Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

pátek 30. září 2011

Na rok za školou po čtrnácti letech

Ba že, spisovatel musí být na tvůrčí krizi připraven v podobě hlubokého šuplíku nepublikovaných, starých, tajných nebo prachem zapadaných nápadů a textů. Štrachala jsem tak dlouho, až jsem objevila svou prvotinu, knihu Na rok za školou, kterou v roce 1999 vydalo brněnské nakladatelství Doplněk (viz odkaz v postranní liště). Kniha už mnoho let není k dostání a já tu a tam slýchám, že ohmatané výtisky kolují v kruzích cílových čtenářů, tj. například studentů, kteří se chystají na roční středoškolský pobyt do zahraničí a jejich rodičů. Chvíli jsem se dmula pýchou, protože kolovat v ohmataných výtiscích dává dílu určitý konspirační glanc a řadí ho mezi autory žánrů podzemní literatury. Když jsem splaskla, napadlo mě, že na to, kolik mě má prvotina stála úsilí, je trochu škoda, že se nedá nikde sehnat, když je o ní zájem. Možná by text byl dobrým kandidátem na e-knihu. Ta se, koneckonců, neohmatá. Nahlédla jsem pootevřeným okem do rukopisu a, jistěže,  své prvotiny jsem se zděsila, chopila se tužtičky Ikea a jala se škrtat, přepisovat a činit přítrž mladickým stylistickým nerozvážnostem. Čímž mě taky přešla tvůrčí krize, protože není lepší lék, než se rozčílit nad něčím - klidně svým vlastním - špatným textem a chtít dokázat, že já to umím líp, hele!, zasednout si třeba na příslovce, všechny je podtrhat červenou tužkou a umístit k nim výsměšné otazníky a vykřičníky, protože takhle, tedy, přeci ne. Následující úryvek je však původní, syrový a neupravený, a tedy oplývá obraty a sekvencemi, nad kterými musím pootevřené oko rychle zavřít, ale jen si to užijte. Kapitola pojednává o vybavení a výuce v soukromé kanadské škole. Napsala jsem ji v roce 1997. Kritické i veškeré jiné ohlasy vítány.




Především Ridley je něco, co u nás neznáme a ještě dlouho znát nebudeme. Pokud bychom si přáli takovouto školu světového formátu mít, nezbývá než tedy jednu založit a.... čekat sto let. Zhruba tak dlouho už stojí Ridley College a právě proto má tradici, pro kterou je vyhledávána tolika rodiči jakožto výchovné a vzdělávací středisko pro jejich ratolesti. Ridley je škola soukromá. Částka, kterou je potřeba zaplatit, pokud chcete ve škole studovat a bydlet činí 25 000$ za jeden rok. V reálu se výdaje ještě rozšíří o řadu nezahrnutých, ovšem vyžadovaných nezbytností jako jsou nejrůznější uniformy, knihy a  exkurze. Když k tomu v některých případech přidáte účty za taxíky, mobilní telefon nebo běžné "pizza deliveries", skončíte někde na 30 000$. Tolik za synáčka nebo dcerku.
   Rok v Ridley za tolik opravdu stojí. Výčet všech možností , které nabízí areál školy by totiž zabral několik stránek. Co se vzdělávání a studia týká, k dispozici je obrovská knihovna, počítačové laboratoře, rozsáhlý dějepisný archív, celé podlaží věnované hudebnímu oddělení – vybavené půjčovnou nástrojů všeho druhu, několikatisícovou sbírkou desek a deseti místnůstkami pro ty, kdo chtějí nerušeně cvičit. Vědecké laboratoře, zásobené vší možnou elektronikou... K nabídce sportovní patří například squashové a tenisové kurty, bazén, skvěle zařízená posilovna a stadión na bruslení. Navíc, pro školní muzikály a divadelní produkce je k dispozici divadlo jak hrom, se vším všudy - šatnami, barevnými světly, oponami, kostymérnou a kdoví s čím ještě.
   Ridley College byla založena před těmi více než sto lety jako škola výhradně chlapecká, a zprvu i přísně anglikánská. Postupem času se struktura měnila, tradice se stávaly volnějšími, přívlastek "katolická" zmizel, a konečně v sedmdesátých letech vkročily do bran školy první dívky. Pochopitelně, že ona tradice a britský vliv zde pocítíte na každém kroku. Nejedná se jen o viktoriánský styl architektury, anglické trávníky a stoleté javory, ale například o běžné oslovování učitelů "Sir" či "Madamme", přísná pravidla odívání, školní kapli a každoroční "marching training". Ve styku se studenty nebo s dospělými zaměstnanci na vás také dýchne místní atmosféra hierarchie, preciznosti rozdílení úkolů a všeobecné úcty k talentu a výjimečným schopnostem. Vzhledem k relativně nízkému počtu studentů (cca 500) je ještě ulehčen zde zažitý individuální přístup učitelů ke svěřencům ve výuce i v mimoškolním dohledu. Talenty a vlohy se takto rychle odhalí, a tím rychleji je jim poskytnuta možnost uplatnění. Každý člen komunity pak nějakým způsobem přispívá celkové prosperitě školy.

   Když si řeknete škola, vybaví se vám patrně matika, dějepis, chemie, úkoly a písemky. Konec definice. Hierarchie, řád, úrovně zodpovědností, koordinace harmonického rozvoje těla a ducha zároveň, pěstování identity osobní i společenské - to jsou věci, které se člověku s pojmem “škola” automaticky nespojují. Já jsem všechny výše zmíněné charakteristiky měla to štěstí v Ridley College sama vyzkoušet. Měla jsem možnost stát se součástí všech mechanismů školy, která je téměř utopií na povrchu zemském. Pravidla zde jsou k tomu, aby se důsledně dodržovala. Každý, kdo s nimi nesouhlasí má možnost svůj nesouhlas projevit. Pokud někdo pravidla poruší, je potrestán. Studenti nejsou “materiál”, nýbrž funkční složka školy, na kterou jsou kladeny různé zodpovědnosti, a které je v jejích činnostech “shůry” plně důvěřováno.
   Pravidel je celý seznam. Když jsem ho viděla poprvé, úplně jsem se zděsila - ale po několika týdnech mi došlo, že bez daných pravidel by se tady nedalo ani vyučovat ani studovat. Seznam zahrnuje naprosto všechno- od přísného zákazu kouření a alkoholu, až po definici sukní pro holky - "ne víc než tři inche nad kolena". Největší důraz se klade na to, aby se neustále vědělo, kde s kým jste a co děláte - to znamená všudypřítomné "sign in sheets" - papíry, na které se musíte vždycky podepsat či odepsat kdykoli kamkoli jdete - i kdyby jen v areálu školy. Největší prohřešek, který vám zaručí okamžité expresní odeslání do rodného města je, být přistižen na území školy se zapálenou cigaretou. Tohle pravidlo je nepřímo zdůrazněno i tím, že NIKDO z učitelů ani jiných dospělých na škole nekouří. Netvrdím, že tady nikdo ze studentů takhle nehřeší, procentuálně je však “kuřáků” určitě méně než na průměrném pražském gymnáziu, kde se už cigaretový kouř stal přirozenou složkou atmosféry.

   “Ridley má jasný a úzce definovaný kodex oblékání, který si klade za cíl  vysoký vzhledový standart. Pokusy podvolit se výstřelkům módy vedou k ledabylému a neupravenému odívání a naše očekávání jsou tudíž postavena na konzervativních definic, které přetrvají nehledě na změny v módě.”
   Pravidlům tedy podléhá i garderoba. “Formální oblečení” se nosí ve školní dny a obnáší povinné límečky, saka a kravaty, šaty, lakýrky; nepřípustné jsou jakékoliv křiklavé vzory či podezřele netradiční materiály, o džínech a mikinách nemůže být řeč, o minisukních už vůbec ne, za náušnici jinde než v uchu (…a to ještě jenom u dívek!) by vás snad rovnou zavřeli.
   Školní uniforma se nosí každý pátek a při reprezentaci mimo školu. Navíc je tu ještě uniforma sportovní a dvě uniformy vojenské…Jako všechno – tak i školní uniformy mají svá pro a proti.
   Rozhodně se jedná o velké omezení individuálního sebevyjádření. Navíc žádná uniforma se nedá vymyslet tak, aby odpovídala všem verzím povětrnostních podmínek.
Jak škola svoje uniformy obhajuje?
“Kodex má za cíl:
1.    poučit studenty o roli vzhledu a úpravnosti v rámci rozvíjení smyslu pro hrdost své osoby i školy,
2.    udržet určitý stupeň formálnosti a dekora, které odpovídá serióznímu akademickému prostředí.
  
   Těžko posoudit, zda právě toto se daří plnit. Jednoznačně přínosná je však školní uniforma v rozlišování autorit a hierarchických skupin. Např. Školních kravat je mnoho druhů -  akademická, umělecká, ředitelská ap. Na klopě saka se nosí odznáčky z festivalů, konferencí, klubů…Školní prefekti  - studentská rada – smějí nosit modrou košili. Zkrátka, když potkáte studenta v uniformě a dobře si ho prohlédnete, víte záhy, s kým mluvíte. Každý sportovec má na dresu nášivky svých vítězství. Potřebnému subjektivnímu pocitu důležitosti i objektivní přehlednosti všechny zmíněné symboly napomáhají.

   Velkou výhodou je, že třetina všech studentů pochází ze zhruba dvaceti různých zemí světa. Můžete tak denně srovnávat nejrůznější kultury a životní styly aniž byste vytáhli paty třeba do Japonska. Z Čech jsem byla v Ridley úplně sama a vůbec první v historii školy. Nejpočetnější mezinárodní skupinou jsou studenti z Hong Kongu, těsně následováni Mexičany, Korejci, Američany a obyvateli různých ostrovů - jako jsou Bahamy, Barbados a Jamajka.

   Učitelé jsou zapálení pro věc. Jejich úkol je nejen vykládat, ale zároveň vést, povzbuzovat a motivovat. Největší výhodou je, že skoro všichni bydlí ve škole, nebo někde v bezprostředním dosahu. Mimoto, že všichni učí, většina z učitelů zároveň vede školní sportovní týmy a nejrůznější odpolední aktivity. Někteří zastávají také funkci tzv. "housemastera" = domácího. To je člověk, který je buď "maminkou" pro holky nebo "tatínkem" pro kluky v jednotlivých rezidencích. Tak se lehce stane, že váš domácí je současně váš matikář, odpoledne vás trénuje v hokeji a po večeři se s ním můžete sejít, aby vám znova vysvětlil kvadratické rovnice. Tenhle systém propojení života učitelů s životem studentů a permanentní spojování učení se zábavou je skvělá věc. Svoje učitele vídáte opravdu pořád - u jídla, v hodinách nebo jen tak, když kvačíte přes hřiště do knihovny. Vztahy mezi studenty a učiteli jsou tím pádem opravdu otevřené . Zajímavé je, že i když jsou tito učitelé skutečné kapacity, chovají se k vám jako k sobě rovným. Žádná vaše otázka není zbytečná a žádný váš názor vyslovený při hodině není prohlášen za nesmysl. Takovým přístupem se celkové sebevědomí studentů pochopitelně zvyšuje a nikoli snižuje. I u nás, kde je demokracie dosud teenagerem, nyní natvrdo zjišťujeme, že ono sebevědomí je v praxi snad důležitější než cokoli jiného.
   Mým učitelem “počítačových aplikací” byl skvělý člověk, školní dirigent a elektromechanik v jedné osobě – Mr. Hunt. Nikdy nemohl dost vynachválit přednosti používání počítače. Vzpomínám si ale na jednu historku, která reputací elektroniky v očích žactva Ridley College velmi otřásla.

  “Vlítne do třídy, kafe v ruce, brejle nakřivo. Odsejpavým tónem spustí: “Dneska začneme kapitolu Wordprocessing. Nastartujte si Claris Works. Chybí někdo ? Nikdo, fajn. - Co? Že nemáte učebnici je vcelku vaše chyba. Tak.”
Dveřmi se protáhne chundelatý pes.
  “Nazdar Whiley, co nám neseš?”, prohodí páníček drápající něco na tabuli. Whiley nenese nic, pročež se znuděně rozhlédne po třídě, udělá ještě dva kroky a upadne do nacvičené pozice na břiše, tlapu pod hlavou.
  “Takže”, ozve se. “Výhody psaní na počítači jsou především libovolná manipulace s textem, dlouhodobé skladování textů…” Během pěti minut jsme všichni přesvědčeni, že odteďka neuděláme už ani čárku na papíře. Celá třída roztržitě rejdí myší, přenáší odstavce a mění sklon písma. Najednou cvak. Všechny odstavce zmizí a objeví se takový rámeček s vykřičníkem hlásící  “Error of the system” – poruchu v systému, a omlouvá se za ztrátu všech neuložených dat. Zpoza místnosti se ozve něčí nářek nad dvoustránkovou esejí, nyní v nenávratnu.
  “Už to zase spadlo, sir,” oznamují překvapené hlasy směrem k tabuli. Šílený vědec se zvedá a míří do ústředny, Server room.
   Počítače nejdou dva dny, nefungují základní programy, internet, místní síť, nic. Bledý učitel uzavřen v Server roomu dnem i nocí mlčky ohledává všechny dráty. Nešťastní studenti smolí všechny úkoly a prezentace na papíře.
Třetího dne se šílený programátor vyloupne ze začarované místnosti. Má kruhy pod očima, zmačkané sako, ale ve tváři úsměv.
  “Už je to v pořádku, můžete se vrátit do svých fajlů,” prochází davem jásajících studentů. Dav se hrne do laboratoří, přepočítat soubory, rozeslat e-maily a surfovat na vlnách znovuvrozené Síťě.
  “Tak co to bylo, kolego ?”ptá se našeho pana učitele na chodbě uštěpačný fyzikář.
  “Pitomej krám, ten server. Vobrazovka musí zůstat zapnutá, to je celý Pak to nepadá,” zabručí ledabyle génius a zamíří do kabinetu – dopít značně vystydlé kafe.

  „Myslím, že to je kovalentní nepolární vazba, protože pár valenčních elektronů je sdílen rovnoměrně“, ozvalo se odněkud ze zadní lavice. Třída strnula. Autorka trapného výroku zčervenala.
  „Výborně, Blanko! Jak jsi to věděla ? Did you study ahead ?“ zareaguje překvapeně učitel.
  „Ne, tu kapitolu jsem ještě  nečetla, ale my jsme to dělali ve škole v Praze. V sedmé třídě.“
   Chemie byla – alespoň zpočátku – opravdu lehká. Teprve v 11. třídě, tj. v našem třeťáku, se začínají vyučovat jednotlivé přírodní vědy odděleně. V předchozích ročnících se učí jenom „science“ – věda, alias „úvod do studia“. S chemií jsem tedy začala od základů, od definice atomu. Už v říjnu jsem se však nestačila divit, jakým tempem kurs pokračuje. Učebnice měla snad 600 stran, a kdo chtěl prolézt, musel je všechny přinejmenším jednou přečíst. Ke konci kurzu se už řešily redoxní reakce a molární energie.
   Strategie výuky vychází z toho, že každěho prostě vědy nebaví. Když se chce někdo zaměřit třeba na fyziku, má možnost  až relativně pozdě. Výhodou tohoto postupu je. Že ti, které fyzika nevábí, se s ní nemusí trápit. Je však pravděpodobné, že posléze nebude řada lidí znát z fyziky či jiné zapuzené oblasti zhola nic.  A právě to je příčinou stále omílaných „nedostatečných znalostí severoamerických studentů“.
   Americké školy nejsou vždycky zvladatelné „s prstem v nose“. Pouze můžou být. Hodiny jsou přesně tak těžké, jak si kdo přeje, tj. jak obtížný rozvrh si vybere. Je pravda, že na úrovni mého ročníku byly předměty dost lehké, ale vzhledem k tomu, že jsem měla možnost volby, absolvovala jsem několik předmětů vyšších ročníků. Nebyla jsem nejlepší. Ani jsem po tom netoužila. Známky sem měla zhruba stejné jako v Praze. Moje hlavní radost tkvěla totiž v tom, že právě o ty známky jsem se starat nemusela, a jednoduše jsem se mohla soustředit jen na samotné poznávání. Došla jsem tak k závěru, že kdyby se tento přístup stal všeobecným trendem, znamenalo by to pro školství obrat. Známka je totiž výsledek s účinností krátkodobou a znamená-li pro studenta prioritu, strádá tím kýžený výsledek dlouhodobý – opravdové poznání.
   Hned v září jsem se rozhodla na známky zapomenout. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli je možné být úspěšný, když pracuju naplno, nikoli proto, že za to dostanu dobrou známku, ale proto, že mě to prostě baví. Rozhodla jsem se využít všech příležitostí, které Ridley nabízí. A dopadla jsem ve svém experimentu velmi dobře. V mých předmětech jsem se totiž naučila za jediný  rok víc, než za oba předešlé středoškolské roky dohromady. Měla jsem možnost mluvit na Konferenci historie dvacátého století, napsat a zahrát divadelní monolog, několik divadelních a filmových kritik, připravit prezentace na témata jako Sjednocení Německa, Macbeth nebo Winston Churchill, napsat HODNĚ formálních esejů, hodnocení a povídek. Naučila jsem se něco, co se u nás člověk dosud nenaučí : vyjádřit různými formami a na úrovni svůj pohled na dané téma.
Jak vypadá hodina

Mým nejoblíbenějším předmětem  byla “Historie 20.století”. Fascinovala mě nejen látka samotná, ale hlavně metody, které se používaly k jejímu výkladu a pochopení. Hojně a podrobně se studovaly biografie významných osobností, ke každému tématu jsme zhlédli  alespoň jeden televizní dokument, svědectví o atmosféře minulých dob jsme hledali v haldách starých novin. Úkolů bylo požehnaně: interpretovat učebnicový text či cizí názor,  hledat na internetu nebo v knihovně a nepřetržitě psát eseje. Používání slovníku při čtení jsem brzy vzdala. Na všech uložených desítkách stran bylo nových výrazů tolik, že bych se byla v životě “nedopřekládala”. Bylo třeba zaměřit se na rychlé pochopení podstaty textu a rychle se vrhat na další stránky.

   Psaní esejů bylo ovšem novum. Pan učitel mi shovívavě vysvětlovyl, co že je to ta “theze”, jak se správně zapisují odkazy  na cizí myšlenky, jak se vyrábí “Obsah” a co je to “Annotated Bibliography”. Nechápal, proč to všechno už dávno nevím, asi tak, jako jsem nechápala já, jak je možné, že místní třeťáci dosud netuší, co to je nepolární vazba.
   Velmi mě zaujal přístup k ilustrování života a osoby Stalina. Třída byla rozdělena na dvě části, z nichž jedna si měla napříště připravit Stalinovu historickou obžalobu a druhá jeho obhajobu. V inscenovaném “procesu” pak padaly zajímavé argumenty  a já, jenžto jsem byla  jmenována soudcem, jsem měla rozhodnout. Strana “pro” byla připravená mnohem lépe a své žalobce, kteří počítali s jistou výhrou vcelku smetla. Nezbylo mi než rozhodnout ad absurdum a přiznat právo Stalinovým  obhájcům. V tu chvíli jsem si uvědomila, že bych asi nezvládla být soudcem: musí se totiž  řídit jen podle argumentů vyřčených a norem právních. Argumenty nevyřčené a normy morální  si musí nechat pro sebe, a rozhodnout třeba i proti svému přesvědčení. A soudit takto historii ? – To je snad ještě těžší !

   V hodinách věnovaných první světové válce se mi odhalilo, jak vnímají (nejen) Kanaďané  dějiny přes brýle vlastního patriotismu. Bitvě na Marně jsme se věnovali jen zcela okrajově. Zato se ukázalo, že stěžejní akcí první světové války  byla jakási bitva o Vimy Ridge, neboť tam poprvé došlo k nasazení samostatných kanadských jednotek. Komické – doma nepadlo o Vimy v dějepisu ani slovo…

   Na angličtině se celý semestr rozebíral Macbeth. Překládali jsme každé slovo a hledali jeho podtext, diskutovali na Shakespearovými myšlenkami, srovnávali různá filmová  zprácování Macbetha a některé scény jsme samy hráli. Ten, kdo by neměl rád Shakespeara ani tragédie, musel trpět. Většina z nás se však za ty dva měsíce na Macbethovi naučila modelově pracovat s dramatickým textem. Když se pak člověk setká s jinou divadelní hrou, bude už vědět, jak a  čeho si na ní všímat.
Evropa zastává názor, že znát jednu hru úplně a jiné vůbec, je k ničemu, že až se bude “ve společnosti mluvit  o jakékoli knize X”, je třeba vědět, o co jde.  V severní Americe toto neplatí – přinejmenším mezi mladou generací. Maturant se vás klidně zeptá: “Slyšel jsi už někdy o Ernestu Hemingwayovi ?”

2 komentáře:

  1. Dobrý den, v úvodu máte špatně vyskloňované zájmeno v pčerposlední větě. Správně by mělo být:
    "Napsala jsem ji v roce 1997." "Napsala jsem jí," znamená, že píšete někomu a ne něco.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc za upozornění, hned to jdu opravit!

      Vymazat