Vám všem, co jste mě celý rok podporovali svou přízní, kritikou i povzbudivými komentáři upřímně děkuji a přeji hezké Vánoce a šťastný rok 2012.
Doufám, že v příštím roce nebudu muset na těchto stránkách publikovat tolik nekrologů; v posledních dnech ke všem smutným letošním událostem přispěla zpráva o úmrtí vynikající české autorky Hany Andronikové, jejíž knihy Zvuk slunečních hodin a Srdce na udici mohu doporučit (tu poslední, Nebe nemá dno, jsem zatím nečetla). Pokud v současné chvíli ještě šílíte nad rybí polévkou, balením dárků nebo čímkoli jiným, tak vás mohu uklidnit odzbrojující reportáží ze svého bytu: vypadá to tu jako po lítém boji s kuchyňskými přístroji a nástrahami, se zlomyslnými rolemi balícího papíru a pochopitelně s literaturou (krásnou). Po dlouhé, dlouhé době jsem z praktických aspektů Vánoc nestihla vůbec nic: napéct (přestože špagety i steaky jsou mými nepřáteli, devatero cukroví patří k mojí doméně, takže je mi líto, když promáchnu ojedinělou příležitost zaskvět se v kuchyni), uklidit, uklidnit (se) ani pořádně zabalit dárky. Oproti tomu jsem stihla například dojít na Rašínovo nábřeží a položit růži k domu, kde Václav Havel napsal svoje nejlepší texty. A taky jsem včera našla sílu upustit lux vprostřed koberce, vykašlat se na všechno, odjet na Jindřichohradecko za mými vzácnými přáteli a přiopít se s nimi Becherovkou v hospodě U Marty. Tak jako každý Štědrý večer, i dneska budu vzpomínat, jak mi před lety v tento den o sedmé večer otevřeli dveře lidé, kteří mě nikdy neviděli a zachránili Vánoce mně i mé rodině. Posadili mě ke stolu, kde bylo podle obyčeje prostřeno pro náhodného hosta, nalili mi panáka a obklopili ujištěním, že konec světa ještě nenastal a že všechno bude dobré. A víte co? - Bylo.
Doufám, že v příštím roce nebudu muset na těchto stránkách publikovat tolik nekrologů; v posledních dnech ke všem smutným letošním událostem přispěla zpráva o úmrtí vynikající české autorky Hany Andronikové, jejíž knihy Zvuk slunečních hodin a Srdce na udici mohu doporučit (tu poslední, Nebe nemá dno, jsem zatím nečetla). Pokud v současné chvíli ještě šílíte nad rybí polévkou, balením dárků nebo čímkoli jiným, tak vás mohu uklidnit odzbrojující reportáží ze svého bytu: vypadá to tu jako po lítém boji s kuchyňskými přístroji a nástrahami, se zlomyslnými rolemi balícího papíru a pochopitelně s literaturou (krásnou). Po dlouhé, dlouhé době jsem z praktických aspektů Vánoc nestihla vůbec nic: napéct (přestože špagety i steaky jsou mými nepřáteli, devatero cukroví patří k mojí doméně, takže je mi líto, když promáchnu ojedinělou příležitost zaskvět se v kuchyni), uklidit, uklidnit (se) ani pořádně zabalit dárky. Oproti tomu jsem stihla například dojít na Rašínovo nábřeží a položit růži k domu, kde Václav Havel napsal svoje nejlepší texty. A taky jsem včera našla sílu upustit lux vprostřed koberce, vykašlat se na všechno, odjet na Jindřichohradecko za mými vzácnými přáteli a přiopít se s nimi Becherovkou v hospodě U Marty. Tak jako každý Štědrý večer, i dneska budu vzpomínat, jak mi před lety v tento den o sedmé večer otevřeli dveře lidé, kteří mě nikdy neviděli a zachránili Vánoce mně i mé rodině. Posadili mě ke stolu, kde bylo podle obyčeje prostřeno pro náhodného hosta, nalili mi panáka a obklopili ujištěním, že konec světa ještě nenastal a že všechno bude dobré. A víte co? - Bylo.
Takže jdu pozvednout opuštěný lux z koberce a pak spěchám pozvednout číši.
Žádné komentáře:
Okomentovat