Když jsem nedávno dopsala svou první divadelní hru, byla jsem právě v jedné z nejstarobylejších částí oxfordské Bodleian Library. Kdo viděl film Lepší pozdě, nežli později, dovede si díky skvělému výkonu Diane Keaton představit vítězoslavný pocit dramatičky, která po týdnech pláče, utrpení a tvůrčí i celkové krize konečně dopíše poslední repliku své divadelní hry, zavýskne a uloží celý kus na plochu svého počítače. Přesně to jsem udělala.
Tedy - udělala jsem to přesně tak, až na to zavýsknutí (v knihovně panuje kostelní ticho) a až na to uložení na plochu. Spousty věcí, totiž, na plochu neukládám. Mám přeci USB klíč, řečený též flash-disk, v kybernetických kruzích přezdívaný fleshka. Zaklapla jsem víko notebooku a miniaturní disk jsem uložila do kapsy. Ha! Hurá! Tralala...Máma mele maso. Já mám hru! Ema má mísu. Já mám hru v kapse! Chvíli jsem pak bloumala mezi regály, předstírajíc zájem o jiná než svá vlastní díla světové literatury. Nakonec mě přeci jen zaujal jakýsi moudrý spis, takže jsem se ukázněně začetla, ačkoli se mi chtělo rozběhnout se dlouhou čítárnou a na jejím konci obejmout bezbranného knihovníka, pocelovat ho a velmi hlasitě zašeptat - Pane! Víte, co se právě stalo? - Dopsala jsem hruuu! Místo toho jsem okolo něj jen zcela prozaicky prošla a zamířila to the loo, tedy na záchod.
Jak už to tak na záchodech bývá, nevonělo to tam. První dvě kabinky jsem znechuceně zavrhla pro různé nehygienické detaily, o nichž se nebudu rozepisovat. Třetí byla jakž takž. Zavřu dveře, rozepínám pásek, shrnuju džíny a najednou slyším - žbluňk! Otočím se a v tom okamžiku mi hlavou bleskne děsivý postřeh: Blanka má hru v míse. Nevím, zda jste si někdy kladli otázku, jak hluboko dokáže člověk zasunout ruku do útrob záchodové mísy. Já neměla čas si jí klást a prostě jsem neohroženě zakročila. O nechutných podrobnostech svého hrdinného počínání se rovněž nebudu šířit, nicméně mohu konstatovat, že člověk dá ruku do záchodové mísy přesně tak hluboko, jak mu záleží na předmětu, který mu tam spadl. Šňůra výrazů, které jsem během výlovu procedila mezi zuby je taktéž nepublikovatelná. Vzápětí mě však málem přemohl pláč - co když to, proboha, nebude fungovat? Co když se má neotřelá variace na Oidipa nenávratně rozmočila v anglické míse?? Vzpomenu si na Jana Amose a jeho shořelý slovník a spílám si za svou někdejší školní lhostejnost. Vždyť teprve teď chápu tragičnost celé situace! Čím byl Janovi ohěň, tím mně byla voda - ano, špinavá, mikroby se hemžící voda na toaletě v Bodleian Library. Jak symptomatické, vzlykám u horkovzdušného sušáku, pod nějž střídavě vkládám rukáv a znehodnocený flask-disk. Jak příznačné, že právě zde, na místě, kde lze listovat snad všemi knihami, co kdy na světě vyšly, mi musí dojít, že jakákoli další literární tvorba je už jen nošením dříví do lesa, ba že - psaní nemá pražádný smysl a jediným správným osudem nových divadelních her je jejich spláchnutí do záchodu! Ostatně, patří mi to. Pohrdla jsem právem a zvolila sobě nesmyslný obor, jehož absurdita mi musí dojít právě na tomto místě a takto potupným způsobem...
V tragických vzpomínkách na svou ubohou komedii jsem doklopýtala zpátky ke svému počítači a v strašné předtuše vložila disk do příslušného výstupu. Nestalo se vůbec nic. Disk neblikal. Ach bože! Tak tedy opravdu...opravdu...- v tu ránu bliknul. Ha! Začala jsem na něj zběsile foukat. (Několik studujících z vedlejších lavic zvedlo hlavy a věnovalo mi znepokojený pohled.) Sláva! Zablikal znovu! Za chvíli jsem se už plna dojetí mazlila s jednotlivými odstavci svého díla zachráněného z lůna zkázy. Má to cenu, slzela jsem - literatura má svou velkou, opravdovou, neopakovatelnou hodnotu, obzvlášť jde-li o divadelní hry, neřkuli komedie.
Drama je zatím bez názvu; už týden dotyčnému kusu, ovšem, pracovně přezdívám Oidipus v míse.
Žádné komentáře:
Okomentovat