Co s rackem?

Překlad písňového textu je jednou z nejtěžších disciplín, do kterých jsem se v oblasti psaní pustila. Zatím jsem nepostoupila výš než do ligy začátečnických břídilů. Nejde mi to. Rázuju po bytě a trhám papíry s poznámkami, které 1) vůbec nevystihují originální text, 2) vystihují ho, ale nerýmují se, 3) vystihují, rýmují se, ale k vytyčené melodii pasují asi jako Skákal pes k Měsíčku na nebi hlubokém. Po několikadenním úsilí se obvykle dopracuji ke třema upoceným slokám, které přečtu rodině, čímž zjistím, nakolik jsem se doopravdy přiblížila kouzlu původního textu: při humoristických písních rodina nehne brvou a tváří se sklíčeně, zatímco u písní lyrických až baladických se může potrhat smíchy. Tak tomu bylo u překladu písně Galeb i ja od Olivera Dragojeviče. Tu ovšem přeložit musím, a sice do nové knihy, která vyjde ještě na jaře. Svolení autora chorvatské verze mám. Požehnání pěvce taky. Jenže jsem se zasekla.

Mnoho týdnů se potýkám s ústředním problémem, kterým je překlad názvu písně a pak refrénová věta "moj galebe", která v češtině zní "můj racku". Ano, nelze. (S alternativami jako "ó, racku můj" mě rodina vypískala, a začala se předhánět  v návrzích jako např. "ó, Macku můj" nebo "pocem, racku, dám ti facku".) Jsem si zároveň vědoma, že řada slov trčí z textu jako dráty na stavbě a především, že druhá sloka má nedopatřením o řádek víc, než originál, takže ji nelze zpívat. Kroužím v cyklech několika verzí a je těžké vymyslet něco nového, neřkuli kápnout na to pravé ořechové. Tak mě napadlo, že mí svěží a verzemi nezatížení čtenáři by mi mohli upřímně a od plic povědět, jak se jim překlad jeví. Líbí se vám? Nelíbí? Lze nahradit racka, když ho nahradit nelze? Čím? Ach, příteli... Ach, příteli?

Galeb i ja // Racek a já

Líbezná je píseň tvoje,

pláží prázdnou dny se linou,

a ty letíš, z dáli máváš,

jak dirigent nad hladinou,

/moj galebe/ ó, racku můj / ach, příteli / ...

Z opuštěných břehů snívám, 

toužím letět, nebem kroužit,

nade vším a beze chvění,

postavit se každé bouři

i nevěře, co vše plení,

/moj galebe/

Co vše maří lží a klamem,

že i moře vře a pění,

být svým pánem osamělým,

povyk ukrýt za obzorem.

Ve výšinách, odkud slunce

bez přestání vlídně hledí,

ví, že v nebi ani v moři

pro přetvářku místo není,

/moj galebe/

Dokud příliv tiše plyne,

odvane tě, kam se zlíbí,

nevěru i slunce mineš,

vysmíváš se všem mým „kdyby“.

Zatoulán na prázdné pláži,

dokud slunce zemi hřeje,

křik tvé písně z dáli slyším,

broukám si a dobře  mi je,

/moj galebe/

(Autoři melodie a textu: Z. Runjic / T. Zuppa)

Píseň v podání Olivera Dragojeviče si můžete poslechnout zde. (Pro slavisty, jazykovědce a perfekcionisty: chorvatský text najdete tady; anglická verze, která vznikla před pár lety pod titulem "My seagull", je pro srovnání zde.)

A teď: Vyhlašuji souboj titánů a recenzentů. Stejně jako posledně, pište svoje poznámky do komentářů rovnou pod tento post. Zcela autoritativně pak vyberu recenzenta, který prokázal literární všim a přišel s nejzajímavějšími podněty, a odměním ho speciální pozvánkou na červnový křest dotčené knihy, a to ve formě pohlednice s vyobrazením chorvatských turistických destinací. :)