Po odstranění většiny postů z Omalovánek ze Štrasburku jsem zaznamenala nesouhlasný pokřik týkající se především jednoho - svého času (2006) nejkomentovanějšího postu na mém starém blogu: proč prý už se nedá nikde najít? Když už podnikám tuto autorskou recyklaci, ráda bych text upravila a cenzurovala, ale je to dlouhé, navíc je půl sedmé ráno a já pádím - pádím ani se neptejte kam, takže své retušérské snahy musím bohužel vzdát. Zřejmě mi to nedá, a tak až se vrátím z místa, kam právě pádím, napíšu druhý díl: Co se stalo po přijímačkách - aby se vidělo, že psaní se dá naučit, lépe řečeno, že se v něm lze alespoň zlepšit (věkem, tlačícími a množícími se termíny odevzdání, apod.).
Byla by to poněkud slabší scéna z hollywoodského filmu: přepracovaná úřednice sedí v šedé kanceláři, spisy se na ni valí ze všech stran, má kruhy pod očima a pod stolem zuté boty. Tu a tam ji napadne, jestli tu vlastně není špatně, jestli neměla přeci jen dělat něco jiného. Vyčítá si svůj někdejší nedostatek odvahy a zlobí se na svou kolegyni, která ji před několika měsíci přemluvila, aby poslala přihlášku ke studiu, které pro ni přeci bylo úplně nedosažitelné. V tom zabliká na monitoru signál zvěstující příjem nové zprávy. Úřednice vzdychne, mechanicky otevře emailovou schránku a čte: Dovolujeme si vám oznámit, že jste byla přijata ke studiu tvůrčího psaní na univerzitě v Oxfordu. Přijměte naše upřímné gratulace!
Nazouváním bot se nezdržuje. Vyletí z kanceláře jako šílená, běží dlouhou soudní chodbou a ze srdce miluje každého, koho cestou míjí. Stal se zázrak! - haleká do otevřených dveří svých kolegů - Vzali mě na ten Oxfoooord!
Když jsem si někdy na počátku loňského roku poprvé přečetla soupis předpokladů ke studiu a jednotlivých etap přijímacího řízení, chápavě jsem se usmála, zavřela jsem dotyčný seznam a říkala jsem si, že co se týče mého vytouženého spisovatelství, bude zjevně lepší, když dramatických pokusů rovnou zanechám a budu se věnovat práci jakékoli, ale jiné (jak kdysi citlivě doporučil českému géniu Járovi Cimrmanovi jiný český génius Ladislav Stroupežnický).
Ale bylo to asi jako když si chcete koupit Porsche, na které v žádném případě nemáte: každý den otevřete dotyčnou webovou stránku s tou fantastickou fotografií, chvíli se kocháte, říkáte si, jak to asi skvěle jede a sníte - co by, kdyby, no, možná, až jednou…A jdete si alespoň vsadit sportku. Web tvůrčího psaní na Oxfordu jsem takto navštěvovala po dobu několika týdnů, až jsem se konečně odvážila a rozhodla se, že si, teda, taky vsadím.
Požadavky byly tyto: ukázka psaní sestávající buď z určitého objemu veršů, výseče z dramatického textu nebo prózy, dále dopis, vysvětlující, proč chcete v daném programu studovat, životopis, seznam publikovaných prací, tři doporučující dopisy od osob, které znají vaši práci a pokud možno i spolupracovaly na její tvorbě nebo vydání, vyplněná přihláška a několik dalších formulářů. Kdesi pod čarou byla informace pro studenty, jejichž rodnou řečí není angličtina (snad kdyby se nějakým omylem takový adept přihlásil): je třeba dodat též výsledky jazykového testu, a to buď CPE (Cambridge Proficiency Exam) nebo TOEFL (Test of English as a Foreign Language). Bezmála s plným počtem bodů.
Přihlásila jsem se, tedy, na TOEFL a v mezičase začala psát povídku o úřednici, která pracuje na jakémsi mysteriózním soudě a která se jednoho dne rozhodne, že jej změní. Domnívá se totiž, že dopisy, kterými soud odmítá nepřijatelné stížnosti, jsou příliš strohé a nelidské. Tak začne zoufalým stěžovatelům odpovídat sama, tajně po nocích, kdy chodí do strašidelného soudního archivu a loví spisy, které ještě nebyly vyřízeny. Na zakázaném počítači pak píše dlouhé dopisy, plné soucitu, pochopení a právních rad. Pokračuje po celé měsíce, napíše stovkám lidí. Až jedné noci, zrovna když se chystá odejít, najednou slyší, že dlouhou soudní chodbou někdo míří právě ke dveřím, za kterými je ukryta…Konec chyběl - trochu naschvál, trochu proto, abych příliš nepřekročila předepsaný maximální počet slov.
Někdy v květnu se mi z Oxfordu ozvali, že jsem postoupila do dalšího kola, a kdy prý bych měla čas na telefonický rozhovor? Tedy, pohovor. Dvacet minut bude stačit. Možná půl hodiny. Vzala jsem si na to pro jistotu půl dne volno z práce: do kuchyně jsem nastěhovala dva stoly, které jsem - spolu s celou kuchyňskou linkou a značnou částí podlahy - pokryla knihami, literárními časopisy, poznámkami všeho druhu, seznamy literatury, úryvky z básní, citáty, biografiemi svých literárních oblíbenců, koncepty vlastních povídek a na odkapávač jsem přikolíčkovala svou jedinou použitelnou anglickou báseň. Usadila jsem se na židli vprostřed toho všeho a čekala na telefon. V dohodnutý čas mobil zazvonil. Byli na mě dva, lépe řečeno dvě: první novelistka, druhá básnířka. Obě dvě zasloužilé autorky několika známých knih a držitelky oxfordských doktorátů k tomu. Hned první otázka mě vyděsila. Nikoliv obtížností, ale naprostou nesrozumitelností: nevím, jestli to byl přízvuk velšský nebo severoirský, v každém případě jsem z dotyčně věty zachytila přibližně dvě slova. Po vyžádaném zopakování mi utkvěla slova čtyři. Z čehož už se dalo tvořit, takže jsem začala. Proč chci, ksakru, psát anglicky, když mou rodnou řečí je čeština? Co soudím o přínosu literární kritiky a kritické analýzy k vlastní tvorbě? Jak jsem na tom s přehledem v oblasti současného britského dramatu? (Seznam dramatiků byl připevněn magnetem na dveře ledničky, což jsem, ovšem, v danou chvíli zapomněla.) Jaká jsou vlastně má hlavní témata? Kolik času denně věnuji psaní? - Několikrát jsem se třeskutě zamotala, byla jsem tak nervózní, že mi žádná z okolních knih nemohla pomoci. Nakonec se mi podařilo říct jen to nejzákladnější. Mluvila jsem o Milanu Kunderovi a Václavu Havlovi, o svém vztahu k angličtině, o svém drzém úmyslu překládat české básníky a zároveň o své skepsi, co do možností překladu a jeho věrnosti původnímu textu. Proč a o čem chci psát. Že si povídky plánuju pomocí žlutých papírků které lepím na zeď. Na otázku, z jakých důvodů mám zájem právě o dotyčný program jsem odpověděla, že studovat cokoli na Oxfordu je víc než studovat totéž kdekoli jinde. Když jsme konečně dopohovořily, ukázal můj mobilní telefon délku hovoru: třiapadesát minut. Ačkoli jsem z celého pohovoru byla úplně zničená, říkala jsem si, že volat skoro hodinu z britské pevné linky na francouzský mobil muselo stát tolik, že by snad věhlasná univerzita mohla zvážit mé přijetí, abych jim alespoň v rámci školného zaplatila ten telefonní účet.
Ozvali se velmi záhy, za nějakých deset dní: litují, ale z pohovoru vzešla řada talentovaných uchazečů, kteří dostali přednost. Na několik minut jsem propadla usedavému nářku a potom, na několik dní, kritické sebereflexi. Skutečnosti, že jsem prý byla umístěna na čekací listinu pro případ, že by poslední dvě místa nebyla obsazena z řad adeptů, kteří poslali svou přihlášku až po dodatečné uzávěrce, jsem nepřikládala pražádnou váhu. Slyšela jsem už někdy, že by se někdo někam dostal z nějakého záložního seznamu? - Neslyšela. Tak co…
Po několika dnech jsem pojala úmysl celou oxfordskou kapitolu oficiálně pohřbít. Rozhodla jsem se, že napíšu ředitelce programu email, poděkuji jí, že se se mnou vůbec bavili, a že propracovat se až k pohovoru pro mě byl v podstatě úspěch. V příloze posílám báseň, kterou jsem chtěla přečíst do telefonu při pohovoru, ale nesebrala jsem odvahu. Vím, že už se do mého spisu zahrnout nedá - posílám jí jen tak, na závěr. Tak nashle. Nashle.
Následující měsíc jsem o celém Oxfordu vůbec neslyšela a bylo mi smutno i dobře zároveň. Chodila jsem do práce, občas psala, tu a tam jsem klikla na webové stránky toho svého Porsche, které mi s takovou samozřejmostí ujelo - jako by mi říkalo, tsss….ty chceš psát? Vážně? - Tak si nedělej srandu a ukaž se. Musíš chtít daleko víc.
Snažila jsem se. Nakoupila jsem několik knih o psaní a následně podle nich psala, četla a dělala si poznámky. Žlutých samolepek jsem už měla celé zdi. V práci jsem prožívala těžké období, stýskalo se mi po Praze, musela jsem se stěhovat. Dialogy toho období byly dost slabé. Napětí žádné. Příběh na nic. Klidně to mohlo skončit do ztracena.
Ale skončilo to geniálním překvapením čtenáře: slabší scénou z hollywoodského slaďáku, kdy přepracovaná úřednice sedí v šedé kanceláři, spisy se na ni valí ze všech stran, má kruhy pod očima, pod stolem zuté boty, a najednou - hele ho - zázrak!
Právě se připravuji na první přednášky a na slavnostní imatrikulaci s hranatou čepicí. Zase jsem nervózní. Říkám si, jestli to Porsche uřídím. Ale ten příběh už se rozjel a parádně zpřeházel všechny moje žluté papírky. Takže ho rozhodně nemůžu přestat psát.
Žádné komentáře:
Okomentovat