Návrat k opravdové práci

Stalo se to během telefonického rozhovoru s člověkem, který by byl rád vydal na vlastní pěst svůj skvělý román a obrátil se na mě v naději na psychickou podporu. Rozhodla jsem se mu dodat odvahy: "Jistěže zvládneš! Protože - co dělá například takovej technickej redaktor, prosímtě?" křičela jsem a klovala prstem do tiráže jedné povedené knihy, jíž vydalo velké renomované nakladatelství a kde mimo jiné figuroval také výtvarný redaktor, dva grafici, odpovědný redaktor, korektor, editor a houf dalších osob, jejichž význam v procesu výroby knihy mi zůstával zpola utajen. "Velký nakladatelství jsou jak Evropská unie," pokračovala jsem. "Každej musí mít nějakou funkci, každej centimetr výroby se musí nějak jmenovat, aby náhodou někde něco nevypadlo, neuniklo. Nakonec budou mít jednoho korektora přes háčky a druhýho přes čárky." Přehlédla jsem návrh obálky své nové knihy. Zdála se mi dokonalá. Odklikla jsem mail a odeslala definitivní verzi přebalu do tiskárny. "Povídám, že knihu beletrie zvládneš bez problému vydat ve třech lidech. Včetně autora."

O měsíc později jsem vyrazila do tiskárny pro hotovou knihu, ve svém malém autě, se svými malými dětmi. Obálka mě nezklamala. Obracela jsem knihu v rukou a libovala si: takhle, pane, vypadá čistá práce! Titul vpředu, anotace vzadu. Tečka. Ať žije střídmost a minimalismus!

Týž večer jsem knihu přinesla na mejdan učené společnosti, která o vydávání knih věděla vše a ještě víc. Knihu právě prohlížel vynikající muž, jehož názoru si vážím. Dlouho pokyvoval hlavou, načež pravil: "Pěkné. A, poslyš, ty to nebudeš vůbec prodávat? Nehodláš dát knihu do distribuce?"

Na okamžik jsem zaváhala. Co je to, proboha, za pitomou otázku? Jistěže hodlám! Anebo je zavrženíhodné zabývat se jako autorka ekonomickou stránkou věci a mít v úmyslu prodat svou knihu, text, který člověk psal tři neděle po čtyřech hodinách spánku a se dvěma dětmi za krkem?

"Ovšemže půjde do distribuce. Už jsem domluvená s pánem z Kosmasu." Řekla jsem to tak, aby bylo jasné, že ksakru vím, jak to chodí. Znám pána z Kosmasu. Vím, kde je v Horoměřicích nakládací rampa, kam budu, bičována deštěm, vykládat balíky knih z auta, tiše, abych neprobudila děti, co spějí v sedačkách.

"A myslíš, že ti to vezmou?" pokračoval vynikající muž.

Přimhouřila jsem oči: jo, jasně. Chápu, že tohle dílo nezvítězí v Magnesii Liteře, ale - víš co? Věř, že v Kosmasu mají stohy knih, který jsou daleko horší než ta, kterou držíš v ruce. Literáte.

Bylo mu to fuk. Podíval se mi do očí zpříma, jako kritik, který se chystá autorovi sdělit strašnou pravdu o jeho díle: "Já jenom, že to nemá čárovej kód."

Zatmělo se mi před očima. Čárovej kód....ostatní knihy mají čárovej kód? Nejsou žádný, co ho nemají? Žádný výjimky? Ani jedna?

Literát nasadil tragický výraz a zavrtěl hlavou. "Jen ta tvoje."

"Jak mi to mohlo uniknout?" zvolala jsem. "Čí je to vina? Honem, mluv, toho člověka si jaksepatří podám!"

Literát pokrčil rameny a pravil: "Ve většině nakladatelství má tohle na starosti technickej redaktor."

Představila jsem si hradbu dvou tisíc knih, úhledně zatavených po deseti kusech do neproniknutelné plastové folie, která se strašně špatně páře, a pak jsem uviděla autorku, která sedí pod hradbami svých knih na štokrleti, zápasí s balíky, načež bere jednu knihu po druhé a na každou z nich lepí etiketu s čárovým kódem, přičemž krmí děti přesnídávkou a hlídá, aby nenalepily stošedesát etiket jen tak na zeď garáže, anebo aby neupustily na nožku balík, knih - proboha, proč jsem toho vytiskla tolik? - a pak, v sešikovaných hromádkách po deseti kusech, opět balí do samosmršťovací folie, neboť pán s Kosmasu ji ubezpečil, že nezabalený knihy, pani, neberem, pak nakládá do auta, knihy, děti, hledá v zatracenejch Horoměřicích sklad a vyskládává...prší...Jen se leje (pot, z ní). ´

Po návratu z Horoměřic jsem zavolala člověku, který byl nyní pln odhodlání vydat na vlastní pěst svůj román: "S tím technickým redaktorem to beru zpět."