Je na čase, abych se přiznala: kromě psaní mám ještě jednu zásadní vášeň. Jmenuje se Mazda MX-5 NB 1.6 v elegantní tmavomodré metalíze, harmonickém béžovém interiéru a s dovětkem v podobě stylových doplňků značky Nardi. Dovezla mě v uplynulých letech všude možně. Do Pyšel u Prahy. Do Londýna. Do Kosovské Mitrovice. Do Albánie, Francie, Slovinska a do Dalmácie. S tímto autem, které právem zdobí přízvisko nejlepší roadster všech dob, jsem přestěhovala několik bytů (neptejte se, jak to probíhalo, ale přestěhovala). Vzhledem k tomu, že vinylová sklápěcí střecha utržila na tisícikilometrových trasách řadu škrábanců, ran a šrámů, rozhodla jsem se ke koupi pevné střechy řečené „hardtop“. Musela jsem pro ní z Dalmácie až na Jižní Moravu, čímž se vysoké náklady s koupí spojené vyšplhaly na neuvěřitelnou částku, kterou držím v přísném utajení a doufám v brzký bestseller, který zalepí díry na mém bankovním účtu.
Při výměně motorového oleje vyšlo najevo, že pevná střecha se neobejde bez vnitřního ukotvení sponami, které je třeba řádně instalovat, což – jak informoval můj zkušený pražský automechanik Pepa – se neobejde bez bolestivého vrtání a řezání do interiérových plastů. Když jsem viděla, jak si Pepa chystá šablonu k výřezu otvorů a je hotov zatnout dlátem do pečlivě leštěného plastu, začaly mnou cloumat emoce, které zřejmě cloumají matkou, která přihlíží, jak jejímu pětiletému děcku trhají nosní mandle. Rozplakala jsem se až za rohem a zhroutila se do křesla v kavárně, kde jsem v rozrušení prolistovala půldruhé hodiny ženskými časopisy (které, mimo jiné, informovaly o autech, které prý ženy rády řídí, a předložily zcela pomýlený seznam absurdních vozů jako je Ford Street Ka, Smart nebo Nissan Micra).
Za půldruhé hodiny střecha, nicméně, dosedla na karoserii a po šrámech v plastu nebylo ani památky. Pepa využil mého rozjaření.
„Nejedete v pátek na sraz?“ zeptal se. Zřejmě na mě bylo vidět, že jsem se naprosto nedovtípila, o jaký sraz jde. „Mazda sraz,“ doplnil Pepa. „Přijeďte, bude to sranda. A nebojte, nikdo se nebudem smát, že jste jediný kabrio z dvaceti, který přijelo s pevnou střechou.“
…
Naložena až po (pevnou) střechu věcmi do Dalmácie, dostavila jsem se na místo srazu. Byla noc. Prašné parkoviště lemovaly dvě desítky oblých siluet sportovních vozů, zatímco jejich posádky křepčily v přilehlém baru.
Vzhledem k tomu, že Pepa úspěšně rozšířil fámu o tom, že jsem na sraz přijela až z Albánie, totiž z Dalmácie, resp. z Tramtárie, stala jsem se objektem soucitu a každá z posádek mě postupně adoptovala a zvala na drink, aby vyzvěděla, co mě vedlo k tomu, že jsem nazdařbůh vyrazila na šestnáctset kilometrů dlouhou pouť napříč Balkánem, a to zcela úplně sama.
„Kompresor máš?“ zeptal se mě v rámci expertní diskuse jeden ze zapálených šoférů.
Zaskočilo mě to. Pátrala jsem v děsivých vzpomínkách na školní hodiny fyziky a pokoušela si vybavit, jestli jsme probírali kompresor, a co by to tak mohlo být.
„Mám,“ odtušila jsem, aby řeč zatím nestála. „Samozřejmě.“
Na šoféra to udělalo dojem. „Vidím, že se vyznáš,“ řekl a objednal mi další drink. Začala jsem přemýšlet o tom, jak asi bude vypadat zítřejší spanilá jízda sotva vystřízlivělých automobilistů napříč jihomoravským krajem.
…
Ranní slunce se odráželo od kapot, zatímco majitelé s hadříky a preparáty pro zvýšení lesku šmejdili kolem různobarevných karoserií v dokonalém erotickém transu. Byla jsem na seřadišti jediná žena – osamělá žena bez hadříku a bez preparátů, takže bez práce. Zevlovala jsem a čekala, jestli si někdo všimne, že bych potřebovala pomoct s demontáží hardtopu. Nevšimli si. Laskali kovové křivky, zrcátka a interiéry se zaujetím a rozkoší toho, kdo po lopotném týdnu po boku manželky-Škody Octavie padne do klína víkendové milenky-Mazdy MX-5, a po několik vzrušujících hodin nevidí a neslyší, přestože manželka sedí na terase opodál a v zenovém klidu pije ranní kávu. Partnerka muže-řidiče Mazdy MX-5 je totiž světice. Její velkorysost nezná hranic. Na žárlivost dávno rezignovala. Ví, že její pozice v žebříčku mužových priorit je někde mezi pneumatikami Pirelli (včetně zářících pozinkovaných disků) a sportovní úpravou podvozku. Její odvaha vstoupila do dějin. Ví, že nemá smysl plakat a prosit, když její muž předjíždí kolonu náklaďáků jako blázen nebo týrá otáčkoměr po záludné klikaté okresce. Ví, že jediné, co může udělat, je narazit si elegantní kšiltovku pevně do čela, a modlit se. Jak říkám. Světice.
Stejně jako milostná předehra, i naše namlouvací tance s auty prolnuly do fáze koitu: posádky skočily za volant, manželky si narazily kšiltovky a jelo se. Jelo se v koncertní, vyladěné, ničím nepřerušované koloně. Čtyři vybraní zdatní jezdci blokovali křižovatky a kruhové objezdy, načež divoce předjížděli celou kolonu až na špici, aby včas zastavili vprostřed dalšího rozcestí. Lidé okolo plesali a mávali, ulpívali tázavými pohledy na jediném prázdném sedadle v celé šňůře, a sice na sedadle spolujezdce v mém autě, fotografovali si barevnou stuhu vozů a pokřikovali – „hele, vole, kabrio!“.
Nedovedla jsem si představit, co by se mohlo stát – co by mohlo narušit naše kolektivní opojení prosluněnou rychlou jízdou. Ale stalo se to: v protisměru se objevila kredenc na kolečkách, a sice oranžový vůz Fiat Multipla. A za ním další. Další. A ještě jeden – ještě deset, dvacet…čtyřicet! Ve stejný den a na stejném místě - světe, děs se! – došlo nejen k setkání nás, emikspětkařů, ale taky jich, multipláků!
Pozorovala jsem nadšení protijedoucích řidičů: z oken vystrkovali vlaječky, kapesníky a mávající ruce – ahoj! – a prosti vší ironie, sebeironie či studu hrdě pokračovali ve venčení svých miláčků, aut, která by mohla usilovat o prvenství v soutěži Nejošklivější karosářská práce všech dob. Vůči lidem, kteří si ze všech dostupných aut na trhu vyberou právě Fiat Multipla, mám dvojsečný vztah. Stejný vztah mám k majitelům bulteriérů: lidé, kteří si ze všech dostupných sympatických psích plemen dobrovolně vyberou právě bulteriéra, musí mít nějaký pádný důvod. Musí vědět, proč to dělají. Možná vědí něco, o čem my ostatní nemáme tušení. Ale zrovna tak je možné, že u nich nedošlo k rozvoji estetického cítění, a tak si klidně koupí psa, co vypadá jako překrmený hranostaj po operaci lebky nebo auto, které je převrženým sporákem na podvozku.
Šňůra protijedoucích krabic nám, přehlídce sportovní automobilové nádhery, věnovala lítostivé pohledy. Jak jste mohli? – mávají na nás. Jak vás napadlo koupit si auto, ve kterém nepřestěhujete ani dvě lednice? Posílali jsme jim jejich pohledy zpět přes plnou čáru, a to i s úroky: A vy, prosím? To jste se dočista zbláznili? Jak jste si mohli koupit to nejhnusnější auto na světě a ještě zorganizovat společný sraz, znásobit hrůzu?
Dál třepotali praporky a v nekritickém veselí pokračovali v cestě, jako optimističtí neohrabaní hroši, kteří v savaně minuli tlupu rychlých, ladných a – ano – maličko nadřazených gepardů.
…
„Je to jasný,“ odhalil u oběda příčinu srazu multiplařů kolega-mazďák, řidič červeného en áčka bez kompresoru. „Když si koupíš tak hnusný auto, nikdo se s tebou nechce kamarádit. Takže se zkrátka musejí setkávat a kamarádit navzájem. Nic jinýho jim nezbývá.“
Od vedlejšího stolu jsem zaslechla expertní diskusi o podvozku.
„Na kolik by to snížení přišlo?“ obrátil se k mechanikovi Pepovi elegantní starší muž. Jeho manželka ho mlčky pozorovala.
„Sakumprásk počítej tak sedmičku,“ oznámil Pepa.
„I s prací?“
„I s prací,“ potvrdil Pepa.
Muž se obrátil k manželce, aby jí přetlumočil diskusi, které právě byla svědkem, a jejíž názor na snížení podvozku, které přijde na sedmičku, byl už hotov. „Bylo by to o něco tvrdší, výrazně sportovnější, a tady Pepa by nám udělal cenu,“ mrká muž významně na ženu jako student, který pln nejistoty a naděje žádá rodiče o zvýšení kapesného. „Mohli bysme s tím pak i na okruh. Měli bysme šanci v Miata Cupu,“ doplní muž v úmyslu vznítit ve své ženě nadšení pro závody, ve kterém se za šíleného řevu motorů předhánějí oblaka prachu. Manželka sedí jako sfinga. Pak si zapálí cigaretu a věnuje svému muži jediný, jedinečný pohled, kterým publikuje svůj názor na věc: sedmička, to jsou dvoje až troje luxusní boty a kabelka. Snížit auto, aby se beztak tvrdá jízda stala ještě tvrdší, a ještě za to někomu zaplatit, je vtip sezony. Ne?
Chápu jí, ale sdílím nadšení jejího manžela. Propadla jsem stejné nepochopitelné vášni, vzrušení, které zažehne řev motoru, skřípění pneumatik a vůně benzínu.
„A na kolik přijde kompresor?“ zeptám se o něco později Pepy.
„Počítej tak pade,“ sdělí a usměje se. „Na okruhu bys byla jediná ženská.“
Pade.
No, nedá se nic dělat.
Nedá se dělat nic jiného, než napsat bestseller.
Kompresor bude!
Žádné komentáře:
Okomentovat