Pád

Letadlo zahájilo přistávací manévr. Skrze velká průzračná skla kontrolní věže ho ještě neviděl, ale na obrazovce radaru se ukázalo jako tečka se štítkem, který informoval o jeho výšce a rychlosti. Linka Iberia 562. Do deseti minut bude tady, - pomyslel si a sáhl po mobilním telefonu, který před chvílí tlumeně zapípal. Nejspíš nějaký další gratulant, - pomyslel si. Právě dnes mu bylo devětatřicet. Být doma, uspořádal by bujarou oslavu, ale tady, na malém atlantském ostrově, kde strávil uplynulé dva roky, měl přátel sotva hrst. Těšil se ovšem na Carlu, která právě teď ve výšce dvou a půl tisíc metrů nad mořem nabádala cestující, aby vypnuli všechny elektronické přístroje a uvedli opěradla svých sedadel do svislé polohy. 

Zamluvil stůl v romantické restauraci na pobřeží, ujistil se, že z jeho bytu zmizely opravdu všechny stopy po noční návštěvě, kterou si minulý týden dopřál. Carla nebyla z těch, které by po něčem pátraly, takže by v nehorším případě předstírala, že si ničeho nevšimla, ale nechtěl riskovat. Rád měl věci pod kontrolou. Letadla, ženy, životy pasžérů a city svých blízkých. Zakládal si na své práci a na tom, že dovedl řídit náročný letový provoz bez sebemenšího zaváhání. Nikdy se mu nestalo, že by se dvě letadla byť jen přiblížila, natož aby se navzájem zahlédla, tak jako se to před nedávnem stalo kolegovi Enriquemu. Jenže Enrique byl začátečník, a to v každém ohledu: neuměl to ani s letadly, ani se ženskými. Možná se to ještě naučí, - pomyslel si, má čas. Je mu sotva třicet.

Zpráva byla od bratra. Kdekdo z rodiny si vzpomněl na jeho narozeniny. Ráno absolvoval dlouhý telefonát s matkou, která ho jako obvykle nabádala, aby se už konečně usadil – teď už, tedy, opravdu nemůže tvrdit, že na to nemá věk! Navíc, Lucie je přeci dokonalá partie – krásná, milá a úspěšná. A ona sama by už tolik chtěla být babičkou! Měl by si pospíšit, než si na božskou Lucii počíhá někdo jiný. Ačkoli - nebude mu do toho mluvit. Je přeci dospělý a umí se rozhodovat sám.

Celé dopoledne mu matčina slova ležela v hlavě. Nechtěl si to připustit, ale představa jeho matky v roli babičky ho zvláštním způsobem dojímala. Bůhvíproč měl najednou pocit, že by měl se svým životem skutečně něco udělat, a to co nejdříve. Ostatně, Lucii chtěl požádat o ruku tak jako tak. Mohl by to udělat příští čtvrtek, až přijede. Než dojde na svatbu, uplyne bezmála další rok, kdy si bude moct dosyta užívat. A zároveň jí řekne o té nabídce přeložení na kontinent, kterou zatím přede všemi tajil. Do půl roku by měl ostrov opustit a přesunout se na rušnější letiště v některém z větších vnitrozemských měst. Ano, za týden všechno rozetne. Teď si tím v každém případě nebude lámat hlavu. Má narozeniny a navíc má před sebou dva báječné dny s roztomilou mladou letuškou.

IR – 562, tady je řídící věž. Přistání povoleno na dráze číslo dva ze směru November Echo. Potvrďte příjem. Přepínám. Zahlásil do mikrofonu přistávací konfiguraci a konečně se zaměřil na zprávu. Kámo, dej si pozor! Lucie je podle všeho na cestě za tebou, chce tě dnes překvapit. Letí na lince z Madridu.

Okamžitě ucítil, jak mu do spánků stoupá krev.

Jedinou dnešní linkou z Madridu byl let, kterému právě povolil přistát.

Při představě, že Carla právě teď prochází středem Boeingu a věnuje Lucii letmý profesionální úsměv, mu vyschlo v krku. Lucie nejspíš sedí na místě do uličky, plachá a bledá, protože z létání má hrůzu, ale nedává nic najevo. Carla za sebou nechává svůdnou stopu parfému, potu a laku na vlasy, kterou Lucie vdechne a napadne jí, že skutečná krása tkví v samozřejmosti, v sebevědomí, které jí právě teď schází. Pomyšlení na něj jí však dodá odvahy, takže zavře oči, odhodlaná přečkat přistání a padnout do náručí svému nic netušícímu drahému.

Když se zvedal, aby si natočil sklenici vody, zavrávoral. Před očima se mu začaly dělat mžitky. Co udělá? Musí za každou cenu prchnout z letiště, to je jasné. Jen co navede Iberii na přistání, zvedne se a zmizí. Ostatně Pablo, jeho starý, věčně mrzutý kolega, který většinou zastával noční službu, tady musí být každým okamžikem. Někam se na pár minut ztratí a jistě ho už něco napadne. Musí existovat nějaké řešení! Hlavně nesmí zůstat tady, v řídící věži, protože Carla se tu pro něho obvykle stavovala a při jejich průchodu malou letištní halou by hrozil střet s Lucií, která naopak vždycky způsobně čekala u příletů. Napil se a posadil se zpět do vysokého křesla. Letmo pohlédl na obrazovku radaru, aby se ujistil, že přiblížení Boeingu probíhá ve stanoveném koridoru - a ztuhnul. Muselo se mu to zdát! Na dvě vteřiny zavřel oči. Když je však opět otevřel, viděl stále totéž: na radaru se poblíž tečky se štítkem Boeing 737, výška 1500, rychlost 260kmh, zcela jednoznačně pohybovala další tečka – neznámá tečka, jejíž štítek byl prázdný.

Jak je možné, že si jí dřív nevšiml? Bylo krajně neobvyklé, aby se nový bod na radaru objevil jen tak, zčistajasna. Navíc, žádné jiné lety nebyly na tuto dobu hlášené – další očekávané přistání bylo letadlo místní společnosti ze sousedního ostrova, více než za hodinu. Uchopil mikrofon a začal bleskově přepínat mezi frekvencemi. Kontrolní věž volá letoun v sektoru B7G, navažte neprodleně spojení a udejte vaší výšku a směr, - zopakoval několikát do éteru. Ale nedočkal se naprosto žádné odezvy. Na čele mu začaly vyskakovat krůpěje potu. Dvě tečky na radaru se neomylně přibližovaly. Jakkoli se snažil ubránit, zmocňovala se ho panika. Byl v pasti. Kdyby znal alespoň přibližnou hladinu letu neznámého letounu, jednoduše by nařídil Boeingu, aby vystoupal nebo naopak klesl a dostal se do bezpečné vzdálenosti, ale transpondér nebo radar na palubě cizího letounu nejspíš nefungoval, takže neexistoval způsob, jak s ním navázat kontakt. Jediné, co mu zbývalo, bylo zírat na dvě tečky, které se měly za okamžik protnout, hypnotizovat obrazovku a pokud možno nepropadat zoufalství. Byla by nepředstavitelná náhoda, aby byly právě ve stejné výšce, - ujišťoval se. Boeing je nízko, jde na přistání, a neznámý letoun je nepochybně o dost výš, alespoň o tolik, aby nedošlo ke kolizi. Ale náhodu nešlo nikdy zcela vyloučit. Neznámý bod mohl zrovna tak usilovat o přistání a nacházet se právě ve stejné hladině jako Boeing, čímž by srážka byla nevyhnutelná.

V boha nikdy nevěřil, ale pokud byl schopen modlitby, odříkával jí právě teď. Myslel na Lucii. Myslel na všechno, čím se na ní provinil, a o čem naštěstí nikdy neměla tušení. V duchu sliboval, že všechno napraví, odčiní, že bude lepším člověkem. Požádá Lucii o ruku ještě dnes večer – nač čekat? Nyní, silněji než kdykoli předtím, si uvědomoval, jak rychle se může bezstarostný život změnit v tragédii. Léta ve svém životě uměle vytvářel napětí a zápletky, pohrával si se ženami, jen aby zabíjel nudu, aby koncentrace a návyková hladina adrenalinu, kterou potřeboval k práci, nikdy neklesala. Léta řídil vzdušný provoz tak, aby se letadla nemohla střetnout, tak jako ženy, které navigoval v bezpečných rozestupech a odlišných frekvencích, aby se o sobě nikdy nedověděly. Léta úspěšně předcházel katastrofám a kolizím, zlomeným srdcím, návalům pláče a výčitkám. Jediné dva momenty byly s to jeho mistrovství kdykoli překazit – náhoda a překvapení. Nesnášel je. V soukromí mezi nimi zdárně kličkoval a při své práci se nikdy neocitl tváří v tvář ani jednomu. Teď měl obojí naráz a nemohl dělat nic – nic, než sedět jako přikovaný v křesle a ze všech sil se bránit tušení toho nejhoršího.

Tečky na obrazovce se přiblížily na několik milimetrů. Jeho srdce divoce tlouklo, jeho mysl se upínala k tomu, co neuznával a ignoroval, k vyšší moci, která zabrání tragedii. Miluje Lucii! Nemůže jí přeci ztratit. A nemůže dopustit, aby se jí něco stalo. Ona, bezelstná, laskavá bytost, krásná a milující žena..Ne, to nemůže být. Jistěže, na Carlu myslel také, ale jinak – naprosto jinak. S Carlou dovedl strávit dva příjemné dny, ale nikdy si neuměl představit, že by mezi nimi vzniklo jakékoli trvalejší pouto, ačkoli Carla na něho opakovaně naléhala a bylo zřejmé, že by proti hlubšímu vztahu nic nenamítala. Myslel i na matku. V duchu prosil, ať mu odpustí a zpětně dával zapravdu všemu, co řekla. Matka! Proč jí víc nenaslouchal, proč jí zraňoval svým rozháraným životem, proč už dávno nezaložil rodinu a nedopřál matce vnoučata, po kterých toužila? Lucie...

V momentě, kdy se dva body na monitoru střetly, se mu zatmělo před očima. Hlavou mu proletěly strašlivé televizní záběry všech leteckých katastrof, co se za jeho života odehrály. Ohořelá těla. Kusy letadel rozmetané do všech stran. Požární vozy a sanitky, plačící příbuzní obětí a palcové titulky v novinách, zvěstující, že za tragický střet letadel nad ostrovem uprostřed Atlantiku mohl jediný člověk, řídící leteckého provozu z kontrolní věžě.

“Ne!” - vykřikl hlasitě, s takovou křečí v hrdle, až se zalekl děsivého zadunění, barvy vlastního hlasu. Z očí mu vytryskly slzy a brada se mu roztřásla v předznamenání neovladatelného pláče. Odvrátil se od obrazovky a zakryl si oči zpocenou dlaní. Ano, byl to on! Všechno je jeho vina – zavraždil stovky nevinných lidí a zabil Lucii, svou lásku Lucii, zničil život svůj i život celé své rodiny. Je konec – konec všemu!

S bázní odsouzence pohlédl na radar.

Tečky, ještě před pár vteřinami spojené v jediném bodě, se opět rozpojily a každá z nich pokračovala nerušeně dál svou cestou.

Rozplakal se. Naposledy plakal jako školák, před dobrými třiceti lety. Teď štkal štěstím a naplno vnímal každý doušek vzduchu, který natahoval do plic jako trosečník, kterého moře vyplavilo na pláži opuštěného ostrova, a který právě procitl s vědomím, že přežil. Žádná romantická večeře. Dnes večer uspořádá velkolepou oslavu! Nejen oslavu narozenin, ale oslavu života - nového života a ohlásí svoje zásnuby! Pozve celou ubohou hrst přátel, které na ostrově má, ohromí Lucii a pořádně to roztočí. Tohle se musí zapít! Jen Carle bude třeba všechno nějak vysvětlit. Zavolá jí. Bude statečný. Možná by mohl přimět toho hňupa Enriqueho, aby se jí věnoval. Vlastně by se k sobě docela hodili – Carla a Enrique. V každém případě, všechno dobře dopadne, - řekl si. Otřel si vlhké tváře, zhluboka vydechl a zapřel se pohodlně do svého křesla. Boeing už byl na dohled. Plavmo se snášel nad přistávací dráhu, jako zpomalený záznam obrovského dravého ptáka s roztaženými křídly a nohama napjatýma pod sebou. Kolečka křísla o ranvej, přesně uprostřed vyšrafovaného rozmezí určeného pro bezpečné přistání. Vynikající práce, - pomyslel si a přemohla ho neobyčejná úleva, uvolnění, které nepocítil mnoho let, prozření, že další neustálý přísun nového adrenalinu není pro jeho život bezpodmínečně nutný.

Pablo měl zpoždění. Zrovna dnes! S každou další minutou čekání se ho opět zmocňoval neklid. Zdálky viděl, jak Boeing zastavil na ploše za terminálem, a jak cestující sestupují s letadla po přistavených schodech. Měl pocit, že Lucii zahlédl, ale na vzdálenost několika desítek metrů si nemohl být stoprocentně jistý. Pokud však skutečně přiletěla, bylo jasné, že v následujících minutách zamíří k pasové kontrole a krátce nato bude procházet terminálem. Na zavazadla nikdy nečekala, jezdila zásadně jen s příručním kufříkem. Carla vystoupí z letadla spolu s posádkou zhruba za čtvrt hodiny a bude procházet stejnou trasou jako Lucie. Pokud se nerozhodne, že zamíří rovnou ke vchodu do kontrolní věže, - strnul. To by znamenalo komplikaci. V takovém případě by se vydala zúženým bočním ramenem terminálu, chodbou, kterou musel nutně projít i on, protože jiná cesta z kontrolní věže nevedla. Bubnoval prsty o desku stolu pokrytého přístroji a se znepokojením sledoval, jak z Boeingu vystupují poslední pasažéři. Kde jen Pablo vězí? Stávalo se, že některý z kolegů a občas i on sám, mívali zpoždění. Podíval se na hodiny. Obyčejně si navzájem tolerovali čtvrthodinu, takže Pablo měl k dobru ještě tři minuty. Tři minuty, které mohou rozhodnout! Vstal od stolu a udělal pár nervózních kroků. Kde jen....!

Dveře se otevřely. Vešel Pablo, lehce opocený a zadýchaný a s provinilým výrazem ve tváři tiše pozdravil. Šestnáct a půl minuty! Nejraději by mu byl vyčinil, ale neměl už ani pár vteřin nazbyt. Věnoval Pablovi rychlý příkrý pohled a vyběhl ze dveří.

Klid, jen klid, - říkal si, když procházel dlouhou chodbou, která spojovala řídící věž s postranním ramenem terminálu. Klid a rozvahu. Těkal očima po zamčených dveřích kanceláří, které v rychlosti míjel, jako by se ujišťoval, že z žádných náhle nevyběhne Carla a nebo Lucie, aby se na něj vrhla. Nebylo se kde schovat. Jedinou jeho spásou je dostat se ven, proplížit se na zadní parkoviště ke svému autu a co nejrychleji odjet. Co udělá pak? To se uvidí. Hlavně pryč odsud, nespatřen.

Na konci chodby se zastavil. Stál před prosklenými dveřmi, za kterými chodba pokračovala strohým úzkým ramenem a po nějakých třiceti metrech ústila v hlavní hale terminálu, kde panoval střídmý večerní provoz. Zpoza skel neviděl žádné cestující, což znamenalo, že stále ještě čekali na zavazadla u výdejního pásu a nebo ve frontě na pasové kontrole. Lucie mohla každou vteřinu náhle vyplout zpoza rohu, zrovna tak jako Carla, která obešla frontu speciální přepážkou pro posádky. Musí riskovat, - pomyslel si. Nemá na vybranou. Vzal za kliku skleněných dveří a octl se na začátku nejdelších dvaceti metrů, které měl za svůj život zdolat. Jen co se rozběhl, objevila se vpravo na konci chodby Carla, elegantní a usměvavá. Zavolala na něho a radostně zrychlila krok. Ahoj miláčku! Zastavil se. Bylo mu jako by po něm někdo vystřelil z pistole a on zatím necítil bolest, jen tupé zpomalení a před sebou vlastní stín, plán útěku, který se vzdaloval. Ve stejnou chvíli vyjel zpoza levého cípu chodby kovový letištní vozík s velkou kartónovou krabicí převázanou mašlí. Vozík tlačil Enrique a jen co ho zpozoroval, vyloudil štědrý úsměv člověka, který nezištně napomáhá úspěchu velkého překvapení. V tom okamžiku se za Enriquem objevila Lucie. Zalapal po dechu. Chtěl něco zvolat, ale jazyk mu ztěžkl, měl pocit jako by mu hlasivky někdo zasypal sádrou. Luie zamávala a vyslala k němu líbezný, milující úsměv.

Nezmohl se na nic – vůbec na nic. Ztuhl vprostřed chodby jako pomník své šťastnější volby a vystrašeně těkal očima mezi Carlou a Lucií, které se k němu naráz blížily, aniž měly sebemenší tušení jedna o druhé – tak jako dvě letadla, která plula oblohou, spoléhala se na jeho pokyny, důvěřovala mu a byla si naprosto jistá, že by nedopustil nic, co by mohlo způsobit katastrofu. Stál na místě bez hnutí a věděl, že srážku, která byla v tuto chvíli neodvratná, způsobil on – jedině on, a že se za několik okamžiků sám stane jednou z obětí.

Ve zlomku vteřiny, který zbýval než se Carliny rty přitiskly k jeho, se podíval na Lucii. Jeho stín dospěl k ní a vroucně jí objal. Odpusť. Lucie, prosímtě, odpusť mi to! Představil si jí, jak pláče do polštáře, jak volá jeho zklamané matce a balí do krabic všechny jeho věci ve svém bytě. Sledoval svou vlastní ukrutnou bídu na tmavé obrazovce, viděl tragedii, jíž byl aktérem i strůjcem a propadal se kamsi do podzemí, do hrobu svého přesvědčení o lepším životě.

Podívej, koho jsem ti.. - stačil ještě zahalekat Enrique.

Carla se letmo otočila a překvapeně se usmála na Lucii.

Pohledy všech se střetly jako body na ploše radaru.

Několik letadel se naráz zřítilo k zemi.