„Milí prvňáčci, žákyně a žáci, vážené paní učitelky a učitelé, dnes je první den nového školního roku a já vás v něm chci srdečně přivítat,“ ozvalo se odněkud. Lukáš seděl sám v poslední lavici u okna a rozhlížel po třídě. Všichni byli zkoprnělí a s polootevřenými ústy poslouchali, co bude dál.
V repráčku školního rozhlasu to zapraskalo. „Je to poprvé, co mám takovou povinnost. A je to povinnost příjemná,“ pokračoval hlas. Ještě aby to byla povinnost nepříjemná, - napadlo Lukáše. Vzpomněl si, jak mu dědeček říkal, že ministr jezdí v audině dvoulitru a bere osmdesát tisíc měsíčně čistýho, to je hromada peněz, Lukášku.
„V první řadě chci pozdravit ty nejmenší z vás,“ navázal ministr. „Na svůj první školní den si pamatuji dodnes a trochu vám závidím.“ Kdy to tak mohlo být, - pomyslel si Lukáš, - první školní den takového ministra? Muselo to být v minulém století, protože v minulém století chodili do školy i tatínek s maminkou. Možná to bylo víc než před sto lety. To nebyly ještě ani počítače a na papír se psalo husím brkem. Lukáš se podíval na svůj rozevřený penál, kde byly ořezané pastelky, fixy, propisovačka a pero na bombičky. Jestlipak pan ministr umí hezky kreslit? Taky je otázka, proč nám závidí, - uvažoval Lukáš.
„…dobrodružná cesta za poznáním, která vás bude bavit a přinese vám spoustu zajímavého a užitečného,“ ozývalo se z reproduktoru na zdi. Lukáš si vzpomněl na maminku, která ho nabádala, aby si ještě doma došel na záchod. Došel si, ale nechtělo se mu. Chtělo se mu teď. Cítil tlak v rozkroku a věděl, že vydrží nanejvýš pár minut. Co udělá? Jak se chodí na záchod ve škole?
„Že je zkrátka nutné dbát jeho pokynů a respektovat jeho autoritu. V opačném případě se totiž nikam nedojde a expedice nevyhnutelně skončí ztroskotáním.“ Ministr si dál vedl svou, zatímco Lukášovi napětím hořely tváře a byl naštvaný na rodiče, že mu jako obvykle vůbec nic neřekli: hlavně, aby měl ořezané tužky a obalené sešity, povídali, a v hodině neruš – nemluv a nevrť se, poslouchej paní učitelku Ježkovou. Jenže jak mohl poslouchat paní učitelku Ježkovou, když vůbec nic neříkala, seděla za stolem jako socha, a snažila se uhranout školní rozhlas? Tlak v kalhotách zesílil. Co má dělat, když už to nemůže vydržet?
„Vedle vědomostí a množství nových informací je důležité umět zatnout zuby a přinutit se do něčeho, do čeho se vám právě nechce. Tomu se říká naučit se ovládat a mít silnou vůli,“ radil ministr. Lukáš byl zoufalý. Snažil se zatnout zuby, jak nejlépe dovedl, ale čurat se mu chtělo čím dál víc. Kdyby měl v lavici souseda, mohl by se s ním rychle skamarádit a poradit se, ale byl lichý, jak řekla paní učitelka Ježková, navíc čahoun, - a umístila ho do zadního kouta k oknu.
„…například hokejista Jaromír Jágr či mezzosopranistka Magdalena Kožená. Oni sami říkají, že se jim dostalo talentu, ale vedle toho na sobě museli pracovat mnohem více než jejich spolužáci a spolužačky,“ znělo z rozhlasu. Lukáš neměl ponětí, kdo je mezzosopranistka Magdalena Kožená, ale když uslyšel jméno slavného útočníka, vlilo mu to do žil novou energii a naději. Jarda Jágr by určitě vydržel, - zastyděl se. Zatnul by zuby a určitě by se nepočural. Jako hokejista ostatně nemá na výběr. Když hraje nějaké důležité utkání, těžko může jít na záchod. Jen brusle než by si sundal! A všechny chrániče a výstroj. Přitom do sebe hokejisté na střídačce lijí spoustu vody, takže se jim chtít musí. Možná mají trénink ze školy. Odmalička se učili vydržet.
Jenže jak dlouho trvá takový projev? - strachoval se Lukáš. Co když je delší než jedna třetina? Ministr nabral dech a z rozhlasu se ozval šelest papíru. Řeč má několik stran! „Vaše profese má v sobě velkou společenskou hodnotu,“ pravil ministr. „Svěřujeme vám v důvěře to nejcennější, co máme - naše děti.“
Lukáš sebral odvahu.„Já už to nevydržím!“ zvolal směrem k tabuli. Několik spolužáků se otočilo, blonďatá holka vpravo od Lukáše se zachichotala jako malá. Paní učitelka Ježková na Lukáše mírně pohlédla, usmála se jako světice, přiložila si na ústa vychrtlý prst a druhou rukou pokynula k rozhlasu jako by říkala – Ale vydržíš. Nesmíme rušit pana ministra, když hovoří.
„V roce 2011 a 2012 vláda zvýší mzdové náklady pro regionální školství o 6,1 miliardy korun. Toto zlepšení by měl pocítit každý z vás.“ To paní učitelku Ježkovou tak zaujalo, že zapomněla na třídu a na děti a pokoušela se z hlavy vypočítat, kolik jejích měsíčních platů by dalo dohromady šest celých jedna miliardy korun.
Lukáše obestřel pocit blížící se katastrofy. Slyšel babičku, bývalou učitelku, která říkala, jak na prvním dni ve škole velice záleží, a že ona, kdykoli se poprvé postavila před novou třídu, hned věděla, který z žáků bude třídní darebák, co bude jen vyrušovat, řečnit a vymýšlet lumpárny.
„Na druhou stranu naše školství potřebuje reformu,“ upozornil ministr. „Ne revoluci, ale reformu, jak nedávno trefně uvedl prezident republiky.“ Lukáš si vzpomněl, jak včera po zprávách označil tatínek prezidenta republiky za narcis, a maminka ho okřikla, aby se laskavě mírnil, protože jestli si to jaksi neuvědomuje, tak Lukáš jde zítra poprvé do školy a ještě to někde bude papouškovat, prosímtě.
Lukáš se zadíval na portrét prezidenta vlevo od tabule a nemohl se rozhodnout, jestli na fotografii vypadá více jako autor trefné poznámky nebo jako narcis. Každopádně by bylo mnohem lepší, kdyby vlevo od tabule visel plakát s Jardou Jágrem, - pomyslel si Lukáš a ucítil bodavý tlak v podbřišku. Musí. Prostě musí!
„Není nic zhoubnějšího pro mladé studenty, než vědomí, že za úspěchem nestojí píle a snaha, nýbrž protekce a korupce,“ rozjímal ministr. Lukáš nevěděl, co je korupce, ale věděl, že pokud okamžitě něco nepodnikne, počurá se. Vyběhnout bez dovolení ze třídy se určitě nesmí, - blesklo mu hlavou, ale pokud by si měl vybrat mezi počuraným hodným žákem a lumpem, který uhájil suché nohavice, neměl nad čím přemýšlet.
„Neměl by tu být dvojí svět výchovy a morálky, jako tomu bylo za totality, kdy se ve školách něco učilo, ale doma se říkalo něco jiného,“ dodal ministr a Lukáš si uvědomil, že ho nenávidí a nenávidí i paní učitelku Ježkovou, která nic nechápe, nemluvě o rodičích, kteří mu doma říkali něco jiného.
Jedinou jeho šancí je útok.
Teď! – Lukáš vší silou zaťal slabiny, aby vydržel jen o několik vteřin déle.
Vymrštil se z lavice jako blesk, v hlavě lítý souboj reforem s korupcí a narcisů s tulipány. Zatnout zuby!
Jarda Jágr vyjíždí k samostatnému nájezdu, a -
Góol!
Lukáš se vyřítil ze třídy.
Procítěné ministrovo přání, aby se žáci ve svých třídách cítili dobře, Lukáš neslyšel.
Čural do květináče v ohybu prázdné chodby a vychutnával si vítězství a úlevu, pocit, který mu nezkazila ani jistota, že je lump.
* V textu jsou použity pasáže z projevu ministra školství Mgr. Josefa Dobeše ze dne 1.9.2010.
Zdroj: http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=676045
Žádné komentáře:
Okomentovat