Ano. Na jednoho z nich jsem včera málem šlápla smétajíc révové listí ze dvora. Ale nevěděla jsem o tom – nevšimla jsem si. Kdo by, ostatně, čekal, že mu do uzavřeného, oleandry a bylinkami posázeného dvora, do jeho autorské oázy a zahrady literárních potěšení, vleze had! Snad jedině přátelsky otupělý hroznýš, který si vyrazil na výlet z terária, zdomácnělý typ rozmazleného plaza, který překypuje dobráctvím jako pes, láskyplným ovinutím masíruje zápěstí jako zdravotní pomůcka s nastavitelnou silou stisku, a jediné, co neumí, je mluvit. (Nevěříte? - Viděla jsem tady turisty, kteří přijeli karavanem až z Belgie a na palubě měli akvarijní rybky, tucet pískomilů a papouška, takže škrtič by mě vůbec nepřekvapil.)
Všimla jsem si ho až cestou zpátky přes dvůr, v ruce sklenku vychlazeného červeného střiku a rozkládací lehátko. Chtěla jsem vylézt na terasu a rozložit se tam k zasloužené hodince slunění, umírněnému popíjení a čtení abstraktních básní, které nikdo nechápe – přesně tak, jak se na spisovatele sluší. V mé cestě k odpolednímu štěstí však stál had. Ano, stál: šplhal se po hladkých betonových schodech, shánčlivě čenichal, co kde upadlo dobrého, když jsem po obědě sklízela ze stolu, ignoroval mě a tvářil se, že mu to tady patří.Dlužno podotknout, že ignorovat mě bylo opravdu těžké a had musel vynaložit značné úsilí, aby zachoval klid: zařvala jsem jako při odrazu ke skoku z deseti metrů a vydržela souvisle ječet po celých pět vteřin, než se ozval tříštivý dopad sklenice, která nevydržela napětí, vyskočila mi z ruky a zlomyslně vychrstla červený střik přímo na bílou zeď.
Had byl zřejmě hluchý. Dál si šátral po schodech. Stála jsem v podestýlce střepů a nahmatala mobil.
„Ante, je tady had - zmija,“ informovala jsem domácího, když se ohlásil. Snažila jsem se vetknout informaci náležitou dramatičnost, protože Dalmatinec je tvor flegmatický a obzvlášť při srpnovém odpoledni je výčet událostí, které ho dovedou zvednout z otomanu, velice úsporný. Každý volající by měl předem vyhodnotit, jestli závažnost situace opravdu nesnese odkladu, protože pokud nejde o sdělení, že za pět minut dojde ke srážce Země s kometou, a domácí Ante nechť rychle běží do sklepa pro poslední bocu vina, riskuje nepochopení.
„Jebem ti zmiju..,“ utrousil Ante, podrážděn, že jsem ho vzbudila. „Koja ti je to zmija? Není to ještěrka?“
„Ante, panebože! Přeci poznám ještěrku. Kvůli ještěrce bych snad nevolala.“
„To právě nevím,“ brblá Ante. „A jak teda vypadá, ten had?“
Hlas se mi roztřese, když vidím, jak had postupně obkroužil všechny květináče a vrací se ke druhé túře napříč schodištěm. „Je šedej, ne – šedohnědej, na zádech má černý čáry a na hlavě výstupek jako roh.“
„Tak to je asi poskok,“ konstatuje klidně Ante. „Radši ho moc nedráždi, protože v Orebiči sérum nemáme a magistrála do Dubrovníku stojí, protože je sobota. Navíc, komu by se chtělo jezdit do dubrovačkog špitála v takovým vedru, že jo?“
„A co mám, teda, dělat?“ zařvu do telefonu. Chce se mi brečet.
„Normálně ho zabij,“ poradí lakonicky Ante. „Mlatni ga lopatom.“
To se mu to kecá, když neví, že lopata je pod citrónem a citrón je nad schodištěm.
„Nebo smetákem,“ doplní zkušený hadobijec Ante. „Hele, zdar, mám tady nějaký jednání, musím končit. Samo polako, nemoj se nervirat. Živilji!“
Smeták mám po ruce. Chopím se ho a plížím se ke schodišti. Had dál šmejdí. Šmejd. Poskok zní jako název folklorního tance, ne jako bestie, která podle všeho zásobuje dubrovnickou nemocnici pacienty.
S odhodláním hrdiny z amazonských povídek Otakara Batličky napřáhnu koště a – a rozmyslím si to. Proč bych ho, kruci, měla zabíjet? – napadne mě. Co mi udělal? Jen se tu nachomýtnul. Je to mírumilovný tvor, nechce mi ublížit. Třeba jen v tom horku hledal vodu. Však my dva se nějak domluvíme i bez Anteho pravěkých rad.
Jako předznamenání přátelského vyřešení sousedského sporu šťouchnu do hada rošťácky násadou koštěte.
Je to jeden z nejhorších nápadů, které jsem v poslední době měla, když nepočítám vaření špaget a smažení steaku.
Had se vymrštil do neuvěřitelné výšky, v letu se zkroutil do otazníku a vykřičníku, načež s hlasitým syčením zaujal polohu „spirála“ o schod výš. Čímž jsem pochopila skutečný rozměr názvu poskok.
„Ty bestie jedna nevděčná, zákeřná a hnusná!“ ječím na poskoka ode dveří jako blázen, který v dubrovnické nemocnici vyprávěl, jak doufal, že územní střet s jedovatým tvorem lze vyřešit domluvou.
V poslední křeči mrštím po hadovi koštětem na způsob oštěpu, ale netrefím se. Had sebou škubne, důrazně sykne a zašustí do praskliny mezi kameny v boku schodiště, které jsem si jaktěživa nevšimla.
Znovu volám Antovi a referuji o mezitímním neúspěchu s likvidací jedovatých plazů, jakož i o nálezu tajné skrýše mezi kameny.„Zmija je pobjegla u rupu – do díry,“ hlásím.
„Jebem ti sunce!“ - rozčílí se Ante. „Tos ho nemohla alespoň omráčit, hodit do kýblu a odnést do lesa? Jestli měl míň než sedmdesát čísel, tak to asi bylo mládě, béba. Nic by ti neudělal.“
„Chceš říct, že béba tady má někde maminku a sourozence? Že tady se mnou tráví dovolenou??“
„Ljepo sam ti rekao – ubij ga. Ali kad me ništa neslušaš…“
„Tak já jdu číhat k díře, počkám, až vyleze a pak ho skřípnu.“
„To se načekáš,“ ušklíbne se Ante. „Béba je sice malá, ale není blbá. Vyleze jinudy. Voni mají celý systémy chodbiček, kypří půdu jako krtica. A po zdech jak lezou, to bys koukala! Praví spidermani. Zavři si radši na noc okna. Etoga na – tak se měj, spisatelica.“
Po tradiční sekvenci „pláč – sebelítost – vztek – panika – bleskové sbalení – bleskové rozbalení - náhodná racionální myšlenka“ jsem vyrazila k sousedům na konzultaci.
„Půjč si naše kočky,“ poradila mi kuchařka Jadranka. Nasypej jim zbytky do zahrady, budou se ti tam motat celou noc. Žádnej had se neukáže. A jídlo možná přiláká i munga.“
„Jakýho munga?“
„Tys nečetla Knihu džunglí?“ diví se Jadranka, která, stejně jako zbytek vesnice, předpokládá, že jakýkoli, kterýkoli a číkoli spisovatel přečetl tisíce knih a všechny si je do písmene pamatuje. Jinak by hrozilo, že bude opakovat něco, co už napsal někdo před ním – a to by bylo přeci nošení dříví do lesa! (Každodenní odzbrojující střet se selským rozumem, kterému je všechno jasné jako facka, klade zvýšené nároky na spisovatelovu trpělivost a vnitřní integritu. Ano, vím, sakrapráce, že nosím dříví do lesa! A víte co? Budu ho tam nosit i dál. V mezičase budu pro jistotu listovat neškodnými abstraktními básněmi, uff…)
„Mauglího jsem četla, ale už je to dávno.“
„V jednom tom příběhu je mungo hlavní hrdina – nepřítel nebezpečných indických hadů. Je to hlodavec velký jen jako krysa, ale zakousne i krajtu,“ připomíná mi Jadranka. „Když se na ostrově Mljet přemnožili hadi, pár mungů tam z Indie dovezli. A oni se během pár let tak rozmohli, že na ostrově nezbyl had ani jeden, a nezbylo tam navíc ani jedno slepičí vejce, protože je mungové chodili krást. Trajektem se dostali na pevninu, takže teď máme munga i u nás.“
Mungo, můj hrdino, miluji tě!
Rozmístila jsem po zahradě zbytky a utemovala okna i dveře, takže jsem uvnitř domu docílila teplotního rekordu 55 stupňů ve tmě. Radši se uvařím, než abych pošla zákeřným nočním uštknutím do zátylku!
Před půlnocí volal zprostřed bujaré opilé vřavy Ante. „Já jenom, jestlis ucpala i větrák v koupelně! Jsou to bestie vynalejzavý, a co by si naše vesnice počala bez vlastní spisovatelky!“ - zakokrhá a zavěsí.
Zvedám se z postele a temuju díru v koupelně ručníkem. Pot ze mě jen leje.
Jebem ti … větrák!
Žádné komentáře:
Okomentovat