Podívat se do očí Boba Moravce je jako uvidět naráz celou historii Československa. Ten pohled je snad ještě výstižnější než jeho knihy vzpomínek. Pro člověka, který nikdy nepoznal válku, komunismus ani emigraci, je to ohromující četba. Nikoli však onou neuvěřitelnou paletou zážitků a zkušeností, které jako by život Boba Moravce osudově přitahoval. Čtenáře nejvíce ohromí lidská a morální pevnost, kterou si tento člověk za všech okolností uchoval.
1938
V roce 1938 připravoval Bob Moravec jeden z mobilizačních plánů. Horečně, několik dní a nocí. Za krátko bylo po všem - ale bez boje. „Bylo to totální selhání vedení národa,“ říká dnes, po více než šedesáti letech, plukovník Moravec. „Mám doma deník maršála Rundstedta, kterého pokládám za nejlepšího vojáka všech armád minulé války, a ten píše, že wehrmacht by byl nikdy neprošel naším hraničním opevněním, a že bez uloupené české výzbroje by byl Hitler nikdy nemohl napadnout Polsko. Dnes se mluví o tom, jak je to dobře, že jsme tenkrát nebojovali, že by to bývalo bylo zbytečné krveprolití. To ovšem říkají lidé, kteří tehdy buď ještě nežili nebo si to nepamatují. Vždyť ti Němci měli uniformy z kopřiv a pár flint! Naopak naše morálka byla výborná. Je otázka, jestli kdybychom tehdy byli bojovali, tak zda by to bylo pořád nestálo méně životů než kolik nás to stálo později v koncentrácích, na zápádní a východní frontě, na středním východě, v britském letectvu…A i kdybychom byli hranice neubránili, alespoň bychom si zachovali rovnou páteř.“
Krátce po začátku okupace byl Bob Moravec tři týdny vězněn v proslulé Pečkárně, kde mu také byla nepřímo nabídnuta možnost spolupráce s Gestapem. Odmítl. Nedokázal se smířit s porážkou bez boje a jeho jedinou myšlenkou byl tedy odchod za hranice. S finanční podporou odbojového hnutí Obrana národa se vydal přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a severní Afriku do Francie…
Na několik týdnů se zastavil v Budapešti. „Přišel jsem tam zrovna v den, kdy policie zavřela veškeré české vedení na francouzském konzulátě. Bylo tam sedmdesát našich a nikdo nemluvil francouzsky. No – já jsem francouzsky mluvil. A tak jsem to tam vyfasoval.“ Všemožně pak pomáhal našim uprchlíkům. Dodnes si pamatuje, s jakou vynalézavostí tehdy přecházeli lidé hranice. „Jednou přišli tři mládenci s hudebními nástroji včetně rozbité basy. Demolovaná basa jim sloužila jako výmluva, že nemohou hrát. Ani jeden z nich totiž na nástroj, který nesl hrát neuměl. Došli takto z Čech až do Bělehradu.“ Vynalézavostí prý však oplývali i mnozí z těch, co nikam utíkat nemuseli. -Dobromyslní ubytovatelé, kteří od uprchlíků vybírali za jeden nocleh na zemi pod postelí tolik, kolik stál týden v dobrém hotelu, spolehliví převaděči, kteří si od lidí na útěku dokázali vzít jejich poslední peníze, aby jim pak ukázali špatnou cestu.
1940
Konečně, po mnoha tisících kilometrů, uvítal české vojáky přístav Marseille. Ale Francie byla už na pokraji sil. Chaos a demoralizace vládli v řadách vojáků i civilistů. Obraz velice vzdálený prvorepublikové idylické představě vznešené Francie, prodchnuté étosem statečnosti a hrdinství. Bylo teď mnohem snadnější porozumět, jak tato země mohla podepsat Mnichovskou dohodu. S ustavením nové vlády ve Vichy byla československá armáda ve Francii rozpuštěna. Pokračovat dál mohli už jen dobrovolníci. Pokračoval i Bob Moravec - v Anglii, Africe, Itálii, Belgii…Na italské frontě byl těžce raněn a - nechybělo mnoho – málem zaživa pohřben. „Střepinu v zádech pořád mám – na letišti při kontrole to vždycky zvoní…Jak jsem tehdy ležel odepsán pod tím prostěradlem, přijeli se k Francouzům podívat lékaři z americké polní nemocnice. Francouzi jim ukazovali – tu máme raněné a tady mrtvé – tam jsem ležel pod plachtou, naštěstí hned první na kraji, a ten jeden doktor přišel, nadzvedl plachtu a zařval – „Jesus Christ, this guy is alive!“ (Proboha, tenhle chlapík je živý!).
Za svou statečnost v boji byl Bob Moravec vyznamenán francouzským válečným křížem. Připínal mu jej sám Charles DeGaulle. “Svůj první metál jsem dostal v obálce spolu se žoldem a s kuponem na mýdlo. Francouzský válečný kříž považuji za největší vojenskou poctu, které se mi kdy dostalo. Když mně jej Ch. DeGaulle připínal, osobně mi poděkoval,.”
Nad nezapomenutelnými okamžiky slavnostními však převládala svědectví nezapomenutelných válečných hrůz. “Byla to tehdy moje zvědavost. Vedle mě Kanaďan povídá – osvobodili Bergen Belsen, já se ptám, co to je ? – Nikdo to nevěděl. Tak jsme se tam jeli podívat, a…to nemůžete zapomenout. To, co jsme viděli v Bergen Belsenu, se vymyká lidské představivosti. Hromady mrtvých v tak zbídačeném stavu, že to byly jenom kostry, potažené kůží. A tomu všemu vévodila žena – Ilse Koch. Viděli jsme její sbírku stínítek na lampy, vyrobených z lidských kůží. Jak jsme slyšeli, měla svoje informátory po celé Evropě a ti hledali lidi s hezkým nebo zajímavým tetováním. Ti pak byli zatčeni Gestapem, odvezeni do Bergen Belsenu, usmrceni a z jejich kůží si Frau Koch nechala udělat stínítko. V Africe jsme se pozastavovali nad krutostí některých kmenů, ale to všechno byli lidé jenom půl kroku vzdálení od absolutního primitivismu, kdežto tohle byl národ Goetheho, Schillera a mnoha dalších pilířů civilizace. Bylo to otřesné.”
1945
Válka skončila a Bob Moravec se mohl vrátit do vlasti. Ne však domů. Do rodného Protivína tehdy raději vůbec nejel. „V Londýně vyšel za války takový pamflet – Oběti heydrichiády, a byla tam napsaná rodina plukovníka Moravce. Byli to jiní Moravcovi, jenže to já tehdy nevěděl.“ S maminkou a sestrami se shledal až za několik týdnů. Samy ho našly – u jednotky v Plánici.
Krátce po návratu byl Bob Moravec jmenován „osvětovým důstojníkem brigády“. K prvnímu rozkazu byl připojen propagandistický projev, oslavující osvobození a určený k přednesu na táboru lidu. Tribuna s tisícem a jedním rudým praporem už byla připravena. O pětistech padlých letcích z R.A.F. nebyla v projevu ani zmínka. „…Rozhodl jsem se proto, že v čele tribuny bude spojenecká vlajkosláva. (…) Čekal jsem odpor od komunistů, ale ne od národních socialistů a sociálních demokratů. Dlouho do noci jsem seděl a přepisoval řeč. Věděl jsem, že co dělám je tanec mezi vejci, ale bláhově jsem se domníval, že když nás bude dost, kteří se rudému znásilňování postaví, že se vrátí ty dobré časy před válkou, časy, pro které jsme šli bojovat. Marně. Bylo nás příliš málo.“
Během vzletných řečí o zásluhách rudé armády a o zářné budoucnosti se však děla zvěrstva. Snad kromě Peroutkovy Přítomnosti, všechna ostatní média už následovala dobově politicky správnou linii - a mlčela. Informace o vstřícnosti a morálce některých ruských jednotek bylo možné zjistit jen z vojenských hlášení. „Do vesnice, kdesi na Moravě, přišla skupina sovětských vojáků,“ vzpomíná Bob Moravec. „Hledali po domech kořalku, a když nic nenašli, vytáhli asi patnáctiletou dívku z baráku a všech devět rudoarmějců ji znásilnilo. Přímo uprostřed návsi. Obyvatelstvo vzalo cepy a kosy a chtělo ubohé děvče bránit, ale Rusové na ně stříleli ze samopalů. Toto hlášení kolovalo z ruky do ruky a způsobilo vlnu nevole. Došlo to tak daleko, že všechna budoucí hlášení byla pokládána za Taj. a Dův., a nesmělo se o nich mluvit.“
1948
„Jednou jsme byli na obědě v malé restauraci blízko Staroměstského náměstí a na zpáteční cestě jsme zastihli veliký tábor lidu přímo u Husova pomníku,“ vzpomíná Bob Moravec. „Řečnil Václav Kopecký, ideolog KSČ. Nikdy nezapomenu na jeho slova: „Těm kapitalistickým sviním utneme žílu u samýho pytlíku, z jejich žen uděláme děvečky a z jejich dcer kurvy!“ – Lid jásal a odměňoval řečníka bouřlivým potleskem…“
StB měla na Boba Moravce spadeno jako na jednoho z prvních – nebylo divu. Otec legionář, rodina národně demokratická, účast v odboji na západě, mnoho přátel ve vysoké anglické šlechtě. To byly hřebíky do rakve. Navíc, Bob Moravec měl za války dvě pozoruhodná důstojnická intermezza, shodou okolností s dvěma pozdějšími ministry. „Na přeplněné lodi z Francie do Anglie jsem byl dozorčm důstojníkem, když po špatné straně schodiště kráčel desátník s jizvou na čele, obklopen několika vojáky. Křikl jsem na ně, aby šli zpět – ignorovali mě. Zvýšil jsem tedy hlas a nařídil, aby se vrátili. Desátník zrudnul, pohrdavě se na mě podíval a povídá svým kmarádům: „Tady máte ukázku buržoazní soldatesky. S těmi zatočíme.“ Zavolal jsem stráž a celou partu jsem nechal zavřít do lodního žaláře. Netrvalo to ani deset minut a byl jsem volán ke generálovi. Jak prý si to představuju zavírat poslance československého parlamentu (…). Soudruh poslanec byl Dr. Vlado Clementis.(…) S Laušmanem jsem měl střetnutí v Anglii, když dojížděl k naší jednotce a vykládal o šťastném životě sovětského člověka, a jak po boku Sovětského Svazu půjdeme vstříc zářným zítřkům. Byl tehdy členem Státní rady a já se opovážil ho od jednotky vyhodit !“
Zatčen byl už 22.2.1948 – pro podezření ze špionáže pro Velkou Británii. Byl vyslýchán v Bartolomějské i v Kachlíkárně a nakonec propuštěn. Od té chvíle bylo však jasné, že setrvávat nadále v Československu je hra s ohněm. Rozhodl se tedy znovu pro odchod za hranice, tentokrát i s manželkou. O azyl musel žádat v zemi, proti které nedlouho předtím šest let bojoval.
Fiktivní Causa Moravec však ve svazcích StB existovala nadále. Bob Moravec se to dověděl až po roce 1989. - „Najednou jsem potkal generála, má dvanáct metálů a řád bílého lva. Znám metály anglické, francouzské a jiné, ale tyto jsem neznal. Tak jsem se zeptal, na které frontě byl a on povídá – na domácí. Byl jsem v roce 1948 ve vojenské akademii a vyhodili mě. Dostal jsem šestnáct let, za devět let mě pustili a šel jsem k lopatě. - A co jste proved, zeptal jsem se. – Ále, povídá on, obvinili mě, že jsem spolupracoval s nějakým majorem Moravcem jako zpravodaj pro Anglii. - A a vy jste toho Moravce znal ? – Ne, - on na to. - Tak to jsem já.“
1949
První rok po svém odchodu strávil Bob Moravec v německých uprchlických táborech Regensburg a Bremen. Ale ani zde, mezi lidmi, jejichž osudy byly vesměs podobně tragické, nepřevládal soucit a solidarita. „Byl jsem svědkem nezapomenutelně trapné scény, kdy ke krámku jednoho z táborových „obchodníků“ přišel otec s malým plakajícím chlapečkem a prosil o kousek chleba pro dítě. Obchodník mu řekl, co to stojí, ale tolik on neměl, a tak prosil znovu. „Máte ňáký zlato ?“ – „Dyť víte, že ne. Poslední prstýnek jsem vám dal minulý týden“, odvětil otec chlapečka, ale zamyslel se, sáhl si do úst, vyndal zlatý zub a podnikateli ho nabídl. Ten ho opatrně prohlél a dal mu za něj půl veky chleba. Ten kšeftsman seděl s osoukanými rukávy a na levém předloktí jsem viděl jasně vytetované číslo z koncentračního tábora. (…) Nebylo to ještě tři roky, co tito lidé, zpola umučení ubožáci, byli vysvobozeni z koncentračních táborů. To, že nemilosrdně odírali stejné ubožáky jako kdysi byli oni, to jim naprosto nevadilo.“
To bylo v Regensburgu. Tábor v Brémách pak Bob Moravec několik měsíců vedl a původní chaos a bídu dokázal zvládnout tak dobře, že byl tábor ohodnocen jako nejlepší v Evropě. „Byla to práce 24h denně. Nenechal jsem lidi krást a zařídil jsem jim práci. Sice neplacenou - ale zkuste celý den nic nedělat. Nakonec jsme zřídili v táboře dokonce dětské jesle. Dlouho jsem nevěděl, jak zaměstnat akademického malíře, Němce, který žil spolu se šesti dětmi na pokraji hladu. A najednou někdo přinesl knížku s obrázky Pinocchia! – Koupili jsme malíři barvy a on vymaloval zdi jeslí podle knížky tak, že děti, vesměs narozené a vychovávané v lágrech, zíraly s otevřenou pusou.“
Z Brém pokračoval Bob Moravec do Kanady. Začátky byly těžké. Narozdíl od pozdější emigrační vlny „osmašedesátníků“, v roce 1949 ještě Kanada rozhodně neměla prostředky na poskytování pomoci uprchlíkům. Museli se nějak protlouct sami. „Když jsem v Montrealu hledal po ulicích práci a bylo třicet pod nulou, měl jsem akorát montgomerák bez vložky, hedvábnou košili a polobotky, v kapse dolar padesát,“ vypráví dnes, po půl století. Vlastním úsilím a za pomoci jiných kanadských Čechů se postupně vypracoval – od příležitostných pomocných prací, přes pojišťovacího úředníka až po úspěšnou podnikatelskou kariéru. Stejně jako za války a potom v německém uprchlickém táboře, i v Kanadě pomáhal lidem v nouzi, především mnoha příchozím českým emigrantům. A tak jako po celý život, ani v Kanadě jej neopustila pevná morálka a přímost.
V roce 1954 prohlásil kanadský ministr zahraničních věcí Lester B. Pearson, že „je lepší být rudým než mrtvým“. Shodou okolností měl tehdy Bob Moravec možnost s panem ministrem poobědvat. Na otázku, zda slyšel jeho včerejší projev přisvědčil, zároveň však dodal: „Myslím, pane ministře, že tato vaše řeč vás bude brzy moc mrzet a že se za ni budete stydět. Better to be red than dead znamená, že se smiřujete s komunismem a to pro nás, kteří jsme komunismus poznali na vlastní kůži, je naprosto nepřijatelné.“
1989
Pádu berlínské zdi se Lester B. Pearson nedožil. Zato Bob Moravec se ve svých téměř osmdesáti letech mohl konečně vrátit do vlasti. Chtěl přijet natrvalo, ale ovzduší, na které by si byl musel zvykat, bylo mnohem silnější než někdejší kulturní šok po příjezdu do severní Ameriky. „Žiju v Kanadě déle než jsem žil tady, jsme s manželkou v Kanadě přes padesát let. Vrátit jsme se chtěli, ale ono je to složité – kam člověk přišel, tam se setkával s tím „no jo, vy z tý ciziny nám budete radit…“ Existuje Spolek pro vědu a umění – sdružuje lidi, kteří mimořádně uspěli za hranicemi, v politice, vědě, obchodu… Tito všichni lidé byli připraveni po roce 1989 přijet a pomoct tady, ale bohužel nebyli přijati“.
Za jeden z charakteristických rysů české mentality ve 20. století považuje Bob Moravec to, co lze souhrnně nazvat “švejkovstvím”. “Můj otec byl důstojníkem a řekl mi – když tě chytnu číst Švejka, tak dostaneš nařezáno. Četl jsem pak Švejka až za hranicemi, když nám ho jedna známá poslala. Prošvejkovali jsme první světovou válku, jakž takž jsme prošvejkovali těch dvacet let potom a pak se švejkovalo čtyřicet let za komunistů. Taková doba musí na lidech bezpodmínečně zanechat stopy.”
Na otázku, zda cítí alespoň teď, při současném bilancování a rekapitulování naší historie nějaké uznání za své zásluhy z let války odpovídá – „Ano, ale vlastně až teď, deset let po revoluci. Letošní květnové oslavy výročí ukončení války byly skutečně velkolepé, klobouk dolů před Ministerstvem obrany, které všechno zorganizovalo. V Plzni to vypadalo přesně jako v roce 1945, přijeli i veteráni z Ameriky, atmosféra byla úžasná. Ale zlatým hřebem celého týdne bylo, když nás na Staroměstském náměstí zastavovali mladí lidé a jako veteránům nám děkovali.“
Jaký má vztah k těm, kvůli kterým musel v roce 1948 z republiky odejít? –„Já nechci nikoho věšet ani kamenovat, ale lidé, kteří se aktivně podíleli na komunismu v 50. letech a byli pak vyloučeni ze strany pro nesouhlas s bratrskou pomocí Varšavského paktu, podepsali Chartu a odešli do disentu, tak ty vyrazit z nejvyšších míst, kde někteří dodnes jsou. Ne zavřít, ale vyřadit je z veřejného života. A když se zeptáte těch bývalých matrikových členů,„Proč jsi tehdy vstoupil do strany?“, spoustu lidí vám řekne – víš, čoveče, já musel, já měl ty děti, no… – tak to je švejkovina, to je ohnutá páteř českého národa. Ale ona ta páteř se bude postupně narovnávat – a bude-li dost času, snad se narovná docela.“
Žádné komentáře:
Okomentovat