Where have all the flowers gone

On Thursday, the 21st of August, another anniversary of the 1968 Soviet invasion to Czechoslovakia passed. As usual, I was not in Prague, so I couldn't go and put a rose on one of the many tombstones remembering the civilian victims of the shameful, unprecedented and, most significantly, the unpunished aggression. As usual, I was in Dubrovnik. This year, however, it was for the first time that a remarkable coincidence led me to a tomb where I could finally put a rose and feel the tragic legacy of all innocent victims connect in a resonating arc between the Adriatic coast and Prague.

Svatební přípitky na prodej vs. psací kouč (pro prvních pět) zadarmo

Harvardský profesor Michael Sandel jest mým oblíbencem, mj. proto, že se s jeho názory vděčně polemizuje. V knize What Money Can't Buy například uvádí řadu produktů a služeb, které podle jeho názoru překračují morální hranice trhu. Jednu z těchto služeb je prý psaní svatebních přípitků na míru. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste zjistili, že ten skvělý projev, který pronesl svědek na vaší svatbě, nebyl z jeho hlavy, ale že ho prostě objednal online za stopadesát dolarů, - namítá Sandel. Já namítám víc: představte si, jak nekonečné mohou být tři minuty na vaší svatbě, kdy ten skvělý člověk, kterého jste si po zralé úvaze vybrali za svědka, přednáší neuvěřitelně kostrbatý, prvoplánový a trapný projev. V tu chvíli ho totiž chcete zabít a přejete si, aby k vaší svatbě bylo nikdy nedošlo, jenže už je pozdě. Za takových okolností existenci online servisu, který píše projevy na zakázku, naprosto vítám. Na druhou stranu uznávám, že mezi klienty této služby budou převažovat nikoliv lidé, kteří opravdu vůbec neumějí psát (je jich málo, ale jsou), ale spíš ti, kteří jsou líní nebo příliš zaměstnaní na to, aby investovali svůj čas a důvtip do psaní přípitku (takže vůbec nejsou hodni, aby byli svědky na číkoli svatbě). Uvažujme však, že převládají ti, kteří jsou připraveni několik dní přemýšlet a pak několik hodin tvořit půlstránkový projev. Když jsou hotovi, rozešlou text několika nejdůvěrnějším přátelům, kteří (pokud jsou to opravdoví přátelé) obratem sdělí, že hlavní myšlenka i těch pár historek kolem je docela fajn, ale vlastně to není moc vtipné, místy dokonce trochu trapné, ačkoli - hergot - když dotyčný tutéž historku onehdy vyprávěl v hospodě, bylo to skvělé a všichni padali pod stůl smíchy. Něco tomu prostě chybí, ale co to, sakryš, je? Babo raď. Snad by stačilo text trochu upravit. (Ale jak? Jak?? panikaří svědek-čekatel a napadne ho, jestli by se v den zpropadené svatby neměl raději hodit marod). Pokud píše anglicky, rychle zjistí, že existují tisíce lidí, kteří se předhánějí, aby mu za pakatel rychle a účinně pomohli - od copy-editorů přes stylistické záchrankáře až po psací kouče. Pokud píše česky, má smůlu (já jsem alespoň žádnou stylistickou pohotovost v češtině nenašla) - anebo se může obrátit na mě. Mé krédo zní: nenapíšu ani větu za vás. Ukážu vám vaše chyby v takovém světle, že je příště poznáte sami a nebudete mě vůbec potřebovat. 

Nevěříte? Kdo má zájem, může si to rovnou vyzkoušet: do komentáře pod tento post vložte svůj text v rozsahu do 500 slov. Může jít o jakýkoli tvůrčí nebo administrativní žánr. Sem s přípitky! A se složitými textovkami, které máte dva dny v konceptech a váháte, jestli není lepší zavolat, ačkoli...Beru i odmítavá stanoviska. Tiskové zprávy. Obzvlášť zapeklité úseky memorand, notářských zápisů a smluv o převodu obchodního podílu. Prvních pět textů ohodnotím v odpovědních komentářích. 

Proč to všechno? Po všech rozsáhlých projektech, na nichž jsem tímto způsobem pracovala, mám chuť pustit se do kratších textů. Baví mě to. A štve mě, že stylistická pohotovost - tak, jak funguje v anglofonním světě - u nás není k sehnání. Třeba by to stálo za pokus. 

Protesting texts: Farewell to the painter

The name: Zdeněk Šputa. The age: 97. The place: Prague and an ancient windmill near Pecka castle in northern Bohemia. The person: a man of principle, a painter of great artistic merit, invention and discipline, who sadly passed away last week. And the question: what's the right attitude for an artist to take when surrounded by the dictates of a totalitarian regime? 

Only the true connaisseurs of art would know about Šputa's work, its quality and depth. And only a few people would be aware of the immense sacrifice this man performed during the communist era in order to keep his personal, moral and artistic integrity in synergy. After his early exhibitions, that enjoyed wide public success, the Art Committee suggested, that Šputa changed his style and declined the impressionist touch in his work, as it allegedly showed Western and capitalist tendencies. Šputa then voluntarily stopped to exhibit his work for more than thirty years. His first exhibition after the Velvet Revolution enjoyed immense success. Impressed by Šputa's personality, art and attitude, I dedicated one of my Oxford essays to him. Reprinting its excerpt now, years later, I feel like taking a toothpick and angrily stabbing into the very visible flaws it contains; also, my own perception of the whole issue has changed. In any case, bravely enough, here it is. Couldn't paste the pdf here, so excuse the poor formatting and a number of missing footnotes. The original title is Protesting texts. 

Jak se chová hvězda

Normálně. - Normálně vám napíše: "Až budete ve Splitu, brnkněte, rád bych vás vzal alespoň na oběd, když děláte takovou službu dalmatské kultuře. Tady je moje telefonní číslo."

The art of fidelity: Why is Kundera wrong

Et voilà: it is Milan Kundera's birthday today. I thought I'd email him a card, but in the morning, I heard on the radio, that Kundera actually dislikes birthday wishes (so if you run into him on Boulevard de Montparnasse later tonight, don't leap to him with a bouquet and a handshake, as his attitude to birthdays compares to the one of Frenk Underwood). Kundera, in any case, is the only Czech author whose work proves a point I have tried to advocate since ten years: a non-native writer can make it. Apart from remarkable storytelling and clarity of thought, the linguistic perfection Kundera demonstrates in his French texts tops most of contemporary native French writers. It is the absolute mastery of foreign language he achieved that, in my eyes, authorizes any scepticism he might have with regard to literary translation. Still, instead of congratulations, let’s challenge some of his scepticism and explain why he is wrong.  

Total Balkans gets first international press coverage!

Since my innocent blogpost Mitro, je t'aime came out last month, an avalanche of letters, questions and words of encouragement crushed my mailbox. People asked when in the hell is Total Balkans scheduled to come out in English, French and Albanian, who was the publisher, why on earth were they hearing about the book as late as this, and if I needed any help organizing tours and readings in Kosovo. Most of them just said: thank you for loving Mitrovica - we thought we were alone. One of Mitrovica's proud natives turned out to be a journalist at the Koha Ditore newspaper. This is the result of our collaboration - an interview that came out in Kosovo a couple of weeks ago: 

Škoda

„A ještě zelená vlna,“ ozvalo se z rádia. „Vážná nehoda na stočtyřicátém kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu stále blokuje provoz, kolona má více než deset kilometrů.“ Prudce vydechl, žaludek se mu stáhl strachy. Bylo jasné, že to nestihne. 

Boa

Zkušební kabinka připomínala šatnu barokního zámku, přesněji řečeno šatnu, kterou se prohnala zamilovaná šlechtická dvojice na cestě do ložnice. Přes opěradlo vyřezávané židle splývalo průsvitné nařasené kombiné a luxusní župan z potištěného saténu, na brokátovém polstrování divanu leželo několik krajkových podprsenek, dvoje hedvábné punčochy, zdobený podvazkový pás a hluboce vykrojený korzet se zlatým vyšíváním. Každá žena, která se tady ocitla, si musela připadat jako rozmarná šlechtična, filmová hvězda, jejímž jediným divákem byla šedobílá Michelangelova socha Davida.

Překladatele svého milovati budeš

Známý literární překladatel Viktor Janiš položil na facebooku otázku do pranice: Hraje pro vás při koupi knihy jakoukoli roli jméno překladatele? Z vášnivé diskuze vyplynulo následující:

1) průměrný čtenář, který se profesionálně nezabývá literaturou nebo překladem, jméno překladatele spíše nesleduje,

2) což, podle VJ, je jako skočit do rybníka, o jehož dně nemám nejmenší tušení (souhlasím),

3) ba někdy je to dokonce horší (viz prý překlady Dana Simmonse v podání Iva Reitmayera),

4) anebo lepší (když překladatel svým umem dílo pozdvihne, viz například kniha Pan Kaplan má třídu rád v překladu Antonína Přidala),

5) ročně u nás vyjde až 5000 překladů; je nasnadě, že úroveň kolísá, protože nakladatelé jsou někdy bodří břídilové, kteří soudí, že trochu překládat literaturu umí přeci každý - je to koneckonců otrocká, mechanická práce, slovní pásová výroba, kterou mohl dávno převzít Google,

6) takže kdo by se divil, že obrat "holy shit" nalezneme v přeloženém díle coby "svaté hovno".

Co s kradenou Snoubenkou?

Když jsem před pár dny zjistila, že má ekniha Příručka jadranské snoubenky je ve virtuálním světě čtenějším titulem než Babička Boženy Němcové nebo české překlady děl Stiega Larssona, zaslechla jsem zvony a podlehla sebedojetí snaživého autora, jehož díla konečně prorazila. Zvony trvaly přesně minutu, tedy do chvíle, kdy jsem navštívila stránky Online Knihovny a zjistila, že na závratné čtenosti Snoubenky někdo elegantně vydělává, ale - ejhle - nejsem to já ani nakladatel, který eknihu vydal. 

Jak ulovit vážku

Zdálo se mi, že z dětského pokoje slyším vrtulové letadlo. I vystartovala jsem: nad postýlkou, kde sladce spala má pětiměsíční dcera, hlučela obrovská modrozelená vážka. Popadla jsem noviny a jala se vážku vyhánět. Vážku to rozdurdilo, takže opsala dvě vzteklé kružnice kolem pokoje, načež zaujala pozici vysoko ve vnitřní straně záclony a mnula si pacičky. Zřejmě se chystá k útoku! - napadlo mě. Co teď? 

Příklady z překladu

Vzpomínám, co řekl kmotr Totál Balkánu na křtu knihy: "To byste měla přeložit do angličtiny, nejlépe tak do dvou měsíců." Bylo to v únoru 2012. Během prvních dvou měsíců jsem přeložila půlstranu. Dvacetkrát. Uprostřed jednadvacáté verze mi svitlo, do jakého šílenství jsem se pustila. - Předně, nejsem rodilá mluvčí, a je zcela jasné, že text mi mou troufalost směle vrací tím, že se nedá přeložit. Dál: jsem autorkou předmětné knihy, a to je u překladu arcikříž (jakkoli všichni mají zato, že je to obrovská výhoda). Nemám ani špetku odstupu, nemám perspektivu čtenáře, který se alespoň místy nechá unést textem. Mám perspektivu autora, který řadu míst navždy protrpí. Nedostatek odstupu způsobuje nedostatek lehkosti, hravosti a zvídavého jazykového kutilství, které je pro úspěch překladu (domnívám se) nutné.

Total Balkan - English chapter / Ukázka překladu

Hard to tell what it was, that charmed the panel during the telephone interview so much. What kind of minority protection laws apply in Kosovo? I wasn’t nervous. First, it was clear to me that this will never work out, because Kosovo can declare its independence quite easily without me, and also – before they called back, I decided to say farewell to all noble international clubs and alliances in order to sit down in my kitchen and only stand up after I’d finished ten to fifteen novels, scripts and theatre plays. Great answer! And now, if you may, tell us about the relation between democracy and the rule of law. Because an artist has a much better chance to move the world than an expert in the area of international human rights protection, doesn‘t he?

Total Balkan - srpski / Ukázka překladu

Teško je reći čime sam toliko zasenila komisiju tokom telefonskog prijemnog. Koji zakoni o zaštiti manjina važe na Kosovu? Nisam bila nervozna. Odmah mi je bilo jasno da neću uspeti; baš samo još mene čekaju, pa da proglase nezavisnost na Kosovu. Uostalom – odlučila sam, pre nego što su stigli da mi se jave, da medjunarodnim zajednicama kažem lepo zbogom, sednem za kuhinjski sto i ne ustajem dok ne napišem desetak ili petnaestak romana, filmskih scenarija i pozorišnih predstava.

Flash fiction

My two submissions for the Museo de la Palabra flash fiction contest. Neither one entered the finals, so I am allowed to e-print them, and, more importantly, four months after the submission deadline, I can conclude that flash fiction is not rushed fiction (which was exactly the case here; messed up flash fiction and speed writing I was taught at Oxford and which actually does help to overcome writer's block and kick off larger pieces of writing). There are some marvellous flash fiction collections (such as this one which was on our reading list during the first term at my writing course) and I applaud every writer, who has mastered fitting a story into one hundred words or less. Flash fiction, more than any other genre, seems easy, almost trivial in the reader's eyes. It is the exact opposite, though: a true art, worthy of those who have struggled their way through thousands of pages. 

Metodické pokyny k vyvolání porodu

Lidem se obyčejně nechce ze světa, ale jsou i tací, kterým se nechce na svět: je tomu už čtrnáct dní, co domlouvám svému dítěti, t.č. stále bytem v dutině břišní, a to na mnohý způsob. Tvrdím například, že čas nazrál, hleď, jaro za humny! (metoda básnická), upozorňuji, že by bylo nanejvýš vhodné urychleně vrátit matku z podoby vorvaně, kterej sežere na co příde, zpět do podoby útlého spisovatele, co spotřebuje toliko misku rýže s kečupem, a to obden (esteticko-ekonomický apel), chrlím výčty atraktivních důvodů, proč se narodit i tehdy, kdy jeden prezident odchází s velezradou na krku, zatímco novej přichází jak se říká lidově, s pivkem, párkem, poličanem, vysočinou a Šloufem za zadkem (lstivé a naprosto neopodstatněné chlácholení budoucího občana-voliče), pouštím si nad pupkem hrací kolotoč s pestrobarevnou sestavou mončičáků (trik vábením na světské radosti) – a nic. Rodina míní, že dítě cítí s matkou-autorkou, tj. snaží se nanejvýš prodloužit čas ticha, klidu a soustředění na tvůrčí práci, a nadto hodlá maximalizovat inspirační náboj svého příchodu na svět. Na odjezd do porodnice to v uplynulých týdnech vypadalo pouze dvakrát: ve vánici, kdy nám auto zapadalo půlmetrem sněhu a bylo nasnadě, že odhrabání by s přehledem strávilo celou první dobu porodní, takže porod by se uskutečnil v závějích, a podruhé v den stávky lékařů.

Pan Zděnek a matka puma

Vždycky jsem si myslela, že vůbec nejlepší vnímavost při pohybu v terénu vykazuje spisovatel(ka). Byl to omyl. Daleko výraznějším postřehem se vyznačuje úplně jiný tvor. Je to novopečená matka, která uprostřed šestinedělí vyrazí do města, lhostejno, zda s dítětem nebo bez.

To jsou paradoxy

To vám teda řeknu, Ferdinande. Dnes je tomu:

- 65 let ode dne, kdy v Československu došlo k převzetí moci komunisty, 

- 44 let od sebeupálení Jana Zajíce,

- (téměř) 35 let od startu prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka do vesmíru (původně měl odstartovat právě 25.2. u příležitosti tehdejšího 30. výročí komunistického převratu),

- 24 let od chvíle, kdy se u nás vítězný únor naposledy povinně slavil (o čtyři dny dříve poslal Obvodní soud pro Prahu 1 na devět měsíců do vězení Václava Havla, tentokrát za účast na Palachově týdnu).

Jímá mě hrůza, když si uvědomím, co zjistí mí potomci za několik desetiletí, až se budou pídit, jak to bylo 25.2.2013:

- zločinecká organizace, která nám čtyřicet let vládla a zpustošila společnost i celou zemi, má dodnes ve svém názvu slovo "komunistická". (Iniciativu Zrušme komunisty spoluzaložil Láďa Smoljak, přední bojovník proti všem sálajícím odkazům bolševismu, viz mj. jeho text Naši milí rudí přátelé.)

- KSČM se od své minulosti nijak nedistancovala (naopak, dnešní tragické výročí oslavuje v ulicích), je parlamentní stranou, v loňských krajských volbách získala více než 20% hlasů, v Bruselu má 4 europoslance (jedním z nich je Vladimír Remek),

- Haló noviny, odporný komunistický plátek, bije do očí za sklem nevysvětlitelně vysokého procenta přepážek České pošty (přečtěte si, co se opovažuje publikovat v dnešní den na adresu Jana Palacha),

- Členská základna dnešní Komunistické strany čítá zhruba 56.000 členů. Dvě největší demokratické strany ODS i ČSSD mají každá kolem 25.000 členů, ostatní strany se pohybují v řádech stovek, max. několika málo tisíců příznivců, tj. komanče netrumfnou celkovým součtem ani všechny demokratické strany dohromady.  

Jako studentka jsem se ptávala svých příbuzných a dalších pamětníků (včetně Ládi Smoljaka), proč něco neudělali - tehdy, za normalizace. Co? Každý měl svoji odpověď a většina alespoň někdy projevila určitou formu komorního hrdinství (vycházím z toho, že hrdinstvím za tehdejších poměrů bylo i odmítnout vstup do strany). Láďa se Zdeňkem Svěrákem šli blahopřát Václavu Havlovi k padesátinám, troufli si natočit Nejistou sezónu. 

Vycházejíc z premisy náčelníka Apačů, že kdo nezabrání křivdě, je stejně vinen jako ten, kdo ji spáchal, přemítám, co odpovím svým dětem, pokud z pohledu budoucnosti vyhodnotí naši současnost kriticky a zeptají se - a proč jsi něco neudělala? Těžko říct, jestli jim bude stačit, že jsem pravidelně kverulovala na České poště a připojila svůj podpis pod výzvu Zrušme komunisty (mimochodem, k dnešnímu dni už ji podepsalo téměř 100.000 lidí.). Jdu přemítat dál. Dnešní den, podtržený chmurným počasím za oknem, je k takové činnosti jako stvořený. 

13 lekcí Kevina Spaceyho

Lepší načasování by nikdo nevymyslel: na konci ledna dospěla do finále první přímá volba prezidenta v ČR, 1. února pustil Netflix do světa seriál House of Cards, drsný záznam o moderním machiavellismu člověka, který se chce stát prezidentem USA. "Nesnesu zbytečné utrpení," říká Kevin Spacey alias kongresman Frank Underwood, zatímco koná akt chladnokrevného milosrdenství - vlastníma rukama udusí kňučícího psa, kterého právě zmrzačilo auto. Divákům v tu chvíli naskočí otázka: jak daleko je tento člověk schopen zajít? O pár desítek minut později, když kongresman začne naplno rozvíjet svou pragmatickou hru, nás začne zneklidňovat ještě jedna, zásadnější otázka: kolik podobných příběhů se ve skutečné politice odehrává?

Kulturní odečet

Dnes přesně v 16 hodin dostavil se do mého bytu muž, který tvrdil, že je tady krz ten plyn a jeho vodečet, což dokládal máváním několika pomuchlanými lejstry. Když stanul na zápraží, blesklo mi hlavou, jestli se člověk, který vypadá jako vděčný produkt Klausovy amnestie, mohl během pár dní nechat úspěšně zaměstnat u Pražské plynárenské. Než jsem si to stačila rozmyslet, chlap udeřil: "Já se zuju, jo?"