Stáli jsme v řadě - můj O.S. bratr coby moderátor, paní nakladatelka Přidalová, Jiří Menzel a já. Dvorana Písecké brány byla navzdory blížícímu se fotbalovému čtvrtfinále zalidněna hosty, načež přestaly fungovat mikrofony, což bylo ve světle jiných katastrof zcela zanedbatelné (zde mám na mysli především dezert Bajadéra, kterým jsem se chtěla blýsknout a dokázat, že přeci jen svedu i jiný pokrm než monotematickou rýži s kečupem Heinz, a který se mi, žel, velice zlomyslně vymkl z rukou, takže jeho příprava proběhla v duchu všech ostatních dříve referovaných kuchyňských debaklů). A teď, co se (ne)stalo.
Jako řečnice na křtech svých knih jsem prodělala značný vývoj, a to směrem od košatosti k minimalismu. Křest knihy Na rok za školou v roce 1999 se (prý) vštípil do paměti přítomných jako událost, kdy autorka přednesla nejdelší projev tohoto žánru, který byl kdy v historii křtů knih zaznamenán. Trval asi sedmnáct a půl minuty. Ba, bylo to dlouhé, vyčerpávající, a to především pro přítomné stojící a pokorně čekající přátele a blízké, kteří se během prvních minut usmívali vlídně, pak shovívavě, chvíli nato už jen ze slušnosti a na závěr naléhavě, v hladové křeči a naději, že mě povzbudí k brzkému konci. Nedbala jsem ničeho - chtěla jsem si dosyta užít svých sedmnáct a půl minuty slávy. Je nasnadě, že rodina se ke mně po skončení akce nechtěla znát, bratr mi vyčinil a vyslovil přání, abych svá veřejná vystoupení omezila na nejnutnější minimum. O dvanáct let později, na křtu knihy Mým divákům, před zahájením proslovu důrazně zasyčel: "Hlavně stručně, sestra. Stručně!"
O stručnost na křtu knihy Totál Balkán se postaral mráz. Venku bylo -24 stupňů, ve dvoraně Písecké brány o něco tepleji, ale dalo se to přežít jen díky plynulé konzumaci horkého svařáku. Řekla jsem jen pár vět. Po skončení akce se na mě snesla fůra stížností: sama prý ke knize nic kloudného neřeknu, a dokonce mě ani nenapadne se zeptat, jestli se někdo nechce na něco zeptat! Prý chtěli.
Křestní řeč ke Snoubence jsem měla poslušně sešikovanou v hlavě, což by bylo výtečně fungovalo, kdyby 1) paní Přidalová nepřednesla krásnou, navýsost pochvalnou řeč, po níž jsem zůstala jako opařená, rdící se a vyvedena z konceptu, a 2) kdyby se mě můj bratr moderátor - v průhledném úmyslu předejít riziku dlouhého autorského projevu - nepokusil zcela vynechat. Abych zabránila křivdě, přihlásila jsem se o slovo. Po krátké chvíli začal bratr nenápadně posykávat. Zrychlila jsem. Kdo ví, jestli už nemluvím deset dlouhatánských minut, že? Marně jsem se snažila vzpomenout na to, co jsem chtěla říct. V panickém reflexu a vzpomínce na ubohé stojící hosty, které v roce 1999 bolely nohy, měli hlad, žízeň a chtěli pohovořit s přáteli, zakoupit knihu a jít domů, přestala jsem se snažit a zakormidlovala projev k závěru. Ihned poté, co Jiří Menzel knihu pokřtil a lidé si začali povídat s přáteli, jsem si vzpomněla na to, co jsem chtěla a měla říct:
Jiří Menzel si do jisté míry sám může za to, že tu dnes stojí se sklenkou v ruce a křtí mou knihu. Nemá o tom tušení. - Bylo mi dvanáct let, když jsem poprvé zhlédla film Rozmarné léto a propadla kouzlu svůdníka Arnoštka. Rozhodla jsem se, že jej také okouzlím, a to svou začátečnickou literární tvorbou. Samosebou, nechtěla jsem, aby bylo poznat, že chodím do páté třídy základní školy, a tak jsem tvorbu přepsala na stroji (což, vzhledem k nedostatku praxe, trvalo několik hodin) a opatřila podpisem, který se mi zdál poněkud uměleckým. Za nějaký čas přišla odpověď. "Je to pěkné," psal Jiří Menzel. Udělil mi několik velice stručných rad, kterými chtěl jemně naznačit, abych psala dál, ale někomu jinému, což jsem si vyložila tak, že pan Menzel netouží po ničem jiném než po dopisech od mladé začínající autorky. Příští list jsem proto začala důvěrným "Milý pane Jiří" a zdvojnásobila rozsah zasílaných povídek. Takto jsme si postupně vyměnili několik dopisů, já v domnění, že pan Jiří je mou ranou tvorbou zcela odzbrojen, Jiří Menzel v naději, že se mě snad už konečně zbaví. To se mu nakonec povedlo. Odjela jsem studovat do Kanady a korespondenční ruch ustal.
"Kdo by to byl tušil, že o dvacet let později budete křtít moji knihu?" špitla jsem k Jiřímu Menzelovi, jedinému posluchači vzpomínky, která se v rámci projevu nekonala.
Byl už na odchodu, ale zastavil se a vážně na mě pohlédl. Polilo mě horko. Snažila jsem se rozklíčovat, jestli mu právě blesklo hlavou Aha, tak to jste byla vy! nebo Cože, to jste byla vy?!?
Usmál se, mrkl rošťácky levým okem jako Arnoštek a poznamenal: "To je pěkné. Proč jste to neřekla?"
Jistěže. Režisér ví, co by diváky pobavilo.
Tak třeba příště. Zatím se budu držet svého kopyta a doufat, že vím, co pobaví čtenáře.
Žádné komentáře:
Okomentovat