Spisovatelem se člověk sotva stane z vlastního rozhodnutí. Většinou ho k tomu vede nějaká neblahá okolnost nebo charakterová vada - zde se patří za všechny jmenovat lenost. Ano: tvrdím, že naprostá většina spisovatelů se ve své profesi našla především díky nepřekonatelné lenosti a neschopnosti začít dělat něco opravdu pořádného. Nenechte se mást rafinovanými popisy té či oné tvůrčí duše, která trpí plachostí, přecitlivělostí, náměsíčnictvím, spasitelským syndromem, potlačenou sexuální identitou či grafomanií, která měla těžké dětství nebo ji postihl rozpad manželství. Každý spisovatel má nějaké to svoje vysvětlení, nějaký dojemný důvod, který nakonec vedl k výbuchu jeho nastřádaného talentu a tvůrčí energie. Nikdo vám neřekne - víte, já začal psát, protože jsem byl líný pustit se do čehokoli jiného.
Blog Jiné psaní jsem ušila jako bič na svou vlastní lenost. Pocit odpovědnosti vůči statečným čtenářům, kteří zůstali Metodickým pokynům věrni přes několikeré delší odmlky, mi velí pokračovat, informovat, jaké to je, když se člověk potýká s dílem, s tvůrčími problémy, s krizí, s depkou a vůbec s tou tisícihlavou saní, které se říká psaní, a která - když ji člověk tu a tam zkrotí - přináší usedavou radost, pocit rozplynutí v nádheře psané řeči, kdy člověku na uších visí zvučné samohlásky jako šperky a kadence vět se line očarovanou myslí jako rajská hudba.
Tady jsou texty, které přinášejí zprávy ze života spisovatele:
