Ať se ta páteř narovná

Podívat se do očí Boba Moravce je jako uvidět naráz celou historii Československa. Ten pohled je snad ještě výstižnější než jeho knihy vzpomínek. Pro člověka, který nikdy nepoznal válku, komunismus ani emigraci, je to ohromující četba. Nikoli však onou neuvěřitelnou paletou zážitků a zkušeností, které jako by život Boba Moravce osudově přitahoval. Čtenáře nejvíce ohromí lidská a morální pevnost, kterou si tento člověk za všech okolností uchoval.

Internacionála pro housle a rudou barvu ve spreji

Za úderného rytmu Internacionály Kleo koordinuje změnu výzdoby v kanceláři libeňských komunistů. Do agitační a nástěnkářské činnosti zapojil i několik dobře rostlých děvčat, která stojí na štaflích a připevňují nad dveře velká kartónová písmena: BUDUJ VLAST-POSÍLÍŠ MÍR. Klea v tuto chvíli mír nezajímá tolik jako to, že může sedět na židli a dívat se děvčatům pod sukně. Na jaře se v Praze koná mistrovství světa v ledním hokeji, Kleo s kluky nadšeně fandí, a když Československo nakonec zvítězí, je na vrcholu štěstí.

Svobodný speciál

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně publikovala nějaký Metodický pokyn. Dnes to ale napravím, a to textovým hurikánem v podobě Speciálu - série několika textů, které volně tematicky souvisí s dnešním datem.

Smršť filmových tipů

Po dlouhé divácké abstinenci v Dalmácii jsem se vypravila do kina, a to hned třikrát po sobě. Díky opakovaným zklamáním, která mi v uplynulých letech připravily české filmy, jsem se trochu bála, jestli mě to nepoloží, protože všechny tři filmy byly Czechmade. Ale dopadlo to dobře, resp. dopadlo to 2:1 pro český film. Viděla jsem komedii Alice Nellis Perfect Days (+), pak film Jiřího Vejdělka Muži v naději (-) a nakonec dokument o dvou českých elektrikářích v Africe Pod sluncem tma (+!).

Víko rakve Jíva

Někdy se ptají autorů, který text pro ně byl vůbec nejtěžší. A autoři často odpovídají: každý text byl nejtěžší. Nedovedou vybrat jeden, který by jasně vyčníval. Já svůj nejtěžší text znám. Obtížností se nemůže měřit s čímkoli jiným, co jsem kdy psala. Vzpomínám na dny, kdy jsem se s ním rvala, kdy jsem si byla jistá, že to nedokážu, a když jsem ho konečně napsala, věděla jsem, jak je nedostatečný – uvědomila jsem si ve vší tíze a smutku, že i nejvybranější, nejtrefnější slova někdy nestačí. Ten text má jen jednu stránku. Je to řeč, kterou jsem psala, když zemřela moje babička, a kterou jsem četla na jejím pohřbu.

Blokové řízení aneb Právnická fakulta po deseti letech

Na nábřeží Edvarda Beneše byla zácpa. Po dvaceti minutách, kdy se kolona ani nehnula, jsem zastavila pod značkou zákaz stání: beztak stojí celá ulice, tak jakýpak zákaz. Bezstarostně jsem opustila auto a vydala se přečkat dopravní nepřízeň na fakultu svou rodnou, právnickou, střediskovou.

Kompresor bude

Je na čase, abych se přiznala: kromě psaní mám ještě jednu zásadní vášeň. Jmenuje se Mazda MX-5 NB 1.6 v elegantní tmavomodré metalíze, harmonickém béžovém interiéru a s dovětkem v podobě stylových doplňků značky Nardi. Dovezla mě v uplynulých letech všude možně. Do Pyšel u Prahy. Do Londýna. Do Kosovské Mitrovice. Do Albánie, Francie, Slovinska a do Dalmácie. S tímto autem, které právem zdobí přízvisko nejlepší roadster všech dob, jsem přestěhovala několik bytů (neptejte se, jak to probíhalo, ale přestěhovala). Vzhledem k tomu, že vinylová sklápěcí střecha utržila na tisícikilometrových trasách řadu škrábanců, ran a šrámů, rozhodla jsem se ke koupi pevné střechy řečené „hardtop“. Musela jsem pro ní z Dalmácie až na Jižní Moravu, čímž se vysoké náklady s koupí spojené vyšplhaly na neuvěřitelnou částku, kterou držím v přísném utajení a doufám v brzký bestseller, který zalepí díry na mém bankovním účtu.

Osudová z dálnice

Možná by bylo na místě přejmenovat tento blog na Metodické pokyny k chovu motorist(k)y. Ba, dávno tomu již, co jsem publikovala něco jiného než úvahy o kompresorech, hlášení o nedostatku benzínu nebo reportáže z automobilových srazů, a to si většinu zásadních otázek nechávám pro sebe (Zazimovat vůz – ano či ne? Pokud ne, pak zimní gumy: které, jaké, čí?  Hardtop: jak na hlučnost při rychlosti vyšší než 120km/h? Svízele s tlačítkem na otevírání levého okna. Jak jsem myla motor a jak jsem toho pak hořce litovala. Srovnávací test vysavačů na čerpacích stanicích v jihovýchodní Evropě. Atd.) Můj vztah s vozem Mazda MX-5 1.6 v tmavomodré metalíze a béžovém interiéru trvá už dva roky a rozvíjí se zatím daleko úspěšněji, než většina jiných vztahů. Zároveň zvýšil mé požadavky na životního partnera: je bezpodmínečně nutné, aby 1) uměl skvěle řídit, 2) miloval vozy Mazda MX-5, 3) věděl, že na barvě záleží, 4) stejně tak jako na zrychlení a výšce podvozku (kompresor zatím nechme stranou, protože stojí pade), 5) měl pochopení pro poslech velice hlasité hudby během jízdy, protože bez toho to prostě nejde, 6) nic nenamítal, že slunečné nedělní dopoledne trávím na dvoře ve společnosti kýblu, hadice, sady houbiček, hadříků, utěrek, šamponů, sprejů a leštidel, a že při rituální očistě vozu nesmím být rušena, 7) smířil se s tím, že můj vůz smí řídit jen spolehlivý, léty prověřený jedinec, který nepodřazuje a nezpomaluje v zatáčce, takže 8) akceptoval, že mu auto (možná) půjčím teprve až budeme několik let manželé a děti odrostou, 9) dovtípil se, že nejlepším dárkem k narozeninám a k Vánocům pro mě není lak na nehty, ale speciální pero pro kosmetické úpravy na laku karoserie, ev. brzdová kapalina nebo, v případě narozenin kulatých, 17palcové lité disky na kola, 10) měl radost, že jeho žena neutrácí tisíce za boty a kabelky, ale za benzín, technickou, servis a pojištění.

Otázka benzínu

Dočkala jsem se své velké chvíle: mou kamarádku ze Záhřebu, editorku známého společenského magacínu, zaujalo mé zoufalé literární počínání mezi olivami a vinohradem v Dalmácii natolik, že se rozhodla napsat o tom článek. Text měl být obohacen fotografií, a tak jsem byla požádána, abych se dostavila do jedné záhřebské kavárny, pokud možno v žánrovém převleku za zemědělce-intelektuála. Došlo mi, že jde o vynikající příležitost, pročež jsem nemeškala a vyrazila. Na 422. kilometru chorvatské dálnice A1 mi však došlo ještě něco dalšího. 
Byl to benzín Natural 95.

Na rok za školou po čtrnácti letech

Ba že, spisovatel musí být na tvůrčí krizi připraven v podobě hlubokého šuplíku nepublikovaných, starých, tajných nebo prachem zapadaných nápadů a textů. Štrachala jsem tak dlouho, až jsem objevila svou prvotinu, knihu Na rok za školou, kterou v roce 1999 vydalo brněnské nakladatelství Doplněk (viz odkaz v postranní liště). Kniha už mnoho let není k dostání a já tu a tam slýchám, že ohmatané výtisky kolují v kruzích cílových čtenářů, tj. například studentů, kteří se chystají na roční středoškolský pobyt do zahraničí a jejich rodičů. Chvíli jsem se dmula pýchou, protože kolovat v ohmataných výtiscích dává dílu určitý konspirační glanc a řadí ho mezi autory žánrů podzemní literatury. Když jsem splaskla, napadlo mě, že na to, kolik mě má prvotina stála úsilí, je trochu škoda, že se nedá nikde sehnat, když je o ní zájem. Možná by text byl dobrým kandidátem na e-knihu. Ta se, koneckonců, neohmatá. Nahlédla jsem pootevřeným okem do rukopisu a, jistěže,  své prvotiny jsem se zděsila, chopila se tužtičky Ikea a jala se škrtat, přepisovat a činit přítrž mladickým stylistickým nerozvážnostem. Čímž mě taky přešla tvůrčí krize, protože není lepší lék, než se rozčílit nad něčím - klidně svým vlastním - špatným textem a chtít dokázat, že já to umím líp, hele!, zasednout si třeba na příslovce, všechny je podtrhat červenou tužkou a umístit k nim výsměšné otazníky a vykřičníky, protože takhle, tedy, přeci ne. Následující úryvek je však původní, syrový a neupravený, a tedy oplývá obraty a sekvencemi, nad kterými musím pootevřené oko rychle zavřít, ale jen si to užijte. Kapitola pojednává o vybavení a výuce v soukromé kanadské škole. Napsala jsem ji v roce 1997. Kritické i veškeré jiné ohlasy vítány.

Knižní e-prvotina

Přiznávám se tímto ke všemu, mimo jiné ke středně těžké tvůrčí krizi, jejíž kořeny jsem prozatím identifikovala jako 1) lenost, 2) paniku, 3) nedostatek zenového klidu, tedy hektický stav ve všech ostatních oblastech života, které útočí na mé tvůrčí já bodnými a sečnými zbraněmi, zatímco já se brání(m) velice slabým šermířským protiútokem tužtičkou Ikea a vzteklým metáním tupých ořezávátek proti zdi. (Vývrtka je, nicméně, stále funkční a ostrá, takže alibistické rozebírání tvůrčí a celkové krize nad láhví dalmatského vína plavac mali zůstává mimo ohrožení). K věci: pokouším se v současné době zorientovat na trhu s e-knihami a realizovat svůj záměr vydat román e-nákladem. Jenže. E. Každý má jiný e-názor. Co si o elektronickém formátu myslíte vy? Máte čtečku? Koupili byste si e-knihu? Stáhli byste si formát .pdf do notebooku? Nebo byste stáli o USB disk s e-knihou a doplňujícími materiály? Nebojte se diskutovat nebo mailovat, zajímá mě, co si myslíte.

Tři, dva, jedna

Vprostřed tvůrčí a celkové krize se mi vpletlo do cesty toto video ze skvělé série TED Talks. Jde o krátký proslov Rica Eliase, člověka, jenž seděl v první řadě sedadel letounu, který loni po středu s hejnem ptáků nouzově přistál na newyorské řece Hudson. Jeho řeč je bohužel jen v angličtině, ale je velice srozumitelná. Jmenuje se "Tři věci, které jsem pochopil, když padalo letadlo". Tři věci, které během pár vteřin proběhly Ricovou hlavou, jsou tyto: za okamžik je konec. Ale kdybych mohl žít dál, tak 1. už nikdy bych nic neodkládal na později, 2. s lidmi, na kterých mi záleží, bych neztrácel tolik drahocenného času nad věcmi, na kterých vůbec nezáleží, 3. snažil bych se být tím nejlepším možným otcem svých dětí. Ricův projev mě rozplakal. Pustila jsem ho člověku, který před lety o vlásek přeži havárii na motorce a potvrdíl mi: "Ano, přesně totéž mi blesklo hlavou, když jsem letěl vzduchem. Byl jsem pak měsíc v nemocnici a tím pádem jsem měl spoustu času přemýšlet, jak změním svůj život." Jsou i tací, kteří dokáží změnit svůj život - žít s každodenní pokorou před smrtí - aniž nouzově přistávali na Hudsonu nebo letěli třicet metrů z motorky. Například Steve Jobs, zakladatel firmy Apple, který v projevu ke studentům Stanfordské univerzity (překlad k dispozici zde) řekl toto: 

When I was 17, I read a quote, that went something like: "If you live each day as if it was your last, someday you'll most certainly be right.: It made an impression on me, and since then, for the past 33 years, I have looked in the mirror every morning and asked myself: "If today were the last day of my life, would I want to do what I am about to do today?" And whenever the answer has been "No" for too many days in a row, I know I need to change something. Remembering that I'll be dead soon is the most important tool I've ever encountered to help me make the big choices in life. Because almost everything - all external expectations, all pride, all fear of embarrassment or failure - these things just fall away in the face of death, leaving only what is truly important. Remembering that you are going todie is the best way I know to avoid the trap of thinking you have something to lose. You are already naked. There is no reason not to follow your heart. 

Když mi bylo sedmnáct, objevil jsem citát, který zněl asi takto: "Jestliže budeš každý den žít tak, jako kdyby byl tvůj poslední, jednoho dne to bude určitě pravda." Zapůsobilo to na mě a od té doby, po třiatřicet let sekaždé ráno podívám do zrcadla a ptám se sám sebe: "Kdyby byl dnešní den v mém životě poslední, chtěl bych dělat to, co se dnes chystám dělat?" A jamkmile po mnoho dní za sebou zněla odpověď "ne", věděl jsem, že musím něco změnit. Vědomí, že se brzo obrátím v prach, je to nejdůležitější, co mi pomohlo učinit zásadní životní rozhodnutí. Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchů, jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité. Nejlepší způsob (který znám) jak nespadnout do pasti představy, že máte co ztratit, je uvědomovat si, že zemřete. Už teď jste nazí. Není důvod nejít za zím, co vám říká srdce."

Jako chabý odlesk těchto velkých, moudrých pokynů, přinášejí Pokyny dvě rané básně, které s tématem volně souvisí. První reflektuje strach z odmítnutí, který ve světle shora citovaného Testu smrtí za patnáct vteřin vůbec neobstojí, a přesto trvá. Druhá je zvoláním, výzvou k životu tady, teď a naplno. Člověku, který žije opatrně za štítem své chatrné klávesnice (značky HP, nikoliv Apple - možná právě v tom vězí problém:) se to ovšem radí, že. 

Totál Balkán VI: Marxismus-leninismus po čtyřiceti letech

Těm, kteří to se mnou vydrželi, těm, kteří jako lvi diskutovali o vhodnosti spisovné a nespisovné češtiny, těm, kteří překonali slabé posty, věříce shovívavě, že autorka zraje, a že se v budoucnu jistě dočkají něčeho lepšího - Pokyny přinášejí závěrečnou ukázku Totál Balkánu z kapitoly Červen: Náhrobek. O rukopis mají v tuto chvíli zájem dvě nakladatelství, ale v éře e-knih, kindlů, ipadů a jiných vynálezů se neodvažuji slibovat "zakoupíte u svých knihkupců", protože si možná nakonec daleko spíše "stáhnete na své 9,7-palcové obrazovky". Všechny vaše připomínky, názory a reakce k šesti publikovaným ukázkám jsou vítány v diskusi nebo na mailu bcechova@centrum.cz. 

Dopsáno

Toho momentu jsem se nemohla dočkat: odsednu od klávesnice, vyskočím metr do vzduchu a zařvu - Dopsala jsem! Dopsala jsem Totál Balkán, text, který byl mým souputníkem a protivníkem po nekonečnou dobu uplynulých dvou let. Vyběhnu na dvůr a oběhnu vítězné kolečko pod okny sousedů, mých budoucích vděčných čtenářů, pak svolám rodinu a přátele a pozvu je na dopisnou -  velkolepou oslavu toho, že jsem dokončila poslední kapitolu posledního oddílu poslední sekce a pak, v hluboké noci, budu koukat do stropu a   budu cítit, že jsem se stala součástí vesmírné rezonance míru a štěstí, Duše světa, tak jak o tom píše Paolo Coelhu v románu Alchymista. Jenže rezonance se nedostavila. Dostavilo se divno. Zachvátila mě autorská panika, přesně ta, která mě zachvacuje přibližně pětkrát denně, takže jsem se rozhodla po několika měsících zavolat kamarádce Antoinette, absolventce tvůrčího psaní z Oxfordu, která měla kdysi stejně bláznivý nápad jako já, tj. rozhodla se vstoupit do manželství s počítačem, zavřít se s ním do neútulné místnosti a opustit ji, jakmile za několik let dopíše román. Dopsala ho před čtrnácti dny. "Jak se cítíš?" - ptala jsem se opatrně. Následovalo dlouhé ticho. "Já...nevím, člověče," zabroukala Antoinette. "Je to divný, ale mně ti je skoro do pláče," oznámila. Poplakaly jsme si společně. A identifikovaly příčinu deprese: byl to strach. Strach z toho, že to, co jsme vytvořily není dobré, a nebo že to dobré je, ale nikdo to nebude číst, a nebo že to je dobré, budou to číst, ale nikomu se to nebude líbit - a nejméně ze všech nám samým. "Co budeme dělat?" - pípla Antoinette. Přemýšlela jsem, co říct. A došla jsem k závěru, že budeme dělat to, co by spisovatel dělat měl, když dopíše román: poplakat si, smířit se s tím, že teď bude muset opustit svou zásnubní lóži neskutečného světa a vydá se do světa skutečného, překonat ten obrovský, zachvacující strach z toho, že to nebude dobré, a že i v takovém případě nezanevře na psaní - na svůj věkovitý otlučený počítač - protože k němu lne opravdovou láskou. Odváží se poslat celý text hrstce věrných přátel, o nichž ví, že ho mají rádi, a tak ho dovedou poslat tam, kam třeba, když to třeba je. V mezičase sám přečte znovu celý text a zjistí, že je k ničemu, propadne nové panice, se slzami v očích se prokliká několika povzbudivými reakcemi pod bezvýznamnými  blogovými posty a ukázkami z románu, což mu dodá špetku optimismu a odvahy, takže se opět zavře do své komnaty a dá se do přepisování. Pokud má štěstí, tak za nějaký čas najde dobrého editora, který ho pošle tam, kam třeba, s každým druhým odstavcem, takže vznikne třetí verze, která už vypadá skoro jako skutečný román. A pak... Ach, měls pravdu, Karle Hynku, příteli můj - Dalekáť cesta naše! 

Děti jdou do školy

„Milí prvňáčci, žákyně a žáci, vážené paní učitelky a učitelé, dnes je první den nového školního roku a já vás v něm chci srdečně přivítat,“ ozvalo se odněkud. Lukáš seděl sám v poslední lavici u okna a rozhlížel po třídě. Všichni byli zkoprnělí a s polootevřenými ústy poslouchali, co bude dál.

V repráčku školního rozhlasu to zapraskalo. „Je to poprvé, co mám takovou povinnost. A je to povinnost příjemná,“ pokračoval hlas. Ještě aby to byla povinnost nepříjemná, - napadlo Lukáše. Vzpomněl si, jak mu dědeček říkal, že ministr jezdí v audině dvoulitru a bere osmdesát tisíc měsíčně čistýho, to je hromada peněz, Lukášku.

MIF

Před pěti lety touto dobou jsem se chystala ke svojí první cestě do Oxfordu, na úvodní seminář v rámci svého vysněného studia tvůrčího psaní. Vyrážela jsem tehdy celá rozstřesená vlakem ze Štrasburku, v tašce několik linkovaných sešitů a plné kapsy dřevěných tužtiček, které s náruživostí shromažďuji při návštěvách oblíbeného obchodního domu IKEA. Hned při první hodině jsem samosebou zjistila, že tužky a papíry nejsou pro psaní tak podstatné jako například odvaha, protože - jak vtipně poznamenal jakýsi spisovatel těsně před tím, než se odrazil: Psaní je jako skočit ze skály a za letu si vynalézat křídla. Já dodávám: obzvlášť psaní v jazyce jiném než rodném střediskovém a mateřském. Vlastně dodnes nechápu, co mě to napadlo, ale - stalo se, a ke svému velkému překvapení pořád letím, přesněji řečeno řítím se a odolávám gravitaci i poryvům větru. V návaznosti na post o tom, jak probíhaly přijímačky (čtěte zde), jsem byla několikrát tázána, jestli bych nezveřejnila ukázky psaní z kurzu nebo z talentovek. Nuže, rukuji vstříc anglicky čtoucím příznivcům Pokynů s povídkou MIF, která byla mou hlavní přijímačkovou prací, a která nedávno vyšla v knize Jiné právo literární. 

Je tu pěkně, ale jsou tu hadi

Ano. Na jednoho z nich jsem včera málem šlápla smétajíc révové listí ze dvora. Ale nevěděla jsem o tom – nevšimla jsem si. Kdo by, ostatně, čekal, že mu do uzavřeného, oleandry a bylinkami posázeného dvora, do jeho autorské oázy a zahrady literárních potěšení, vleze had! Snad jedině přátelsky otupělý hroznýš, který si vyrazil na výlet z terária, zdomácnělý typ rozmazleného plaza, který překypuje dobráctvím jako pes, láskyplným ovinutím masíruje zápěstí jako zdravotní pomůcka s nastavitelnou silou stisku, a jediné, co neumí, je mluvit. (Nevěříte? - Viděla jsem tady turisty, kteří přijeli karavanem až z Belgie a na palubě měli akvarijní rybky, tucet pískomilů a papouška, takže škrtič by mě vůbec nepřekvapil.)

Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.

Opil se motýl

O ježkovi jsme již vyprávěli, i krtek se objevil, ba delfín a všelijaká další zvířata (račte si připomenout zde), ale motýl dosud nepřiletěl (ani se neutopil). Ejhle báseň ze šuplíku na mém dávno nezvěstném záložním disku, na který jsem dnes ráno narazila v krabici při (marném) hledání velkého technického průkazu od auta. Vzhledem k tomu, že jde o ranou tvorbu, umělecká hodnota básně si zřejmě příliš nezadá s technickým průkazem, ale je možné, že po prozkoumání dalšího obsahu nalezeného disku budou zveřejněny novější kusy a literární úroveň příspěvků bude setrvale stoupat. Jinak nevím jak vy, ale já mám radost, že po dešťovém festivalu uplynulých dní vysvitlo v Praze hned několik paprsků slunce a k pocitu absolutního štěstí mi vlastně  chybí jen nález techničáku. Jdu pokračovat v pátrání.

Krvavý příběh o steaku

Předem této poznámky bych chtěla uvést, že je to nespravedlnost a mám už toho dost: vyvíjím upřímnou a systematickou snahu o proniknutí do základů vaření, ale mé dosavadní výsledky, žel, popírají veškerá moudra, poučky, přísloví i zákony (kromě zákonu schválnosti). Kdo to kdy slyšel, že trpělivost přináší ovoce? Mně přináší nervy nadranc, a kteroukoliv kuchyň, kde jsem zatím působila, promění v rumiště, spáleniště nebo obojí (čímž se vysvětluje, proč jsem zatím nikde nevařila více než jednou).