Návrat k opravdové práci

Stalo se to během telefonického rozhovoru s člověkem, který by byl rád vydal na vlastní pěst svůj skvělý román a obrátil se na mě v naději na psychickou podporu. Rozhodla jsem se mu dodat odvahy: "Jistěže zvládneš! Protože - co dělá například takovej technickej redaktor, prosímtě?" křičela jsem a klovala prstem do tiráže jedné povedené knihy, jíž vydalo velké renomované nakladatelství a kde mimo jiné figuroval také výtvarný redaktor, dva grafici, odpovědný redaktor, korektor, editor a houf dalších osob, jejichž význam v procesu výroby knihy mi zůstával zpola utajen. "Velký nakladatelství jsou jak Evropská unie," pokračovala jsem. "Každej musí mít nějakou funkci, každej centimetr výroby se musí nějak jmenovat, aby náhodou někde něco nevypadlo, neuniklo. Nakonec budou mít jednoho korektora přes háčky a druhýho přes čárky." Přehlédla jsem návrh obálky své nové knihy. Zdála se mi dokonalá. Odklikla jsem mail a odeslala definitivní verzi přebalu do tiskárny. "Povídám, že knihu beletrie zvládneš bez problému vydat ve třech lidech. Včetně autora."

Zdeněk u nás bydlí

Zdeňkovi Svěrákovi je dneska osmdesát. Asi jsem byla naivní, když jsem čekala, že ho budou plny absolutně všechny titulní strany všech médií elektronických i tištěných: Lidovky dnes informují hlavně o tom, že stát chystá dotaci na sběr dešťové vody, na centrum.cz je Zeman s Krtečkem. Ba, iritují mě zítřejší Číňani v Praze a způsob jejich přijetí (podél Evropské chybí už jen stánky s mávátky), ale Zdeněk Svěrák je pro mě v tuto chvíli důležitější, a není to jen mou láskou k Divadlu Járy Cimrmana a ke všemu, co Zdeněk vytvořil, sám anebo ve dvojici s Láďou. 

Co řeší matka-spisovatelka takhle po nocích

Na jednom z literárních blogů jsem našla pozoruhodnou radu rodičům-spisovatelům: Je to kruté, ale je to tak: pro spisovatele je dítě terorista, na které platí jediná politika, a sice politika britského impéria - nevyjednávat. Rodič-spisovatel musí však být náročný a tvrdý především na sebe. Prostě vstaňte dříve než vaše ratolest, aťsi klidně v pět hodin ráno, a pište, dokud se dítě neprobudí. Druhý den ráno opakujte. A pak znovu a zas a dál – a novela je na světě!“

Dějiny bez medailí

Tu a tam mívám historické sny, takové, kdy jsem němou svědkyní některé významné události československých dějin. Stává se tak zhruba jednou do měsíce. Byla jsem za války s Masarykem v Rusku. V Americe. S Benešem jsem se viděla tolikrát, že bychom si klidně mohli tykat, ale netykáme si, protože spolu v několika elementárních záležitostech hrubě nesouhlasíme a kromě toho ani jeden nejsme nadšeni, že máme narozeniny v tentýž den. 

Korektorské humoresky

Přesněji řečeno, Korektorské Babovřesky. Dnes ráno jsem si na facebooku četla přepis konverzace jistého autora s jeho nedovtipnou korektorkou. Chudák, myslela jsem si. Čím vším někteří čeští autoři musí projít, to je k nevíře. S jakou mírou lidské blbosti se musejí utkat, to je ostudné. Ještěže mám takové štěstí a vydávám svou knihu v angličtině, v Británii, v Londýně...juch!

Hodinu poté: nakladatelství, které má zájem o práva na Totál Balkán pro oblast Británie, mi poslalo svou verzi zkorigovaného rukopisu. Zírala jsem. Já jim totiž poslala text, který už zkorigovaný byl (profesionálně, výborně a jistěže draze, ale za kvalitu člověk zaplatí rád). Jenže - děli Londýňané - je to korektura americká. My jen tu ťukneme, tam ťukneme, aby to bylo správně British. - Tak jo, děla jsem já, to dá ostatně rozum, že. Jenže když jsem ty ťukance najednou viděla, napadlo mě, jestli někdo můj text spíš pořádně nezkopal. 

Spisovatelovy nespisovné okamžiky

Hned na začátku léta jsem vydala zákaz: před mým dítětem se ne a ne a nebude hovořit sprostě. Batolecí věk je klíčovým obdobím rozvoje osobnosti a jazyka, dítě hnedka všechno vopakuje a papouškuje - mám to načtený, jen se opovažte! Obzvlášť zakázány jsou obraty pičkatimaterina, jebo te patak, jebem ti sunce a jebiga. Z tohoto důvodu po celé prázdniny docházelo k tomu, že jsem přibližně obden vyrazila na prudkou protestní vycházku s kočárem: Baldo obvykle zařval něco ukrutně sprostého v banálních situacích, například tehdy, kdy si upustil na palec u nohy vrtačku, anebo jindy, kdy nám blesk ispržio klimu neboli spálil klimatizaci, případně když shledal, že jeho čísla z minulého týdne vyhrála eurojackpot v týdnu následujícím. 

Dítě, které píše aneb ozvy z těhotenského monitoru

"Takže prosímváspěkně, maminky," rozpřáhne se tělnatá sestra uprostřed místnosti, kde sedí několik zkroušených a pozdním těhotenstvím zkoušených budoucích rodiček. "Víte, kam máte s tím monitorem jít, pak?"
Většina přítomných zamumlá, že ne. Sestře to zvedne náladu. "Takže prosímváspěkně do čtvrtýho patra na porodní sál s tím pudete," naviguje. "Ne abyste nám, hlavně, odjely až na půdu."
Vzpomenu si na Kulový blesk a obestře mě pocit psychologa Knotka tváří v tvář paní Jechové, která halasí - to je, panečku, půdička! To jsem nečekala! Mám za sebou probdělou noc nad finálními korekturami finálních korektur anglického Totál Balkánu, takže upadnu do limbu a slyším jen dozvuky přednášky - "Zazvoníte normálně na sestru, řeknete, že jdete z monitoru, těhotenskýho, že nerodíte, ještě, že jdete jenom podepsat, monitor, nechat."
Nerodím, ještě. Spím.

Where have all the flowers gone

On Thursday, the 21st of August, another anniversary of the 1968 Soviet invasion to Czechoslovakia passed. As usual, I was not in Prague, so I couldn't go and put a rose on one of the many tombstones remembering the civilian victims of the shameful, unprecedented and, most significantly, the unpunished aggression. As usual, I was in Dubrovnik. This year, however, it was for the first time that a remarkable coincidence led me to a tomb where I could finally put a rose and feel the tragic legacy of all innocent victims connect in a resonating arc between the Adriatic coast and Prague.

Svatební přípitky na prodej vs. psací kouč (pro prvních pět) zadarmo

Harvardský profesor Michael Sandel jest mým oblíbencem, mj. proto, že se s jeho názory vděčně polemizuje. V knize What Money Can't Buy například uvádí řadu produktů a služeb, které podle jeho názoru překračují morální hranice trhu. Jednu z těchto služeb je prý psaní svatebních přípitků na míru. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste zjistili, že ten skvělý projev, který pronesl svědek na vaší svatbě, nebyl z jeho hlavy, ale že ho prostě objednal online za stopadesát dolarů, - namítá Sandel. Já namítám víc: představte si, jak nekonečné mohou být tři minuty na vaší svatbě, kdy ten skvělý člověk, kterého jste si po zralé úvaze vybrali za svědka, přednáší neuvěřitelně kostrbatý, prvoplánový a trapný projev. V tu chvíli ho totiž chcete zabít a přejete si, aby k vaší svatbě bylo nikdy nedošlo, jenže už je pozdě. Za takových okolností existenci online servisu, který píše projevy na zakázku, naprosto vítám. Na druhou stranu uznávám, že mezi klienty této služby budou převažovat nikoliv lidé, kteří opravdu vůbec neumějí psát (je jich málo, ale jsou), ale spíš ti, kteří jsou líní nebo příliš zaměstnaní na to, aby investovali svůj čas a důvtip do psaní přípitku (takže vůbec nejsou hodni, aby byli svědky na číkoli svatbě). Uvažujme však, že převládají ti, kteří jsou připraveni několik dní přemýšlet a pak několik hodin tvořit půlstránkový projev. Když jsou hotovi, rozešlou text několika nejdůvěrnějším přátelům, kteří (pokud jsou to opravdoví přátelé) obratem sdělí, že hlavní myšlenka i těch pár historek kolem je docela fajn, ale vlastně to není moc vtipné, místy dokonce trochu trapné, ačkoli - hergot - když dotyčný tutéž historku onehdy vyprávěl v hospodě, bylo to skvělé a všichni padali pod stůl smíchy. Něco tomu prostě chybí, ale co to, sakryš, je? Babo raď. Snad by stačilo text trochu upravit. (Ale jak? Jak?? panikaří svědek-čekatel a napadne ho, jestli by se v den zpropadené svatby neměl raději hodit marod). Pokud píše anglicky, rychle zjistí, že existují tisíce lidí, kteří se předhánějí, aby mu za pakatel rychle a účinně pomohli - od copy-editorů přes stylistické záchrankáře až po psací kouče. Pokud píše česky, má smůlu (já jsem alespoň žádnou stylistickou pohotovost v češtině nenašla) - anebo se může obrátit na mě. Mé krédo zní: nenapíšu ani větu za vás. Ukážu vám vaše chyby v takovém světle, že je příště poznáte sami a nebudete mě vůbec potřebovat. 

Nevěříte? Kdo má zájem, může si to rovnou vyzkoušet: do komentáře pod tento post vložte svůj text v rozsahu do 500 slov. Může jít o jakýkoli tvůrčí nebo administrativní žánr. Sem s přípitky! A se složitými textovkami, které máte dva dny v konceptech a váháte, jestli není lepší zavolat, ačkoli...Beru i odmítavá stanoviska. Tiskové zprávy. Obzvlášť zapeklité úseky memorand, notářských zápisů a smluv o převodu obchodního podílu. Prvních pět textů ohodnotím v odpovědních komentářích. 

Proč to všechno? Po všech rozsáhlých projektech, na nichž jsem tímto způsobem pracovala, mám chuť pustit se do kratších textů. Baví mě to. A štve mě, že stylistická pohotovost - tak, jak funguje v anglofonním světě - u nás není k sehnání. Třeba by to stálo za pokus. 

Protesting texts: Farewell to the painter

The name: Zdeněk Šputa. The age: 97. The place: Prague and an ancient windmill near Pecka castle in northern Bohemia. The person: a man of principle, a painter of great artistic merit, invention and discipline, who sadly passed away last week. And the question: what's the right attitude for an artist to take when surrounded by the dictates of a totalitarian regime? 

Only the true connaisseurs of art would know about Šputa's work, its quality and depth. And only a few people would be aware of the immense sacrifice this man performed during the communist era in order to keep his personal, moral and artistic integrity in synergy. After his early exhibitions, that enjoyed wide public success, the Art Committee suggested, that Šputa changed his style and declined the impressionist touch in his work, as it allegedly showed Western and capitalist tendencies. Šputa then voluntarily stopped to exhibit his work for more than thirty years. His first exhibition after the Velvet Revolution enjoyed immense success. Impressed by Šputa's personality, art and attitude, I dedicated one of my Oxford essays to him. Reprinting its excerpt now, years later, I feel like taking a toothpick and angrily stabbing into the very visible flaws it contains; also, my own perception of the whole issue has changed. In any case, bravely enough, here it is. Couldn't paste the pdf here, so excuse the poor formatting and a number of missing footnotes. The original title is Protesting texts. 

Jak se chová hvězda

Normálně. - Normálně vám napíše: "Až budete ve Splitu, brnkněte, rád bych vás vzal alespoň na oběd, když děláte takovou službu dalmatské kultuře. Tady je moje telefonní číslo."

The art of fidelity: Why is Kundera wrong

Et voilà: it is Milan Kundera's birthday today. I thought I'd email him a card, but in the morning, I heard on the radio, that Kundera actually dislikes birthday wishes (so if you run into him on Boulevard de Montparnasse later tonight, don't leap to him with a bouquet and a handshake, as his attitude to birthdays compares to the one of Frenk Underwood). Kundera, in any case, is the only Czech author whose work proves a point I have tried to advocate since ten years: a non-native writer can make it. Apart from remarkable storytelling and clarity of thought, the linguistic perfection Kundera demonstrates in his French texts tops most of contemporary native French writers. It is the absolute mastery of foreign language he achieved that, in my eyes, authorizes any scepticism he might have with regard to literary translation. Still, instead of congratulations, let’s challenge some of his scepticism and explain why he is wrong.  

Total Balkans gets first international press coverage!

Since my innocent blogpost Mitro, je t'aime came out last month, an avalanche of letters, questions and words of encouragement crushed my mailbox. People asked when in the hell is Total Balkans scheduled to come out in English, French and Albanian, who was the publisher, why on earth were they hearing about the book as late as this, and if I needed any help organizing tours and readings in Kosovo. Most of them just said: thank you for loving Mitrovica - we thought we were alone. One of Mitrovica's proud natives turned out to be a journalist at the Koha Ditore newspaper. This is the result of our collaboration - an interview that came out in Kosovo a couple of weeks ago: 

Škoda

„A ještě zelená vlna,“ ozvalo se z rádia. „Vážná nehoda na stočtyřicátém kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu stále blokuje provoz, kolona má více než deset kilometrů.“ Prudce vydechl, žaludek se mu stáhl strachy. Bylo jasné, že to nestihne. 

Boa

Zkušební kabinka připomínala šatnu barokního zámku, přesněji řečeno šatnu, kterou se prohnala zamilovaná šlechtická dvojice na cestě do ložnice. Přes opěradlo vyřezávané židle splývalo průsvitné nařasené kombiné a luxusní župan z potištěného saténu, na brokátovém polstrování divanu leželo několik krajkových podprsenek, dvoje hedvábné punčochy, zdobený podvazkový pás a hluboce vykrojený korzet se zlatým vyšíváním. Každá žena, která se tady ocitla, si musela připadat jako rozmarná šlechtična, filmová hvězda, jejímž jediným divákem byla šedobílá Michelangelova socha Davida.

Překladatele svého milovati budeš

Známý literární překladatel Viktor Janiš položil na facebooku otázku do pranice: Hraje pro vás při koupi knihy jakoukoli roli jméno překladatele? Z vášnivé diskuze vyplynulo následující:

1) průměrný čtenář, který se profesionálně nezabývá literaturou nebo překladem, jméno překladatele spíše nesleduje,

2) což, podle VJ, je jako skočit do rybníka, o jehož dně nemám nejmenší tušení (souhlasím),

3) ba někdy je to dokonce horší (viz prý překlady Dana Simmonse v podání Iva Reitmayera),

4) anebo lepší (když překladatel svým umem dílo pozdvihne, viz například kniha Pan Kaplan má třídu rád v překladu Antonína Přidala),

5) ročně u nás vyjde až 5000 překladů; je nasnadě, že úroveň kolísá, protože nakladatelé jsou někdy bodří břídilové, kteří soudí, že trochu překládat literaturu umí přeci každý - je to koneckonců otrocká, mechanická práce, slovní pásová výroba, kterou mohl dávno převzít Google,

6) takže kdo by se divil, že obrat "holy shit" nalezneme v přeloženém díle coby "svaté hovno".

Co s kradenou Snoubenkou?

Když jsem před pár dny zjistila, že má ekniha Příručka jadranské snoubenky je ve virtuálním světě čtenějším titulem než Babička Boženy Němcové nebo české překlady děl Stiega Larssona, zaslechla jsem zvony a podlehla sebedojetí snaživého autora, jehož díla konečně prorazila. Zvony trvaly přesně minutu, tedy do chvíle, kdy jsem navštívila stránky Online Knihovny a zjistila, že na závratné čtenosti Snoubenky někdo elegantně vydělává, ale - ejhle - nejsem to já ani nakladatel, který eknihu vydal. 

Jak ulovit vážku

Zdálo se mi, že z dětského pokoje slyším vrtulové letadlo. I vystartovala jsem: nad postýlkou, kde sladce spala má pětiměsíční dcera, hlučela obrovská modrozelená vážka. Popadla jsem noviny a jala se vážku vyhánět. Vážku to rozdurdilo, takže opsala dvě vzteklé kružnice kolem pokoje, načež zaujala pozici vysoko ve vnitřní straně záclony a mnula si pacičky. Zřejmě se chystá k útoku! - napadlo mě. Co teď? 

Příklady z překladu

Vzpomínám, co řekl kmotr Totál Balkánu na křtu knihy: "To byste měla přeložit do angličtiny, nejlépe tak do dvou měsíců." Bylo to v únoru 2012. Během prvních dvou měsíců jsem přeložila půlstranu. Dvacetkrát. Uprostřed jednadvacáté verze mi svitlo, do jakého šílenství jsem se pustila. - Předně, nejsem rodilá mluvčí, a je zcela jasné, že text mi mou troufalost směle vrací tím, že se nedá přeložit. Dál: jsem autorkou předmětné knihy, a to je u překladu arcikříž (jakkoli všichni mají zato, že je to obrovská výhoda). Nemám ani špetku odstupu, nemám perspektivu čtenáře, který se alespoň místy nechá unést textem. Mám perspektivu autora, který řadu míst navždy protrpí. Nedostatek odstupu způsobuje nedostatek lehkosti, hravosti a zvídavého jazykového kutilství, které je pro úspěch překladu (domnívám se) nutné.

Total Balkan - English chapter / Ukázka překladu

Hard to tell what it was, that charmed the panel during the telephone interview so much. What kind of minority protection laws apply in Kosovo? I wasn’t nervous. First, it was clear to me that this will never work out, because Kosovo can declare its independence quite easily without me, and also – before they called back, I decided to say farewell to all noble international clubs and alliances in order to sit down in my kitchen and only stand up after I’d finished ten to fifteen novels, scripts and theatre plays. Great answer! And now, if you may, tell us about the relation between democracy and the rule of law. Because an artist has a much better chance to move the world than an expert in the area of international human rights protection, doesn‘t he?