Metodické pokyny k vyvolání porodu

Lidem se obyčejně nechce ze světa, ale jsou i tací, kterým se nechce na svět: je tomu už čtrnáct dní, co domlouvám svému dítěti, t.č. stále bytem v dutině břišní, a to na mnohý způsob. Tvrdím například, že čas nazrál, hleď, jaro za humny! (metoda básnická), upozorňuji, že by bylo nanejvýš vhodné urychleně vrátit matku z podoby vorvaně, kterej sežere na co příde, zpět do podoby útlého spisovatele, co spotřebuje toliko misku rýže s kečupem, a to obden (esteticko-ekonomický apel), chrlím výčty atraktivních důvodů, proč se narodit i tehdy, kdy jeden prezident odchází s velezradou na krku, zatímco novej přichází jak se říká lidově, s pivkem, párkem, poličanem, vysočinou a Šloufem za zadkem (lstivé a naprosto neopodstatněné chlácholení budoucího občana-voliče), pouštím si nad pupkem hrací kolotoč s pestrobarevnou sestavou mončičáků (trik vábením na světské radosti) – a nic. Rodina míní, že dítě cítí s matkou-autorkou, tj. snaží se nanejvýš prodloužit čas ticha, klidu a soustředění na tvůrčí práci, a nadto hodlá maximalizovat inspirační náboj svého příchodu na svět. Na odjezd do porodnice to v uplynulých týdnech vypadalo pouze dvakrát: ve vánici, kdy nám auto zapadalo půlmetrem sněhu a bylo nasnadě, že odhrabání by s přehledem strávilo celou první dobu porodní, takže porod by se uskutečnil v závějích, a podruhé v den stávky lékařů.

Co si spisovatel neumí představit, může vyzkoušet. Když jsem se dovtípila, že dítě má z mého podprahového snažení leda srandu (den hrálo na schovku a na mrtvýho brouka, a když jsem celá vyděšená vletěla do porodnice, aby natočili ozvy plodu, rozběhlo se a dvakrát nakoplo porodní asistentku přes stěnu břišní s razancí, která způsobila poruchu na monitorovacím přístroji), pustila jsem se neprobádanou cestou zaručených praktických metod k vyvolání porodu. Většinu z nich jsem načerpala z časopisů žánru puťa-puťa, měsíčníků pro matky a těhotné (ne, nechci snižovat vážnost Betynky, Maminky, Fifinky a Naší rodiny, ale… tento způsob žurnalistiky zdá se mi namouduši nešťastným a ženu-rodičku degradujícím do vyplašeného bezmocného tvora, který myslí dělohou a kromě dítěte touží zaplnit svůj byt nánosy všech inzerovaných krámů) a z těhotenských diskusí na internetu (…obvykle v nich diskutují matky a budoucí matky, které prošly několikaměsíční stylistickou a myšlenkovou drezúrou puťa časopisů, takze siswají i v písemné formě, resp. v prolukách mezi nápaditými smajlíky; nelze vyloučit, že se k nim časem zařadím, proto již na tomto místě čtenáře zdejšího listu varuji). K zahraničnímu tisku a radám v něm obsaženým (29 Natural Way of Birth Induction) jsem zaujala skeptický a přehlíživý postoj rovnou: když jsem před měsícem manévrovala dítě do polohy hlavou dolů, narazila jsem na zaručený tip, a sice head-stand neboli stoj na hlavě. Jděte zkrátka dítěti příkladem! Bylo to jako tehdy v druhohorách, když se stavěl na hlavu brontosaurus. Zatímco mi pod vahou třičtvrtě metráku praskala lebka, supěla jsem na dítě, že život hlavou dolů je příjemný a osvěžující. (Jistěže mi na to neskočilo, ba chytalo se za hlavu.)

Týdenní záznam o průběhu domácího vyvolávání děložních kontrakcí by vypadal takto:

Pondělí:  Vytřete podlahu. Proplazila jsem se s hadrem v ruce celým širým bytem, a to třikrát, takže jsem vytřela plochu zvíci solidní tělocvičny. Dítě to pobavilo. Pochopila jsem, že svůj životní postoj zřejmě načerpalo ve starověkém Římě (nebo v jižní Dalmácii). Nestůj, když můžeš sedět, neseď, můžeš-li ležet. Telegram z břicha: mami, já vážně nechápu, proč vytíráš, když máš poslední příležitost spát.

Úterý: Nezabralo? Nevadí! Teď umyjte okna! Umyla jsem i římsy, ptačí budku a – pozor – Mazdu. Nic. Dítě se marně snažilo zachytit výchovný smysl akce, a tak jen tiše žaslo. Mami, ty meješ kabriolet vprostřed zimy?

Středa: Hýbejte se, snažte se co nejvíce chodit, vyběhněte si schody. Ve čtvrtém patře jsem narazila na sousedku, kterak funí do schodů s nákupní taškou. „Už aby byl ten výtah, mladá pani – vitežejó?“ – „Jo, jo.“ – „Vám mladejma to nic nedělá, ale ty moje kolena, ty kolena!“ – „Ukažte, já vám to vezmu,“ pochopila jsem mezigenerační výzvu a dotáhla nákup jak cent nahoru do sedmýho. „Jinak na zhubnutí po porodu mám zaručenej recept,“ prohlásila sousedka, když dofuněla k bytu. „Tak já se stavím, až porodím.“ – „Cože, vy jste ještě neporodila? A běháte do schodů? Vy nemáte rozum!“  

Čtvrtek: Mleté lněné semínko, maliníkový čaj, odvar ze zázvoru, skořice či svařené víno – nebojte se experimentovat a vyzkoušejte, co funguje právě na vás! Jediný, co se dá snést, je svařák. Mám výčitky, že dítěti podávám alkohol v tak útlém věku, ale – jebiga – je to, sakra, pro jeho dobro. Vzkaz z dělohy: sekvence hard-rockových kopanců v rytmu písně In vino veritas. I já usínám s písní na rtech. Vínééčko ruudéé, kdy uuž to buuudeeé?

Pátek: Hurá, svitla nám nová naděje! – Americká restaurace Scalini na svých stránkách zveřejnila recept na zapečené lilky, po jejichž pozření všechny ženy v termínu zaručeně rodí. Ta, která by náhodou do 48h neporodila, má nárok na vrácení peněz. Hip, hip! Stejně jako Česká pošta: Dnes podáte, zítra – max. pozítří (nebo prostě někdy) - dodáme. Půl dne sháníme sýry ricotta, pecorino romano, parmiggiano reggiano a mozarella di bufala, vše v množství větším než ohromném, takže pořizovací náklady surovin se vyšplhají do kosmické částky. Nelze než doufat v úspěch. Kdyby to nevyšlo, nikdo nám nic nevrátí. Druhé půldne strávíme přípravou zázračného pokrmu. Třetí půldne jíme. Je to výborné. Omamné. Skvělé! Kašlu na pořizovací náklady. Vyjde to! Před spaním se kochám záběry z nástěnky jmenované restaurace: visí na ní skoro tři sta fotek „Eggplant Kids“ – dětí, které se narodily poté, co jejich matky snědly Scaliniho lilky. 

Sobota: Depka. Zkoušeli jste trpělivost? radí na netu jakýsi rozšafný člověk, který nikdy nerodil, natož aby přenášel.

Neděle: Tak dobře. Pokud ani trpělivost nezabrala, je zde poslední šance - majstrštyk porodních asistentek! Smíchejte lžíci ricinového oleje s 2dcl meruňkového džusu a hltem kořalky. Nejpozději během šesti hodin se dostaví kýžené porodní bolesti. Pozor, ricinový olej má silné projímavé účinky. Vydáme se na túru po pražských pohotovostních lékárnách a škemráme ricinový olej. Nemají. Anebo mají, ale těhotné v žádném případě neprodají. Zbláznila jste se? – Pche. A vy, paní magistro? Už jste někdy přenášela? Co neprodá magistra, půjčí kamarádka. Má to, teda, na vlasy, na které to skvěle funguje. Umíchám dryák a statečně vypiju. Konstatování: ricinový olej je hnus, v kombinaci s meruňkovým džusem obzvlášť. Nebýt v desátém měsíci, vrazila bych tam rozhodně víc než hlt kořalky – asi tak láhev. Závěr dne: porodní bolesti se nedostavily. Projímavé účinky taky ne. Je to záhada. Dostavil se skličující pocit viny, že dítěti servíruju strašidelné koktejly, panikařím, a tedy nejdu příkladem.

Pondělí: jedeme do nemocnice na vyvolání porodu, protože nastal poslední den, kdy lze začít s metodou lékařskou. Další koktejly! Prostaglandin. Oxytocin s glukózou. Dítěti to zřejmě chutná. Chce eště.

Úterý: Těžko říct, jestli to byl dojezd ricinové směsi nebo oxytocin, v každém případě  -  porod vypukl! 

Středa: Raduji se, táhnu, srůstám a posílám do restaurace Scalini fotku našeho novorozeného dítěte s tím, že jejich specialita nám porod nevyvolala, ale že to každopádně byla bašta. A na dlouhou dobu taky jedna z posledních příležitostí vařit (a jíst) půl dne.