Knödl story

Ještě k těm knedlíkům: pronikla jsem nejen do hokynaření na stánku, ale rovněž do procesu výroby. Nafasovala jsem zástěru, čepici, dvěstědvacet plechů, kýble ovoce, hromady mouky, plata vajec, rendlíky kvásku, parádní nerezovou kuchyň a tři kolegyně z Ukrajiny. Byla jsem nadšená. Ukrajinky, které nafasovaly mě, si nepochybně zoufaly, ale zoufalství zakamuflovaly vlídností a povzbuzováním v ukrajinském jazyce. Jedna z nich dokonce poznamenala, že něco takového v životě neviděla. 

Já taky ne. V celém svém životě jsem nikoho neviděla tak dřít jako tři ukrajinské ženy, středoškolské profesorky, které hnětly, mísily, tvarovaly, plnily, vařily, potíraly máslem a skládaly do tácků. Knedlíky lítaly vzduchem jako ve zrychleném večerníčku Jak dělali borůvkové knedlíky.

Má nešikovnost, myslím, vstoupila do dějin dotyčné kuchyně. Snažila jsem se jít na knedlíkářskou činnost vědecky, což obnášelo 1) zírání, 2) dotazování, 3) zapisování, 4) výcvik, 5) práci pod dozorem, 6) pokus o samostatnou práci, 7) konstatování, že se v kolektivu lépe uchytím jako moderátor a bavič, pročež 8) vykládání historek. 

Když jsem přišla domů, rodina se těšila, že jsem se snad konečně naučila vařit alespoň jedno teplé jídlo. Kdy budou borůvkové tvarohem sypané? - pídili se. A vůbec, neseš výslužku ze šichty?

Nesla jsem. Nesla jsem to, co jsem sama snesla: tři vejcovité hrbolaté útvary šedé barvy. V každém z nich trůnila přesně jedna borůvka (navzdory veškerému úsilí se mi nepodařilo vtěsnat do knedlíkové hmoty nic víc - při snaživém hnětení se těsto zlomyslně protrhávalo, borůvky byly napadrť a řinuly se ven jako zástupy demonstrantů.)

Rodina se divila. Ukrajinky se divily též, a to do chvíle, než na pásu došlo k následující konverzaci:

"Z jakého města jste?" ptám se. 

"Z Oděsy."

"Z Oděsy?!" Bez sebemenšího vyhodnocení kontextu jsem se zaradovala jako člověk, který v moři pochybností narazí na nečekaný záchytný bod. "Z Oděsy byla moje bývalá kolegyně z práce."

"Vážně? A jak se jmenovala?"

"Gana Yudkivska."

Jedna z žen spustila ruce do těsta, druhé vypadl knedlík a třetí vnořila prsty místo do borůvek do kofoly.

"Myslíš naši soudkyni ve Štrasburku?" 

"Ano."

"A odkud ji znáš?" 

"Ze soudu ve Štrasburku. Odkud ji znáte vy?"

"Z novin."

"Aha." 

Výroba se dala zadumaně opět do pohybu. Po chvíli protnula napětí další otázka. Žena se zapřela o vál a zostra se na mě podívala: "Můžu se ještě něco zeptat? Cos v tom Štrasburku prosímtě dělala?"

"Seděla jsem s Ganou ve stejné kanceláři. A dělala totéž, co ona. Právničku. Gana pak odešla zpátky na Ukrajinu a za pár let vyhrála konkurs na soudkyni."

"Takže, pokud tomu rozumím správně, začaly jste ve stejné kanceláři, načež ona šla dělat soudkyni a ty knedlíky?" 

Snažila jsem se objasnit, že jsem spisovatelka a občasné výdělečné aktivity, které mají navíc inspirační potenciál, jsou v mé profesi nanejvýš vítány, ale neposlouchaly mě. Byla jsem pro ně zkrachovalý intělektuálac a moje do nebe volající knedlíkové ignorantství bylo rázem vysvětleno. 

Nenásilně mě vytěsnily z pásu. 

Ať jdu prý raději psát. 

Tak jo. 

Píšu.