V omylu o poštovních úřadech jsem prožila celé dětství, a to pod dojmem malebné Čapkovy Pošťácké pohádky. Hrůzostrašné příhody, které občas lidé vykládali o českých poštách a úřadech, se mi vyhýbaly. A pak se stalo to, že jsem se přestěhovala do Francie. O tom, jakých zážitků jsem se na tamních poštách dočkala, přináším zprávu níže, v reblogu dávného příspěvku z Omalovánek ze Štrasburku. Ale abych nebyla nespravedlivá: zásilkové drama může člověka potkat i v jiných státech (Chorvatsko) nebo při využití zatraceně drahých expresních služeb. - Když jsem onehdy toužila poslat z dubrovnické pobočky DHL (která sídlí na konspirační adrese v suterénu hotelu, takže ji těžko hledáte i s buzolou) důležitý rukopis, bylo celé rozhodné půldne zavřeno. Bez cedule, bez vysvětlení, bez náhradního scénáře nebo telefonního čísla. Neradimo a basta. Když jsem nakonec poslala rukopis transbalkánskou cestou skrze řetězec navazujících automobilových spojů, napsala jsem do DHL stížnost ve formě řečnické otázky, a sice jak je možné, že se věhlasná firma obrací zády k zákazníkovi, co toužil zaplatit 110 EUR za poslání obálky přes noc? Odpověděli po americku, a sice, že jsou nadšeni mým zájmem zaplatit dobrovolně tolik peněz, a že nemám ani vteřinu váhat, až se na ně budu chtít obrátit příště. Nejlepší zkušenosti s posláním čehokoli kamkoli jsem nakonec měla v Kosovu - ochota tamních poštovních úřednic neznala hranic, a kdybych si o půlnoci vzpomněla, mohla jsem posílat expresní balíky i na Trinidad. Ony albánsky, já srbsky nebo tak, jak jsem si zrovna vzpomněla, ale vždycky jsme se dohovořily. A když byla výjimečně mitrovická pošta zavřená, byl tu vždycky můj kamarád Riza, který chová poštovní holuby. Nikdy jsem nepochopila, jak je dovede naučit, aby trefili zrovna tam, kam třeba. Zeptala jsem se: Rizo, to mi vysvětli, jak ten holub ví, kam letí? - Riza se s přivřenýma očima zahleděl do dálky, pokýval hlavou, váhal, jestli může vyrukovat s pečlivě utajovanou skutečností, načež odhalil - zna on to, brate. Prostě to ví... - Což je pro mě dodnes to největší poštovní tajemství.
Kdykoli jdu ve Francii na poštu, cítím se zhruba tak, jako když jdu v Čechách na Finanční úřad. V předvečer propadnu nevysvětlitelné zasmušilosti a ráno začínám horečně přemýšlet, jestli tam opravdu musím, a jestli by se návštěva pošty nedala posunout, zrušit, spojit někdy jindy s něčím jiným, a tak dále. Dopoledne pak plna úzkosti připravuji slovosled vět, kterými budu obtěžovat poštovního úředníka a děsím se, že nebudu mít dost drobných, abych zkombinovala obnos k zaplacení pokud možno přesně.
Když stojím ve frontě, snažím se prohlédnout rafinovanou psychiku úředníků u jednotlivých okének. Vyberu si jednoho až dva na první pohled nejvlídnější, doufajíc, že natrefím zrovna na ně, a když už to vypadá, že na mě stejně nespíš připadne právě ta baba děsná, co mě posledně div nevyhodila, zaměřím se na urychlené strategické vyjednávání s lidmi, co stojí za mnou a s podezřelou ochotou je začnu pouštět.
Pak na mě přijde řada, úředník za přepážkou je vcelku milý, ve většině případů porozumí mému oznámení, že bych ráda poslala tento dopis, a dotyčnou obálku ofrankuje. Zřejmě se trochu diví mé znatelné nervozitě, ale to je jen proto, že neví, co jsem kdysi zažila na poště v Montpellier.
Tehdy termín odeslání hořel, takže do budovy montpellierské pošty jsem vpochodovala v odpovídajícím naléhavém rozpoložení a s objemnou obálkou pod paží. Francouzsky jsem stále uměla jen středně, takže v následujícím textu poskytuji přibližný přepis toho, co si asi poštovní úřednice tehdy ode mě vyslechla.
Já: Dobrý den, chtěla bychsem poslat tuto dopis. Je možno expres nebo doporučeně?
Pošta: Ne. (zarytě)
Já: Eh? Proč to?
Pošta: Další, prosím. (výhrůžně)
Já: Ne, ne, já vás prosila, tohleta dopis musí dnes odejít do Štrasburku doporučeně.
Pošta: Rozumíte francouzsky?
Já: Občas. Trochu.
Pošta: Tak vám opakuji, že ve Francii lze dopis poslat jenom obyčejně nebo kurýrem.
Já: To je teda moc hezká, vy mě dělala moc radost! Co mohla já teda podle vás dělat?
Pošta: Pošlete to obyčejně.(zadumané mlčení) Nebo kurýrem.
Já: Hm. Dobře. Já to teda bysem poslal tím obyčejem. To nebude cestovat déleji než tři dni, já počítám?
Pošta: To vám nezaručíme.
Já: Tam ale musí to být do pátku! U nás by to tam, tedy, rozhodně do pátku bylo!
Pošta: Kde u vás, prosím?
Já: U nás v Čechách.
Pošta: Kde?!
Já: V České republice. To je v Evropě střední.
Pošta: V Československu? Z Československa do Štrasburku by šel, podle vás, dopis tři dny?
Já: U nás v Č-e-s-k-é r-e-p-u-b-l-i-c-e by šel dopis z Aše do Opavy tři dni. Ale to vy nemohla znát, takže vypravovat to vám a vysvětlovat natož, to je zbytečné. Tak tedy nejpozději v pondělí. Bude dopis ve Štrasburku v pondělí?
Pošta: Už jsem vám řekla, že to nelze zaručit. Ráda bych vás upozornila, že za vámi čekají další žadatelé, takže laskavě formulujte své přání jasně, stručně a výstižně.
Já: Tak mi řekla alespoň rozmezí.
Pošta: Přibližně dva az dvanáct dní.
Já: Dvanáct dní?!?
Pošta: Na což, samozrejmě, taky není záruka. Rovněž se může stát, že psaní není doručeno nikdy.
Já: Jakpaktože nikdy? To mi vysvětlila laskavě!
Pošta: Možných příčin je, pochopitelně, celá řada. Nejčastěji stávka - tu nelze předvídat ani vyloučit. Nemůžete očekávat, že bude vaše psaní doručeno, pokud dojde ke stávce.
Já: Ale já jsem za to zaplatila!
Pošta: Zatím jste mi nezaplatila nic. Dokonce jste mi zatím neřekla, zda volíte obyčejnou zásilku nebo Chronopost.
Já: Chrono-co?
Pošta: Za čtrnáct euro máte garanci na doručení dopisu po celé Francii do 24h, bez ohledu na případné stávky. A navíc máte možnost sledovat pohyb vaší zásilky v přehledné elektronické mapce na našich webových stránkách! (triumfální, samolibý úsměv)
Já: To je, tedy, lákavá pobídka. Obzvlášť, pokud funguje Internet ve Francii stejně snadno jako pošta! Co-li budou stávkovat programátoři a správci sítí nebo bude stávkovat elektrárna, takže nedorazí proud? Já neměla čas a špagáty jako nervy z takového dobrodružství! Dejte mi to obycejně a smyčec!
Pošta: 60 centů, prosím.
Já: Mám jen padesátieurovou bankovku, velký pardon.
Pošta: Omlouvám se, ale nemám právě nazpátek. Rozměňte si v protějším Monoprixu.
Já: (ohlédnutí ven z okna) Ale Monoprix má zavřeno!
Pošta: Ach, ano! Dočista jsem zapomněla, že je pondělí! Tak si rozměňte někde jinde a přijďte za dvě hodiny, po obědě, neboť právě zavíráme. Nashledanou!
Já: Sbohempánem! Přemýšlím, že o vás napíšu, abyste se otiskli v novinách. To jsem já opravdu dočista nezažila jestě!
Do novin jsem to nedala. Ve Francii by to ztěží přišlo někomu zajímavé, natož zábavné, a v Čechách by si lidi naopak mysleli, že je to přitažené za vlasy, a že i sranda má, přeci, své hranice. Mohu na tomto místě prozradit, že to přitažené není, a to ani trochu. Nelze se divit, že mám o francouzské poště od té doby určité pochybnosti, takže kdykoli odesílám něco opravdu důležitého, jedu do nedalekého městečka Kehl, do tamní odbočky Deutsche Post.
Žádné komentáře:
Okomentovat