Balada doručovací (poštovné a balné včetně)

Pošťáckou pohádku známe. I Pošťáka, který vždycky zvonil dvakrát. Vyskytla se dokonce situační komedie z francouzské pošty. Ale poštovní balada (s prvky absurdního dramatu), to tu ještě nebylo. Inspirovala mě k němu služba České pošty, která sluje Balík Do ruky. Tento skvělý vynález a jeho maskot - smějící se balík s ručičkama a nožičkama - mě na první pohled okouzlil. Zatoužila jsem po něm. Bylo mi velice líto, že mně žádné balíky nechodí, a tak jsem poskočila radostí, když se naskytla příležitost Balík Do ruky alespoň poslat. Netušila jsem, že se tímto vydávám na trať neuvěřitelného dobrodružství, které by náročností a celkovými náklady neurazilo ani kdejakého uhlobarona.

Co poštovnímu hororu předcházelo: především to bylo rozhodnutí začít obchodovat na aukru (rozuměj prodávat veškeré věci, které spisovatel prodat může). Abych otestovala poptávku a zjistila, co zrovna letí, umístila jsem do nabídky rozkmit předmětů, od značkových oteplovaček po neoprén. Letělo obojí. Kupující se předháněli v odvážných návrzích a mou spekulativní vyvolávací cenu 1 Kč navyšovali druhdy o celé desítky haléřů. Neoprén šel za pade plus poštovné, oteplovačky Rossignol za tři kila. Všem se to zdálo málo. Přátelé mě litovali, jako by věděli, co mě ještě čeká. Nakladatel zuřil (vyšlo najevo, že oteplovačky byly původně jeho, naštěstí jsem si včas vzpomněla, jak asi před rokem tvrdil, že už je dávno nenosí, a že značkové sportovní věci se na aukru prodávají ze všeho nejlíp). Prohlásil, že mě příště zamkne ve světnici a zadá mi román s šibeničním termínem, protože za takových podmínek prý způsobím nejméně škod na rodinném majetku.

Odstavec o balících materiálech a manipulaci s nimi, jsem právě čtyřikrát přepsala a smazala, což odpovídá lopotné, tupými nůžkami rozstříhané skutečnosti. Nakřivo. Další pokusy o tento odstavec vzdávám, ale pokud by se někdo chtěl pokusit o jeho ztvárnění např. v podobě divadelní etudy, bude potřebovat: značný objem balícího papíru, zhruba osmadvacet postupně nalezených, zavržených a zničených krabic, čtyři bytelné kotouče lepenky, do které lze snadno zamotat několik celých lidí, deset fixů, které nepíší, jednu propisku, která píše, ale slabě, takže i jemným tlakem dojde k protržení balícího papíru, výbuchu zuřivosti, roztrhání zbytku papíru, opětovnému hledání adresy, která byla napsaná na malém papírku, co jsme hodili do koše mezi lógr a velice páchnoucí stvoly starých kluzkých květin, motouz ("Co všechno lze vyvést s motouzem" by vydalo na samostatný post, po vzoru úspěšného odstavce z knihy Tři muži ve člunu, jenž začínal slovy "Co ti dva vyváděli s máslem!" Pro představu snad postačí, když prozradím, že jsem se mi povedlo se o motouz pořezat.) Konec zadání divadelní etudy.
Výsledkem řádění umělce v hromadě motouzu a balícího papíru byly dvě poměrně úhledné zásilky. Chtěla jsem je vystavit v obýváku a předložit rodině jako neklamný důkaz své neprávem zpochybňované zručnosti, ale musela jsem kvapem na poštu, protože jsem k oběma aukcím bez rozmyslu uvedla, že zakoupené předměty pošlu behem 48 hodin.
Ráda bych alespoň orientačně vyčíslila čas, který jsem na poště strávila. Z hlediska ekonomie příběhu se to může zdát jako nadbytečné a nudné, ale na druhou stranu půjde snáze pochopit, kde se v mírumilovném člověku tak najednou vezme nával agresivity:
1) fronta k okénku Příjem balíků (poprvé) - 22 minut
2) rozhovor s trpělivým poštovním úředníkem, který se mi snažil objasnit princip dobírky - 6 minut
3) pátrání po poštovní poukázce A - 9 minut
4) vyplnění poukázky - 3 minuty
5) opětovné vyplnění chybně vyplněné poukázky - 2 minuty
6) fronta k okénku (podruhé) - 12 minut
7) druhá část odborného výkladu poštovního úředníka, tentokráte na téma "Specifika služby Balík Do ruky a úkony souvisící" - 7 minut
8) uchýlení se k velkému stolu s náručí papírů (2x podací lístek, 2x samolepící etiketa), vyplnění rubrik adresátů, jejichž telefonní i poštovní směrovací čísla už sypu z rukávu - 6 minut
9) fronta potřetí - 4 minuty
10) diskuse s úředníkem, který odmítal přijmout čitelně vyplněnou poštovní poukázku A, protože mi zapomněl říct, že mělo jít o poštovní dobírkovou poukázku. Ne, nedobírá si mě. Alou zpátky. - 3 minuty
11) nával agresivity č. 1, uražené supění na adresu aukra, pošty a adresátů, osnování atentátu na podlého úředníka - 10 minut
12) triumfální stoj ve frontě (počtvrté) - 3 minuty - který vyvrcholil zavřením přepážky a přesměrováním fronty k novému okénku, které obsadil usměvavý Afričan. Oddechla jsem si. Tentokrát se to podaří! Člověk, který celý život bojuje s předsudky a jistě musel projít peklem, než získal práci na České poště, pro mě bude mít pochopení.
13) Pochopení měl, ale to bylo celé. Bohužel neuměl česky, takže jsem mu obě adresy musela hláskovat, zatímco je jedním prstem kloval do počítače. Ale budiž. Učí se. Myslí to dobře. Zalepil obě zásilky příslušnými etiketami a poslal je do útrob pošty. Zmocnila se mě tatáž zlověstná předtucha, která obestřela člověka, co prošel odbavením přes několik usměvavých cizinců, a svoje zavazadla už nikdy nespatřil. Zřízenec-Afričan mě, nicméně, připravil jen o 11 minut, což mě potěšilo.
14) Zato výše poštovného mě nemile zaskočila. Získala jsem pocit, že bych celou záležitost pořídila levněji, pokud bych se obrátila na DHL v New Yorku nebo samostatně rozvezla balíky do Jižních a Východních Čech autem. Ale po hodině a půl jsem neměla sílu hrát si s desetníky. (Teprve doma vyšla najevo strašná pravda o celkových nákladech, kterou jsem si pro ponaučení zapsala do tajného sešitu a zamkla do šuplíku, aby na to nakladatel nikdy nepřišel, protože - ano - skončila jsem na nule.) Roztrpčení a dumání nad sazebníkem služby Balík Do ruky: 8 minut.

Numerická vsuvka pro ty, kdo na aukru nikdy neobchodovali: "skončit na nule" je vcelku příjemný výsledek. Horší je skončit v minusu. A víte, co je nejhorší? - Nejhorší je, když si člověk musí půjčit, aby mohl uhradit náklady a poplatky s úspěšným obchodem spojené. (Vnutila jsem několika nic netušícím lidem z řad rodinných přátel čtyři kusy knihy Totál Balkán a tržbou zalepila díru v rozpočtu. Nakladatel mi to připsal k dluhu.)

Za dva dny přišel mail:
Dobrý večer z Jižních Čech!
Dnes jsem převzal balík, ale místo oteplovaček Rossignol na mě kouká neoprénový komplet.
Kam s ním?
Kupující Tuček

Deset minut nato byl na drátě kupující Šlajs z Východních Čech. Do-do-dobrý večer. Byl to velice zdvořilý člověk, který se jen nerad osmělil k tomu, aby konstatoval, že v oteplovačkách se bude potápět jen ztěží. Zajímal se, kde se stala chyba? Adresa na balíku, povídal, je prý na nějakého Tučka z Jižních Čech. S radostí by poslal balík Tučkovi, vo to nic, jenomže je tady otázka té dobírky, že. Ano, zaplatil. Ne, netušil. "Ty etikety jste na balíky lepila vy?" pátral dál kupující Šlajs.
Svitlo mi.
Úpěla jsem.
Dvacet minut.
Byla noc, takže vřítit se na poštu a došlápnout si na snaživého poštovního úředníka, který neuměl česky, ba neuměl ani nalepit etikety Balíku Do ruky tak, aby došel do ruky správné, nešlo. Jediné, co jsem mohla podniknout, abych čelila návalu agresivity č. 2, bylo vylézt na balkón a po vzoru Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky řvát do ulic "Poštovní úředníci všech zemí..."

Záhy mi přišly dva balíky. Jeden do pravé a druhý do levé ruky. Africký pošťák byl zrovna ve službě a zubil se jako Mireček, což lidi ve frontě mátlo a říkali si - to je, pane, ochotný člověk! Kdo to kdy viděl, aby se pošťák za přepážkou usmíval!
Dožralo mě, jak je ten svět nepřehledný a nespravedlivý. Osopila jsem se na Afričana. Chápu, že toho má moc a vyznat se v nepřeberném množství balíků a rukou musí být náročné, ale - panebože - uvědomuje si, co způsobil? Zaplatí mi poštovné v celkové výši 600 korun českých (rozuměj tam-zpátky-tam, to celé x 2)? Vysvětlí to snad mému nakladateli?
Černý muž se za přepážkou vztyčil. Byl ohromný. Vypadal jako džin, který by naráz sfoukl celou frontu s povrchu zemského, pakliže by si s ním chtěla zahrávat. Nadechl se a mohutnou kadencí vysvětlil publiku, proč za jeho omyl, způsobený zcela pochopitelným přepracováním, můžu já: místo abych mu servírovala zásilky jednu po druhé, zahltila jsem ho oběma balíky naráz. A dva balíky na dvě ruce, to je prostě moc!
Fronta souhlasně mručela.

Paní na reklamacích se mnou cítila. Vyslechla mě. Vraštila obočí. Pokyvovala. Dělala si poznámky tužtičkou s logem České pošty. Načež mi pod sklem přepážky bez uzardění poslala lístek s výpočtem cílové částky: 200 Kč. Víc mi pošta v žádném případě nedá. Ano, stěžovat si můžu. Ale bude to prý jen další promeškaný čas, který - jak uvedla - mi nikdo nezaplatí.

Poslala jsem otrhané a životem zkoušené balíky na správné adresy a požádala Šlajse s Tučkem, ať obratem sdělí čísla účtů. Uhradím jim poštovné a balné, co vynaložili na poslání svých balíků do mých rukou.

Načež mi přišel mail:
Dobrý večer z Jižních Čech!
Balík v pořádku došel. S platbou si nedělejte žádné starosti, použijte poštovné na posezení u kafíčka a k dobré náladě přidejte tuto poštovní story.
S pozdravem,
Tuček

Nu, nevím, jestli ho to pobaví, ale na kafe pozvu svého nakladatele.