Za oknem bylo léto. Ačkoli byl
teprve konec dubna, studentky před protější budovou přešlapovaly bosými
chodidly ve vysokých střevících, a jejich dlouhé holé nohy mizely pod lemy
sukní tak krátkých, že pan Král, který se z okna díval, musel s potěšením
připustit, že tohle za jeho mladých let nebývalo. Plno toho bylo, co za jeho
mladých let nebývalo. Pohled pana Krále spočinul na fotografii zářivě bílé
pláže, kterou mu kolega Císař poslal z dovolené na Havajských ostrovech a
vzápětí na plátně ohromné reklamy, která už několik měsíců obepínala fasádu
barokní věže v rekonstrukci: „Dopřejte si dovolenou snů!“ četl pan Král
mezi alejí palem, azurově modrým pruhem moře a nabídkou známé cestovní
kanceláře. Proti reklamám nic neměl. Jen mu vadilo, že křiklavá opona zakrývala
barokní věž už třetím rokem, a místo odhalení scény, na kterou všichni s
napětím čekali, pan Král věděl, že hra se zatím odehrává převážně
v zákulisí, a jako historik i slušný člověk tušil, že z toho jednou
bude velká tragédie.
Před dvaceti lety byla věž
opuštěná a potrhaná, hnízdili v ní holubi, a kdo šel kolem, musel se mít
na pozoru, aby to neschytal kusem vydroleného zdiva. Lidé se věži vyhýbali. Pan
Král chodil kolem věže každý den na přednášky z dějin umění a jeho srdce
usedalo při pohledu na chátrající krásu. Míval pocit, jako by ho věž volala a
prosila – zachraň mě, Václave, nebuď lhostejný!
Mladý pan Král vzal nářek vážně,
uspořádal pochod za záchranu staré Prahy, a skončil u výslechu na Státní
bezpečnosti. „Samozřejmě je zde určitá možnost, jak můžete prospět sobě i nám,“
usmíval se tehdy vyšetřovatel. „Být vyloučen ze studií v posledním
semestru, to si jistě nepřejete. Co by na to řekla vaše matka?“ Pan Král
pocítil závan úzkosti, když si vzpomněl, jak se na něho matka zadívala očima
plnýma zklamání a řekla: „Kdybys byl chytrej, byls za půl roku historikem umění
a měls teplý místo někde na památkový péči. Jenže ty jseš holt spravedlivej,
takže místo na památkový péči dostane nějakej blb!“
Pan Král šel tehdy na vojnu a
z vojny na Václavské náměstí. Nesl transparent s nápisem „Brutalita
od koryta!“ a „Demokracie pro všechny“. O dva měsíce později se stal referentem
odboru městské památkové péče. Ponurou zimou tepala naděje a láska. Pan Král
chtěl změnit svět nebo alespoň několik fasád ve staré Praze, a vrhl se do
práce. Lidé si ho vážili, protože – jak říkala jeho pyšná matka sousedům a
známým – Vašek se nikdy neomočil, rozumíte? Má úplně čistej štít.
Pan Král se hořce pousmál, dopil
zchladlou kávu a na desky s dokumenty k Obnově barokního průčelí domu
č.p. 462 postavil bronzovou sošku svatého Václava. Před lety ji obdržel za
zásluhy, jako nejlepší pracovník celého úřadu. Umístil ji do vitríny a rád se
na ni díval. Svatý Václav s čistým štítem a kopím mu dodával odvahy a
připomínal mu, že spravedlnost vždycky nakonec zvítězí nad zištnou chytrostí.
Jenže stačilo pár dalších let a
pan Král zjistil, že ceny i zásluhy jsou k ničemu. A tak, aby svatý Václav
k něčemu byl, udělal z něj těžítko.
Zamkl dveře kanceláře a vydal se
dlouhou chodbou ven z budovy. Cestou narazil na kolegu Císaře.
„Zdravíčko, Václave!“ rozpřáhl se
opálený a elegantní kolega. „Poslyš,“ naklonil se k němu a ztišil hlas,
„jestlipak ses už dostal k tomu baroknímu průčelí?“
„Nedostal,“ odpověděl pan Král. „Ale
dokumenty už mám na stole.“
„A co na to říkáš?“
„Na co?“
Kolega Císař nervózně přešlápl. „Na
nic. Já jen – stav se u mě, až si to projdeš. Až si to necháš projít hlavou.“
…
Pan Král stál na ostrůvku
tramvaje a těkal očima mezi hloučkem mladičkých studentek, věží zahalenou od
hlavy až k patě do reklamy a přilehlým domem č.p. 462. Kdyby nevěděl, jak se
věci mají, zřejmě by chtěl stále změnit svět a nebo alespoň obnovit jedno
jediné světové náměstí s barokní věží uprostřed. Ale dnes už to nechtěl. Nastoupil
do tramvaje a naposledy sklouzl pohledem od hladkých opálených nohou
k pestré reklamní plachtě. Dopřejte
si dovolenou snů! Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal, po čem opravdu
touží, Václav Král by mu řekl: „Chtěl bych vyrazit na Havaj se ženou snů.“ Jenže
vzápětí si uvědomil, že je rozvedeným mužem středního věku, má pupek, pleš a
splátkový kalendář na byt, a kromě toho je slušný člověk, ne jako kolega Císař,
o kterém všichni věděli, že je sice blb, ale zato chytrej.
Ve stánku před domem si Václav
Král koupil noviny a tiket sportky.
„S šancí nebo bez?“ zeptala se usměvavá
paní trafikantka.
„Bez,“ řekl pan Král. „Jako
obvykle.“
…
Nazítří léto zmizelo, obloha se
zatáhla a dalo se do deště. Václav Král dorazil do práce mrzutý a celý
promočený. Doufal, že se zahřeje ranní kávou, ale právě když usedal ke svému
stolu, kluzký šálek se mu vysmekl z ruky a vařící káva vychrstla na desky
s dokumenty k Obnově barokního průčelí domu č.p. 462. „Ježíši
Kriste!“ zařval pan Král. Neohlížel se na svatého Václava a popadl desky, aby
zachránil, co se dalo. Soška se s břinknutím skácela na stůl.
„Au!“ ozvalo se odněkud. „Jaké
hulvátství a nevychovanost!“
„Prosím?“ Pan Král se zprudka
otočil ke dveřím. Ale nikoho neviděl. Třásl deskami, aby z nich vyklepal
kávovou povodeň.
„Tak postavte mě, přeci!“
pokračoval hlas.
Pan Král se lekl. Už už chtěl
otevřít dveře na chodbu, aby odhalil, kdo si z něho dělá blázny, ale vtom
se to stalo: z desek vyletěla obálka, a z ní hejno bankovek, notně
potřísněných černou kávou.
„Peníze potřísněné neřestí!“
zvolal hlas. „To nic dobrého nevěstí. Špinavý peníz od Císaře, jenž loupil,
kradl, lhal, duši svou peklu zaprodal!“
Pan Král přiskočil ke dveřím a
otočil klíčem. „Panebože!“
„Neber jména božího nadarmo, hříšníče!“
osopil se hlas.
Pan Král se zaměřil na bronzového
Václava v kaluži horké kávy.
„Co to má u všech svatých
znamenat?“ zašeptal pan Král.
„U mne, svatého, znamenat nevím,
však vím, že tento peníz nečistý jest zlého původu a bude příčinou zítřků ještě
zlejších! Pakliže tomu neučiníte přítrž.“
„Nemoh byste mi to přeložit do
češtiny?“ zeptal se pan Král a podezíravě si měřil svou trofej-těžítko.
„Vleže nepřekládám, ba ani
nesděluji žádné věštby,“ řekl Svatý Václav.
Pan Král vzal opatrně sošku do rukou,
otřel ji rukávem saka a postavil do suchého koutu stolu.
„Děkuji,“ zaznělo z útrob
bronzového odlitku. „Tak tedy – koukám a vidím, že odpustky už několik století nepěstujete,
zato se rozmohly úplatky, není-liž pravda?“
Pan Král zvedl ze země provlhlou
obálku.
„Osmkrát deset tisíc za to, že
přivřete obě své spravedlivé oči, pustíte rukověť korouhve neboli transparentu
a dovolíte, aby slavné sídlo českých pánů pod číslem 462 otesalo nebo spíše
neotesalo stejné tovaryšstvo jako ono, které je už tři roky účastno zkáze
přilehlé barokní věže.“
„Co si počnu?“ pomyslel si pan
Král.
„Zavolej stráže, posluž
spravedlnosti a ona se ti odmění,“ poradil mu svatý Václav.
„To víš, že jo,“ napadlo pana
Krále. „Spravedlnost nemá nic jiného na práci než odměňovat poctivé hlupáky
jako jsem já. Když to oznámím, vyhodí mě z práce! Zatímco, když to
neoznámím…“
„…shniješ v šatlavě!“
doplnil svatý Václav.
Pan Král posbíral promočené
bankovky, zamkl je v šuplíku a klíček schoval pod květináč na skříni.
Utřel stůl a přehodil upovídaného vévodu české země mokrou švédskou utěrkou.
„Shniju v šatlavě, a nebo možná taky vyrazím na Havaj! Ale hlavně, nebudu
práskač.“
Za kolegou Císařem se nestavil.
Václav Král odešel domů o hodinku dřív, a protože přestalo pršet, rozhodl se,
že to vezme pěšky. Čerstvý vzduch mu prospěje a bude si moct alespoň celou záležitost
nechat lépe projít hlavou. Prošel okolo plachty se zátiším dovolené snů, ale
zklamalo ho, když shledal, že vlastně vůbec nemyslí na Havaj. Pociťoval
sklíčenost a když procházel pod okny domu č.p. 462, na okamžik se zastavil a
napadlo ho, jestli by se přeci jen neměl vrátit do kanceláře a celou věc
ohlásit policii. Vzpomněl si na nebožku matku: „…ty jseš holt spravedlivej …
nějakej blb.“ Před dvaceti lety pravdu neměla, ale musel uznat, že doba se
změnila. Člověk by měl být průraznější. Olup dřív, než budeš oloupen! Nakonec,
přemýšlel pan Král, lepší, když peníze dostane on, zodpovědný člověk, a nikoliv
Císař. Kdo ví? Možná že cesta na Havaj nestojí celých osmdesát tisíc. Kdyby mu
něco zbylo, mohl by věnovat pár bankovek na dobročinný účel, stát se patronem
nějakého spolku, například.
Vtom se z nebes snesl anděl.
Slétl takovou rychlostí, že pan Král vůbec nestačil uskočit a měl veliké
štěstí, že nestál o půl metru dál: kamenný ornament ze zchátralého balkonu domu
č.p. 462 se roztříštil o dlažbu.
„Všichni svatí při vás!“
zaskřehotal shrbený důchodce s holí. „To jste měl z pekla štěstí.
Vždyť vás to mohlo zabít! Na vašem místě si jdu okamžitě stěžovat támhle na
památkáře! Sami si nakradli bůhví kolik a z fasád zatím padá lidem na
hlavu kamení!“
Pan Král důchodci zmateně pokynul
a poklusem zamířil zpátky do kanceláře. Vyběhl schody a pádil chodbou jako
splašený. Nemohl si v rychlosti vzpomenout, jestli šuplík zamkl. Vpadl do
kanceláře a vrhl se k zásuvkám. Klíč! Kam jen dal klíč? Prošacoval všechny
kapsy, snažil se rozvzpomenout, ale klíček od šuplíku nebyl.
„Hledáš něco?“ ozvalo se zpod
švédské utěrky.
„Václave!“
„Svatý.“
„Jistě. Promiňte! Svatý Václave, prosímvás
– buďte tak laskav – nevzpomínáte si, kam jsem dal klíč od zásuvky?“ Pan Král
opatrně sejmul z bronzového těžítka hadr a sklopil oči.
„Proč to chceš vědět?“ zeptal se
Václav.
„Chtěl bych…“ začal rozpačitě pan
Král. „Vždycky jsem měl čistý štít a chtěl bych, aby to tak zůstalo.“
„Jestliže je tomu tak,“ řekl
Svatý Václav, „pak tedy budiž!“ Zasvítil štítem a hodil prasátko přímo na
květináč.
Když o několik minut později
spěchal Václav Král po schodišti, narazil na kolegu Císaře.
„Zdravíčko, Václave!“ rozpřáhl se
jako obvykle. „Kam ten spěch?“
„Na Havaj!“ mrkl pan Král a
zanechal zkoprnělého Císaře vprostřed schodiště.
…
Ačkoli ho na policii pochválili,
nepřipadal si jako práskač. Když se celý utrmácený večer vracel domů, stavil se
Václav Král u stánku s novinami. Vylovil z kapsy tiket a notnou chvíli
zkoumal na tabuli vylosovaná čísla. Tajně doufal, že k završení šťastného
dne, kdy přežil andělský atentát a odolal pokušení, by mu Svatý Václav mohl
přihrát do cesty ještě pár šťastných čísel. Ale Svatý Václav tah zřejmě prospal
a nebo to byl škrt, pomyslel si pan Král, protože z čísel na tabuli nebylo
v jeho tiketu ani jedno.
„Tak co?“ usmívala se
trafikantka.
„Kdepak,“ odtušil pan Král. „Jsou
to zloději.“
„Kdepak,“ řekla trafikantka. „Mě
to dneska náhodou vyšlo. Sice jenom pět set, ale vyšlo.“
„Když se to vezme, tak mně to
dneska vlastně taky vyšlo,“ uvědomil si pan Král. „Znovu jsem se narodil.“
„To by se mělo oslavit,“ radovala
se trafikantka. „Nechcete vyrazit třeba na Havaj?“
Václav Král si milou trafikantku
chvilku měřil. Byla hezká. Dokonce velmi hezká. Ale nejspíš si z něho jen
vystřelila.
„Myslím to vážně,“ řekla
trafikantka. „V pizzerii za rohem dělají tu úplně nejlepší. A vy vypadáte jako
slušný člověk.“
A tak, ačkoli byl rozvedeným mužem středního věku, měl
pupek, pleš, splátkový kalendář na byt, a nebyl chytrej, vyrazil Václav Král
toho večera s čistým štítem na Havaj.
No, nevím. Ačkoliv NTZ mluví jinak, křesťanská morálka je mi sympathičtější: „Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní.“
OdpovědětVymazat