Metodické a kritické vyhlášení vítězů vánoční soutěže

Musím uznat, že předvánoční scenáristická soutěž rozmělnila moje předsudky vůči rozhodčím a hodnotitelům literárních soutěží. Mám na ně spadeno, a to z principu, protože jsem sama nikdy nic nevyhrála, ba ani čestné uznání nezískala, a to přesto, že jsem se odjakživa všeho účastnila, vecpala se do okresních slohových přeborů i prestižních soutěží při mezinárodních filmových festivalech. Prý není důležité vyhrát...no. To jistě ne, ale na druhou stranu, opakovaným neúspěchem vzniká nebezpečí, že člověk zahořkne a otupí. Mě to ovšem nečeká, protože jsem zjistila, že vybrat vítěze je neuvěřitelně těžké a nakonec je to vždycky alespoň trochu nespravedlivé. Jistěže mě napadlo přihlásit se incognito sama, prohlásit se vítězkou a začít tak vyrovnávat svoje soutěžní skóre, které je ještě horší než moje letošní skóre v piškvorkách. Ale demotivavala mě inzerovaná první cena: co bych já s výtiskem knihy Totál Balkán, že? Zaprvé, toto dílo jsem v uplynulém roce četla osmadvacetkrát a zadruhé, v brzké době se celý můj byt promění v monument Totál Balkánu, protože ho zaplní sloupce výtisků, které nemám kde uskladnit, a pokud si knihu nikdo nekoupí, strávím zbytek svých dní zakopána v iglú z cihel totálních tlustospisů. 

Šmahem pár potřehů ke všem soutěžním příspěvkům: autory lze povšechným řezem rozdělit na scenáristy a literáty. Typickými scenáristy jsou: Tomáš Jungwirth, Míša Valtrová, Martin Bílý, Petr Čech nebo Jan Kašpar. Typickými literáty jsou: Lucie Trojanová, Jakub, Romana Skácelová. Čestné uznání Raymonda Chandlera získává Tomáš Marný, který kráčí na hranici mezi románovým a scenáristickým psaním jako po kladině (a rozhodně nevrávorá). Cenu F.X. Šaldy pro začínající literární a filmové kritiky získává Aleš Kratochvíl. 

Čím se vyznačuje literát: v první řadě, literát píše literaturu, tj. dbá o zajímavé obraty, stylisticky kvalitní a originální sloh (taky vám tak nádherně rezonuje obrat "v provlhlých papučích"?), vystižení nálady ("bylo to jako v divadle bez diváků") a popis vnitřních stavů protagonist(k)y ("Bojí se promluvit/Hlavou jí bleskne"). Jeho text se dobře čte, netrčí z něj žádné rušivé elementy, a když příspěvek skončí, je nám to líto, neboť bychom bývali rádi četli dál - dověděli se, jestli a co se stane, jak to celé dopadne. 

Takových textů jsem pro svého učitele scenáristiky v Anglii napsala celkem osm a osmkrát jsem měla na krajíčku, když je učitel při známkování rozkrájel jak máslo a pokaždé znovu zakončil větou: Tak, teď jsem ti to vysvětlil, takže rač napsat něco, co by se při obří dávce dobré vůle a za předpokladu bezedného rozpočtu dalo možná točit. Do příštího týdne mi doporučil seznam dvaceti scénářů a šesti tlustých knih, které bych si pro začátek mohla přečíst.

Můj hlavní poznatek z očistce, kterým jsem jako jednoznačná literátka musela projít, je tento: scenárista nepíše hezky. Nesmí. Je úplně jedno, jestli za celý život nepřečetl ani jednu knihu, protože stylem psaní může čerpat rovnou ze slabikáře. Ema mele maso. Vrhá věty jako dlažební kostky a je mu úplně fuk, že vytvoří neforemnou hromadu. O zúhlednění chodníku nechť se postará dramaturg. Hlavní je, že kostky byly vrženy - bez cukrbliků a kudrlinek, bez prodlení a otálení. Jeho hesem je to, co řve později režisér na place: Akce!

Akce alias holý děj - děj, který je ve filmové povídce vyjádřen prostými větami a ve scénáři vtělen do dialogu (mohu garantovat, že "vtělit děj do dialogu" je úkol hodný skutečného velmistra, u nás máme takové scenáristy asi tři, ve světě jich může být tak třicet). Slyším všechny, co namítají, že jsou filmy, ve kterých se na úkor akce jenom mluví a přesto jsou skvělé - zde dodávám: pravdu díte, film lze napsat i tak, že akce zůstane po celou dobu latentní ve formě napětí (za všechny viz např. Dvanáct rozhněvaných mužů).  Dobrý scénář se čte obvykle špatně (jediným vymykajícím se autorem je Zdeněk Svěrák, který dokázal spojit nejlepší přednosti literáta i scenáristy, ale jen ve svých samostatných dílech; společné scénáře s Láďou Smoljakem jsou naopak slalomem mezi dlažebními kostkami, z jejichž metání podezírám právě Láďu). Dobrý scénář je kompaktní: v nejvyšší možné míře těží z toho, co máme, nevytváří nové motivy ani nezaměstnává pozoruhodné postavy jen proto, že je to zajímavé a tvůrčí. Scenárista by v sobě měl pěstovat kus astronauta z Apolla 13, kde bylo třeba přizpůsobit hranatý uzávěr kulatému otvoru a to jen s použitím věcí, které byly na palubě. V našem případě máme sníh. Máme Vánoce. Máme alkohol. Máme zvonící telefon, Andreinu sousedku odvedle, reklamu v televizi, která pro Marii i pro Andreu byla signálem, impulzem k akci. Máme naběračku. :) A máme kapra, který se zatím na plotně smaží a smaží...

Těm, kteří by chtěli filmové psaní rozvíjet, doporučiji tři věci:

1) číst scénáře

2) pokud mluvíte a píšete anglicky, tak oceníte TriggerStreet Labs, projekt Kevina Spaceyho (odkaz v postranním panelu)

3) pokud anglicky nepíšete, ale rozumíte, bude se vám líbit přednáška Roberta McKee (odkaz tamtéž); ta je ostatně vhodná nejen pro scenáristy, ale pro všechny, kteří mají rádi dobré přednášky. 

Vítězkou soutěže vyhlašuji Míšu Valtrovou, protože se podle mého názoru nejvíc přiblížila k psaní pro film a zároveň přiměřeně vycházela ze započaté předlohy. Takže jí čeká jedna cihla z balkánské hradby. 

Poraženým nejen čest, ale i opětovný dík za účast! Kdo má zájem, může si zatím v testovacím provozu stáhnout e-knihu ve formátu .pdf (...epub bude) na www.totalbalkan.cz.