Dopsáno

Toho momentu jsem se nemohla dočkat: odsednu od klávesnice, vyskočím metr do vzduchu a zařvu - Dopsala jsem! Dopsala jsem Totál Balkán, text, který byl mým souputníkem a protivníkem po nekonečnou dobu uplynulých dvou let. Vyběhnu na dvůr a oběhnu vítězné kolečko pod okny sousedů, mých budoucích vděčných čtenářů, pak svolám rodinu a přátele a pozvu je na dopisnou -  velkolepou oslavu toho, že jsem dokončila poslední kapitolu posledního oddílu poslední sekce a pak, v hluboké noci, budu koukat do stropu a   budu cítit, že jsem se stala součástí vesmírné rezonance míru a štěstí, Duše světa, tak jak o tom píše Paolo Coelhu v románu Alchymista. Jenže rezonance se nedostavila. Dostavilo se divno. Zachvátila mě autorská panika, přesně ta, která mě zachvacuje přibližně pětkrát denně, takže jsem se rozhodla po několika měsících zavolat kamarádce Antoinette, absolventce tvůrčího psaní z Oxfordu, která měla kdysi stejně bláznivý nápad jako já, tj. rozhodla se vstoupit do manželství s počítačem, zavřít se s ním do neútulné místnosti a opustit ji, jakmile za několik let dopíše román. Dopsala ho před čtrnácti dny. "Jak se cítíš?" - ptala jsem se opatrně. Následovalo dlouhé ticho. "Já...nevím, člověče," zabroukala Antoinette. "Je to divný, ale mně ti je skoro do pláče," oznámila. Poplakaly jsme si společně. A identifikovaly příčinu deprese: byl to strach. Strach z toho, že to, co jsme vytvořily není dobré, a nebo že to dobré je, ale nikdo to nebude číst, a nebo že to je dobré, budou to číst, ale nikomu se to nebude líbit - a nejméně ze všech nám samým. "Co budeme dělat?" - pípla Antoinette. Přemýšlela jsem, co říct. A došla jsem k závěru, že budeme dělat to, co by spisovatel dělat měl, když dopíše román: poplakat si, smířit se s tím, že teď bude muset opustit svou zásnubní lóži neskutečného světa a vydá se do světa skutečného, překonat ten obrovský, zachvacující strach z toho, že to nebude dobré, a že i v takovém případě nezanevře na psaní - na svůj věkovitý otlučený počítač - protože k němu lne opravdovou láskou. Odváží se poslat celý text hrstce věrných přátel, o nichž ví, že ho mají rádi, a tak ho dovedou poslat tam, kam třeba, když to třeba je. V mezičase sám přečte znovu celý text a zjistí, že je k ničemu, propadne nové panice, se slzami v očích se prokliká několika povzbudivými reakcemi pod bezvýznamnými  blogovými posty a ukázkami z románu, což mu dodá špetku optimismu a odvahy, takže se opět zavře do své komnaty a dá se do přepisování. Pokud má štěstí, tak za nějaký čas najde dobrého editora, který ho pošle tam, kam třeba, s každým druhým odstavcem, takže vznikne třetí verze, která už vypadá skoro jako skutečný román. A pak... Ach, měls pravdu, Karle Hynku, příteli můj - Dalekáť cesta naše!