Zdeňkovi Svěrákovi je dneska osmdesát. Asi jsem byla naivní, když jsem čekala, že ho budou plny absolutně všechny titulní strany všech médií elektronických i tištěných: Lidovky dnes informují hlavně o tom, že stát chystá dotaci na sběr dešťové vody, na centrum.cz je Zeman s Krtečkem. Ba, iritují mě zítřejší Číňani v Praze a způsob jejich přijetí (podél Evropské chybí už jen stánky s mávátky), ale Zdeněk Svěrák je pro mě v tuto chvíli důležitější, a není to jen mou láskou k Divadlu Járy Cimrmana a ke všemu, co Zdeněk vytvořil, sám anebo ve dvojici s Láďou.
Prostě jen překypuji citem a pýchou, že zrovna u nás se zrodil člověk, který tohle dokázal, který ze všech autorů 20. století zdaleka nejvíc obohatil český jazyk a troufám si říct, že by získal prvenství i v soutěži o to, kdo u nás v posledních padesáti letech nejvíc lidí rozesmál, zvláště v dobách, kdy tu nikomu moc do smíchu nebylo. Zdeněk sám o mexické vlny v médiích nestojí (potkala jsem před pár dny v metru Miloně Čepelku, který referoval, že chudák oslavenec je vyřízen z desítek rozhovorů, které musel poskytnout). Je to skromný borec. Skromný, rezervovaný, až nesmělý. Slávu vnímá okrajově a troufám si tvrdit, že skutečnou hloubku a rozsah svého úspěchu si neuvědomuje. Jen občas, když už se tomu nejde ubránit: před lety hrálo DJC v Bruselu pro Čechy a Slováky z Belgie a okolí. Sál byl asi pro tisíc lidí, a když představení skončilo, tak se těch tisíc lidí zvedlo a dvacet minut vestoje vyvolávalo herce zuřivým potleskem. Dobře si pamatuji výraz Ládi i Zdeňka: vraceli se na jeviště, vyčerpaní a šťastní, a zírali do těch lidí i jeden na druhého jako ochotníci, co z fleku vyprodali Národní. Těma očima si navzájem říkali: člověče, já věděl, že nás lidi mají rádi, ale že tolik...Brečela jsem.
Prostě jen překypuji citem a pýchou, že zrovna u nás se zrodil člověk, který tohle dokázal, který ze všech autorů 20. století zdaleka nejvíc obohatil český jazyk a troufám si říct, že by získal prvenství i v soutěži o to, kdo u nás v posledních padesáti letech nejvíc lidí rozesmál, zvláště v dobách, kdy tu nikomu moc do smíchu nebylo. Zdeněk sám o mexické vlny v médiích nestojí (potkala jsem před pár dny v metru Miloně Čepelku, který referoval, že chudák oslavenec je vyřízen z desítek rozhovorů, které musel poskytnout). Je to skromný borec. Skromný, rezervovaný, až nesmělý. Slávu vnímá okrajově a troufám si tvrdit, že skutečnou hloubku a rozsah svého úspěchu si neuvědomuje. Jen občas, když už se tomu nejde ubránit: před lety hrálo DJC v Bruselu pro Čechy a Slováky z Belgie a okolí. Sál byl asi pro tisíc lidí, a když představení skončilo, tak se těch tisíc lidí zvedlo a dvacet minut vestoje vyvolávalo herce zuřivým potleskem. Dobře si pamatuji výraz Ládi i Zdeňka: vraceli se na jeviště, vyčerpaní a šťastní, a zírali do těch lidí i jeden na druhého jako ochotníci, co z fleku vyprodali Národní. Těma očima si navzájem říkali: člověče, já věděl, že nás lidi mají rádi, ale že tolik...Brečela jsem.
Máme rádi, Zdeňku, máme. Jak to vyjádřil jeden z gratulantů na idnes: "Dávno bydlíte u nás doma!"
Přemýšlím, jak by přál Zdeňkovi k dnešním narozeninám Láďa: asi by si na něj po představení počkal a řek by - "Jen proto, že máš narozeniny, ti dneska výjimečně neřeknu, co jsem si poznamenal tady do sešitu!" Pak by deset vteřin přešlapoval jako na trní, a pokračoval: "Anebo ti to řeknu. Režisérovi musí být narozeniny jedno." A dotěrným, piplavým způsobem by Zdeňkovi vytkl nějaký drobný přehmat, kterého si povšiml jen on, Láďa. Později, poté, co oslavenec odešel, by mezi čtyřma očima dodal, že Zdeněk je náš nejlepší současný spisovatel, a že by se měl vydat zákon č. 93/2016 Sb., v němž by stálo, že Zdeněk Svěrák se zasloužil o český jazyk.
Připijme dnes na zdraví našeho drahého spolubydlícího!
Žádné komentáře:
Okomentovat