Pár postřehů z autobusu

My, český národ, vynikáme v řadě disciplín, v nichž národy ostatní kulhají daleko za námi. Jednou z nich jsou dlouhé přesuny autobusem. Zásadní okruhy s autobusovou turistikou souvisící popsal již před lety kolega Viewegh v románu Účastníci zájezdu. Proslulo i pozdější filmové zpracování, v němž zazářila mj. dvojice řidičů Liška/Krobot. Sama jezdím autobusem do destinace vzdálenější než hodinu cesty přesně dvakrát do roka, a to 1) na lyžařský zájezd do Francie a 2) z lyžařského zájezdu zpět do ČR. 

V tuto chvíli sedím na sbalených taškách, uprostřed náměstí ve vsi Val Thorens a pozoruji zvyky britské a holandské mládeže (sjíždění eskalátoru na snowboardu, šermířské zápasy lyžařskými hůlkami, žertovné diskuse s francouzskou policií, která kupodivu nerozumí holandsky, sezení na schodišti ve dvou stupních nad nulou pouze v tričku a oranžových spodkách, atd.). Před malou chvílí došlo k narušení nizozemských hord, a to přistavením našeho autobusu. Sbírám se ze země a řadím se do fronty lidí, jejichž obličeje vykazují různé stupně usmažení a kolem očí jim září bílé obrysy slunečních nebo lyžařských brýlí po způsobu sovy pálené. Každý jedinec je ověšen: lyžemi, pouzdrem s botami, obří taškou s oblečením, přenosnou lednicí, gigantickým vakem s potravinami, které přetrvaly obžerství týdenního pobytu, sedmi igelitkami sýrů, paštik, savojských vín a jiných produktů, které lze zakoupit i u nás a levněji, ale – kruci – jednou jsem v rezortu Trois Vallées, tak to tady vykoupím. Mámo! Podej mi ty piva. Hergot, nestrkej do mě a zapadni do autobusu. Ježiš! Já jsem zapomněla na pokoji helmu! Navzdory žíhanému opálení rozpoznávám manžele Křečkovy, dvojici, která mi před týdnem na cestě do letoviska nedala spát. V pět ráno jsem vytáhla notebook a jala se zapisovat:

Křečková: Ta teplota, myslíš, na tom teploměru, to je vnitřní nebo venkovní?

Křeček: Jak venkovní? To je vnitřní, prosimtě. A spi už.

Křečková: Venkovní! No, neříkej mi, že by sis moh myslet, že je vnitřní. To je normálně absurdní.

Křeček: Říkám ti, že je vnitřní.

Křečková: Já se musím jít zeptat řidiče, mně to nedá. – (prodírá se uličkou) – Pane řidiči! Pane řidiči, nezlobte se, prosímvás – ta teplota tady na tom svítícím ukazateli – my se tam vzadu dohadujem – ta je vnitřní nebo venkovní?

Řidič: Venkovní.

Křečková: Venkovní! Vždyť to povídám. Slyšels? (prodírá se zpátky a budí lidi, protože je půl páté ráno). Venkovní! Jak by taky mohla bejt vnitřní, když je nestabilní. Devět, jedenáct, deset, ale i osum už to ukazovalo. Chceš jabko?

Křeček: Ne.

Křečková: Já si dám jabko. (Štrachá po všech taškách a čertech). Tady je! Mňam! To je ti neuvěřitelně šťavnatý! A přitom obyčejný, z Billy. To bys neřek. Nechceš ani kousnout?

Křeček: Ne! Chci spát. Běž se zeptat řidiče.

Křečková: Na co?

Křeček: Jestli nechce jabko.

Křečková: Pane řidiči!

Křeček: Prosimtě!!

Křečková: (Deset vteřin pozoruje digitální hodiny nad sedadlem řidiče a vraští čelo.) Já myslím, že po třech hodinách, že jo? Po třech hodinách se střídají. To není moc. Mně to připadá vysloveně málo. Ale nebudu se do toho plést. Jů! To ti musím říct: představ si, že Mráčková zapomněla, že se mění čas, a přišla o hodinu pozdě do práce! Tomu říkám kumšt. Nevšimnout si v padesáti, že se mění letní čas. Kde jsme teď?

Křeček: Ve Švýcarsku.

Křečková: Tak ve Švýcarsku ho taky měněj.

Křeček: Měněj ho v celý Evropě. Všude, kudy jedeme. Takže nemusíš mít strach, že bysme měli zpoždění na první lanovku.

Křečková: Akorát v Rusku ho prej neměněj, tam se na to vykašlali. Což je podle mýho správný – na co, taky, že jo, měnit čas? Jen co si zvykneš na ten starej, už se to mění. A takhle je to pořád. Jediný Rusáci jsou chytrý. Držej jeden čas a hotovo.

Křeček: Prosímtě, nemluv přede mnou vo chytrejch Rusácích, buď tak laskavá. Já jsem rád, že jedeme úplně na druhou stranu, a že tam jet můžeme.

Křečková: Tak náhodou nejsou všichni Rusáci hloupí, že jo.

Křeček: Ne.

Křečková: Tak  vidíš.

Křeček: Třeba Lomonosov, to byl koumes. Ale už umřel.

Křečková: Můžeš mi říct, kde jsou papírový kapesníky? Kams je dal? Pořád smrkáš a neuklízíš kapesníky na svý místo. Lomonos, na to tě užije. Ale nos tvý vlastní ženy je ti úplně ukradenej.  

Křeček: (Podává ženě usmrkaný hadrový kapesník.) Můžeš přestat mlít? Ještě chvíli a někdo ti dá do toho tvýho nosu takovou ránu, že si na kapesníky ani nevzpomeneš!

…

Pohled na zasedací pořádek zvěstuje, že jsem byla opět usazena mezi manžele Křečkovy. Jdu hledat zásuvku a rychle dobít počítač. Cesta zpět bude jistě stát zato.