Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

pátek 30. března 2012

Tvůrčí psaní pro soudce...

...mělo původ v Tvůrčím právu pro spisovatele. Nečekaná diskuse se rozvětvila až do mého mailu, kde vyvrcholila nabídkou, jestli bych nechtěla učit kurs psaní na Justiční akademii, a sice pro soudce s praxí do tří let. Kurs byl vypsán pod přitažlivým titulem "Tvůrčí psaní (nejen) rozsudku", což nenechalo chladným zpravodajský štáb TV Nova, který hned přispěchal s reportáží (...můj štěk o tom, že české justici fandím, a zvláště do mladých soudkyň a soudců vkládám naděje, bohužel pro nadbytečnost vystřihli).
Když jsem kurs připravovala, myslela jsem, že bude z čeho vybírat: těch publikací, co musí o psaní pro právníky/soudce na trhu být! Když jsem "psaní pro právníky" zadala do vyhledávače, vyskočil na mě můj vlastní post z Jiného práva, následovaný postem JUDr. Šimáčkové "O literatuře, právu a vášni". Další odkazy obsahovaly vesměs spojení "právník" + "psaní všemi deseti". Hezké. V rukou mi nakonec ulpěla jen publikace Odůvodnění civilního rozsudku, ze které se pro účely mého kurzu nakonec moc čerpat nedalo. Takže jsem se do toho pustila na vlastní pěst a vymyslela zcela nahodilý soubor testovacích cvičení, na nichž by se soudci mohli ve psaní (nejen rozsudků) zdokonalovat. Zde několik příkladů:

1) Zkuste pochopit následující větu a přepište ji tak, aby ji uměl pochopit i účastník řízení:
„Soud nemohl nezohlednit nemožnost nevědomosti o nedostatku zletilosti poškozené druhého obžalovaného, když tato mu nepopřela okolnost nevlastnění OP v době těsně před údajným spácháním údajného trestného činu neodepření podání návykové látky v množství nikoliv nepatrném pro vlastní spotřebu.“ (věta pochází z postu dr. Karla Čermáka)  
Komu se to podaří, získá jedenáct bodů z deseti. Naší skupině se to navzdory veškerému úsilí, vtipu i pokusům o týmovou práci nepodařilo.

2) Vyberte si náhodnou dvoustranu z některých novin a tužte vlastní stylistický cit: chopte se červené tužky a opravte všechny chyby, nesrozumitelné obraty, nesmysly a vůbec veškerou jazykovou neohrabanost, na kterou narazíte. Budete koukat, kolik toho najdete. Úspěch cvičení zaručen u kterýchkoli novin. Naše skupina takto list po listu rozcupovala na maličké kousíčky celé jedno vydání Hospodářských novin. 

3) Poslechněte si píseň Iva Jahelky - Balada zimní o smutném konci zdomácnělého divočáka, načež sepište  odůvodnění, které by mohlo být součástí skutečného rozhodnutí, o němž je v závěru písně řeč.

Kromě toho došlo na:
- kolektivní rozbory některých obzvlášť vypečených vět z rozsudků samotných účastníků (anonymizované úryvky jsem si nechala pro tento účel poslat ještě před kurzem a byly vesměs skvělé, takže mi dalo práci problematické věty vůbec najít),
- gramatické a literární testy - zkuste si třeba tento
- ukázky typických stylistických přehmatů v soudních rozhodnutích,
- cvičné psaní rozsudků, které mohly být předlohami několika vybraných soudniček Karla Poláčka,
- rozdělení rolí a čtení úryvků z dosud nepublikované divadelní komedie, která se odehrává v soudní síni a následně cvičné psaní rozsudku + vyjádření obhajoby a obžaloby na motivy skutkových zjištění a vyjádření postav, 
- diskusi o rozdílnosti rukopisu každého z účastníků,
- burzu nápadů a tipů, které každému z nás pomáhají při psaní, zvláště pak při psaní, kdy nám je jedinou a hlavní inspirací termín (což u našich soudců s praxí do tří let platí skoro vždycky), 
- společné rozjímání nad tím, proč vlastně neexistuje obecná stylistická a formální příručka pro všechny soudce, a proč si tím pádem každý syslí do šuplíčku svoje vlastní zdařilé vzory, formulace a taháky, a kočuje s nimi napříč kariérou od pracoviště k pracovišti.  Ba, vytváří se tak osobitý rukopis soudců a folklór jednotlivých soudů, jenže na rozdíl od literatury krásné, kde prostořeký autor může beze všeho a nahlas zvolat - co je mi do čtenáře? - ať si klidně nerozumí!, soudce si těžko řekne - co je mi do účastníka a/nebo do odvolačky?

V každém případě, účastníci, kteří čtou rozhodnutí soudců, s nimiž jsem v rámci kurzu měla tu čest, se bát nemusí. Přihlásili se mi totiž samí justiční Hemingwayové. A přestože psát už dávno skvěle uměli, kurs se jim prý vesměs líbil. Pokud by se tedy akce opakovala, hlavní výzvou Justiční akademie bude přilákat zájem těch, kteří justičními Hemingwayi nejsou (ačkoli si třeba myslí opak).