Metodické pokyny k chovu spisovatele

Když se mě ptají, co teď dělám, říkám, že působím jako nezaměstna(tel)ný básník. Většinu lidí to nejdřív překvapí, pak mě začnou upřímně litovat a na ústupu mi horlivě přejí hodně štěstí. Zajímavé: když jsem bývala právníkem, hodně štěstí mi nepřál nikdo, ačkoli jsem ho, myslím, potřebovala daleko víc než v poézii. Být právníkem je mnoha lidmi považováno za štěstí samo o sobě, zatímco být básníkem je považováno za jednu z forem šílenství, které vede zákonitě k hladu, bídě, za života k neutuchajícím půtkám s kritiky a po smrti většinou k zapomnění (já, teda, budu rozhodně trvat na bronzové pamětní desce s nápisem ve stylu "Zde-žil-a-tvořil..." na čelní zdi našeho domu a basta, úspěch neúspěch). V každém případě se (zatím) domnívám, že i základy básnické tvorby se dají vtlouct člověku do hlavy, a že dobrý text je třeba jednoduše vysedět. Jako vejce.

Spisovatelem se člověk sotva stane z vlastního rozhodnutí. Většinou ho k tomu vede nějaká neblahá okolnost nebo charakterová vada - zde se patří za všechny jmenovat lenost. Ano: tvrdím, že naprostá většina spisovatelů se ve své profesi našla především díky nepřekonatelné lenosti a neschopnosti začít dělat něco opravdu pořádného. Nenechte se mást rafinovanými popisy té či oné tvůrčí duše, která trpí plachostí, přecitlivělostí, náměsíčnictvím, spasitelským syndromem, potlačenou sexuální identitou či grafomanií, která měla těžké dětství nebo ji postihl rozpad manželství. Každý spisovatel má nějaké to svoje vysvětlení, nějaký dojemný důvod, který nakonec vedl k výbuchu jeho nastřádaného talentu a tvůrčí energie. Nikdo vám neřekne - víte, já začal psát, protože jsem byl líný pustit se do čehokoli jiného.

Já sama trpím leností značného rozsahu. Pokud jde o práci, jsem schopna ji vykonávat pouze vsedě, poblíž lůžka a nebo kanape s polštářem a dekou, v naprostém tichu a samotě, s pravidelným přísunem chleba se sýrem, čokolády a čaje. Ani alkoholické nápoje mi v zásadě nevadí. Co mě naopak rozzuří je jakýkoli zvuk, sebepřívětivější lidské slovo a obzvlášť výzva k přestávce (pokaždé si uvědomím, že přestávku mám v podstatě od samého rána, což mě obestře pocitem marnosti, který musím ihned ventilovat, takže na vyzývajícího zle zavrčím, ať mě laskavě nevyrušuje, protože já se narozdíl od jiných na svou práci musím doopravdy soustředit).

Problém každého líného člověka, a tedy téměř každého spisovatele, tkví v tom, že i k banální a nenáročné činnosti je třeba se nějakým způsobem donutit. To představuje opravdové úskalí. Líný člověk je spokojen, když může bloumat, lelkovat, předstírat zamyšlení a tiše parazitovat na výsledcích činnosti druhých (zde mám na mysli především výsledky prací domácích jako je konzumace uvařených pokrmů, sezení za prostřeným stolem, chození po vyluxovaném koberci, nošení čistého a vyžehleného šatstva, atd.). Proto také spisovatelé tak rádi čtou, protože z hlediska celkové náročnosti lze čtení zařadit ještě o jednu kategorii níže než psaní a lze jím snadno zabít čas a obalamutit sebe i druhé, pokud jde o přesvědčování, že pro spisovatele je čtení zásadní, klíčová činnost, které se musí věnovat systematicky a pravidelně. Tímto způsobem spisovatelé nepozorovaně proplouvají životem pod vlajkou lenosti, až jednoho krásného dne dosáhnou samého dna tvůrčí krize a nebo dna vlastních úspor, případně přeteče pohár trpělivosti těm, kteří dosud o nečinného spisovatele obětavě pečovali. Teprve pak, pod tlakem výčitek svědomí, hladu a pohrůžky rozvodem, zasedne spisovatel otráven ke svému stolu a v čase pokud možno co nejkratším zplodí geniální dílo. Má-li štěstí, dočká se vydání a honoráře, který mu zaručí několik měsíců či let dalšího pohodlného nicnedělání. Má-li smůlu, což se týká naprosté většiny případů, dočká se pouze hněvu svých blízkých a je donucen k opakování celého tvůrčího postupu, dokud neuspěje.

Zajímavé je, že řada spisovatelů trpí navzdory své lenosti a nepraktičnosti velikášskými sklony a pocitem, že jsou nepostradatelní a díky svým tvůrčím vlohám nadřazeni ostatním. Psaní považují za své nadpřirozené poslání, jděte mi k šípku s označením tak přízemním jako je "práce", "zaměstnání" nebo "řemeslo". Ve skutečnosti je však každodenní život literáta věcí průměrnou a nudnou. Daleko spíše než vyvolenému géniu je spisovatel podoben nějakému sprostému a obyčejnému hospodářskému zvířeti, například slepici domácí, která při dodržení správné péče snáší vejce. Připusťme, že v případě kvalitního autora může občas jít o vejce zlatá, ale jinak panuje mezi slepicí a spisovatelem řada neblahých rozdílů, které tkví např. v tom, že slepice netrpí periodicky se opakující tvůrčí krizí, nemá sklon k alkoholismu, literární kritici jsou jí lhostejní a především - když slepice jednoho dne přestane snášet vejce, můžete si jí alespoň udělat na paprice. Je možné, že pokud by někdo sepsal Metodické pokyny k chovu spisovatele obecného, založil chovnou stanici a najal školené ošetřovatele, řada začínajících spisovatelů by snadno a rychle dosáhla kýženého úspěchu.