:  celník padl na kolena a blekotal něco jako - promiňte, ctihodnosti!, vypadáte jako otrhaný drban, kdo by se byl dovtípil... Hlavně si na mě, sáhibe, nikde nestěžujte - já mám rodinu! Mám rodinu! - Načež osobně naskládal moje saky paky zpátky do kufru. Takže pointa: Kdo ví, čeho se ještě dočkáme...