Pro ty, co ještě nemají Snoubenku

...přinášíme krátkou ukázku. Otázka dne: jak je možné, že ichforma tak neodbytně svádí čtenáře k domněnce, že autor všechny popsané příhody do puntíku zažil na vlastní kůži? Zatímco z Totál Balkánu jsem vyšla docela dobře (čtenáři si myslí, že jsem alkoholik), u Snoubenky je to podstatně horší: čtenáři si myslí, že dovedu vařit! Což je nebezpečný závěr, proti němuž je potřeba se nekompromisně postavit.

Je mi trapné rozvalit se v odpoledním slunci na terase, zatímco Jadranka zametá a poklízí v kuchyni.

„Jistěže můžeš,“ křikne radostně, když se nabídnu, jestli bych jí nemohla s něčím pomoct. „Ale v tomhle mi nebudeš nic platná,“ ukáže na moje dlouhé světlé šaty. „Skočím pro nějaké věci po Luciji, bývala skoro stejně tenkasta jako ty.“

Lucija je Baldova sestra, která se vdala na Korčulu. Vyfasuju dlouhou černou sukni, pruhovanou košili, zástěru a šátek. A schytámi svůj první úkol: „Vzadu na zahradě najdeš kokošinac, tady máš ošatku a seber vajíčka. Mělo by jich být tak pět.“

Přes zahradu jdu jako na popraviště. Jak se asi sbírají vajíčka? Bolí to, když se člověku slepice zaklovne do zápěstí? Vzpomenu si na hororový film Ptáci. Třesoucí se rukou otevírám kdákající skříň, kterou určím jako kokošinac. Uvnitř hnízdí v nepřátelském šiku sedm slepic, které rázem ztichnou a zírají na mě s podobnou tupostí, s jakou si mě prohlížela želva Mája.

„Kšá, potvoro!“ cvrnknu do nejbližší slepice prstem. Zatřepe křídly, poskočí do kouta slepičárny a rozkdáká se jako drbna před samoobsluhou, která hořekuje na celý svět a stěžuje si, že zdražili rohlíky a majitel jí vystěhoval z bytu. To-­‐to-­‐to-­‐to-­‐víte-­‐že-­‐jó! Tako-­‐ko-­‐ko-­‐ko-­‐vá nespravedlnost!

Posbírám celkem čtyři vejce, po pátém mě ani nenapadne pátrat, protože zarputilá kvočna na něm sedí daleko vzadu, takže bych musela vniknout do jámy lvové celou svou paží, se kterou se ještě rozloučit nechci. Přibouchnu dvířka a prchám středoevropskou zeleninovou zahrádkou zpátky do Chorvatska, pochlubit se Jadrance s kořistí.

Jadranka se zatím pustila do škrábání brambor. Jedna brambora jí trvá tak šest vteřin. Vetkne mi do ruky škrabku. Mně jedna brambora trvá tak šest minut. Vysvětlení, že brambory jsem naposledy škrábala na letním táboře před dvaceti lety a od té doby jím jen hranolky z McDonalda, si nechám pro sebe. Ale Jadranka se nedá odradit. Dokonce mě pochválí, jak jsem jí pomohla! Nedala bych si za odměnu štamprli myrty? Nedala, ale stydím se odmítnout. Přiťukneme si nad škopkem. Tmavě fialový likér mi překvapivě zachutná, připomíná zkvašené borůvky.

Na rozdíl od brambor, které jsem škrábala alespoň párkrát, chobotnici jsem nekuchala nikdy, ba dokonce jsem na ní nikdy ani nesáhla. A na jediný případ, kdy jsem se s ní setkala, nevzpomínám ráda: bylo to v moři, u skalní stěny, které jsem se bezelstně přidržela a nahmatala chapadlo. Jeho majitelka změnila barvu, vytřeštila obrovité oči a vypustila mrak černého barviva. Já jsem vzápětí zlomila plavecký rekord na padesát metrů volným způsobem.

Chobotnic je celkem osm a jsou to mackové s dlouhatánskými chapadly. „Když se dělá hobotnica izpod peke, nechává se vcelku, jen se musí očistit – vytáhnout vnitřnosti a zub.“

Vida, tak ona má ta bestie dokonce i chrup! Ještěže jsem tehdy stačila uplavat. Nejdřív by mě zardousila chapadly a potom ještě kousla zubem! Očistit chobotnici trvá Jadrance jen o něco déle než oškrábat bramboru.

Mně to netrvá. Atraktivní nabídku vzít do ruky rosolovitý předmět, jenž tíhou, texturou i pachem ze všeho nejvíc připomíná starý hadr na podlahu, který vymáchali ve směsi kanagonu, aspiku a šlemu neurčitého rodokmenu – tu nabídku odmítnu.

Je dostatečnou pohromou, že se musím dívat, přičemž je štěstí, že mám žaludek konzervovaný dvěma štamprlemi myrty. Jadranka nedbá a snaží se mi metodu čištění chobotnice plasticky objasnit: „Popadneš hobotnicu za lem pod hlavou a pak jí otočíš naruby – takhle!“ Nahmatáš sáček vnitřností, odškubneš – tuf! – a pak už jen vyrveš zub, a je to – gotovo!“ Myslím, že přesnou rázností při práci s masem Jadranka dalece předčí Hanibala Lectera. Utek by před ní. Já nemám kam, pokud nepočítám kokošinac. Přísahám, že pečené chobotnice se ani nedotknu! Kdybych byla ušetřena lekce čištění, kdybych nebyla svědkem všech žlaznatých výměšků a rvaní zubu, zkrátka – kdybych byla konfrontována jen a pouze s hotovým talířem upečeného čehosi, byla by zde šance, že alespoň ochutnám. Proces posmrtného mučení tkání mě však naplnil odporem, stejným odporem, jakým mě naplnilo mých několik řídkých návštěv řeznictví nebo dokonce zabijačky, kde jsem v rámci bojkotu konzumovala jen chleba s máslem, opečené brambory a štrúdl.

Ale Jadranka mě odzbrojí: "Gratuluji. Většina turistů se na čištění chobotnice nevydrží ani dívat. Počkej večer, budeš se olizovat až za ušima!"