Tři, dva, jedna

Vprostřed tvůrčí a celkové krize se mi vpletlo do cesty toto video ze skvělé série TED Talks. Jde o krátký proslov Rica Eliase, člověka, jenž seděl v první řadě sedadel letounu, který loni po středu s hejnem ptáků nouzově přistál na newyorské řece Hudson. Jeho řeč je bohužel jen v angličtině, ale je velice srozumitelná. Jmenuje se "Tři věci, které jsem pochopil, když padalo letadlo". Tři věci, které během pár vteřin proběhly Ricovou hlavou, jsou tyto: za okamžik je konec. Ale kdybych mohl žít dál, tak 1. už nikdy bych nic neodkládal na později, 2. s lidmi, na kterých mi záleží, bych neztrácel tolik drahocenného času nad věcmi, na kterých vůbec nezáleží, 3. snažil bych se být tím nejlepším možným otcem svých dětí. Ricův projev mě rozplakal. Pustila jsem ho člověku, který před lety o vlásek přeži havárii na motorce a potvrdíl mi: "Ano, přesně totéž mi blesklo hlavou, když jsem letěl vzduchem. Byl jsem pak měsíc v nemocnici a tím pádem jsem měl spoustu času přemýšlet, jak změním svůj život." Jsou i tací, kteří dokáží změnit svůj život - žít s každodenní pokorou před smrtí - aniž nouzově přistávali na Hudsonu nebo letěli třicet metrů z motorky. Například Steve Jobs, zakladatel firmy Apple, který v projevu ke studentům Stanfordské univerzity (překlad k dispozici zde) řekl toto: 

When I was 17, I read a quote, that went something like: "If you live each day as if it was your last, someday you'll most certainly be right.: It made an impression on me, and since then, for the past 33 years, I have looked in the mirror every morning and asked myself: "If today were the last day of my life, would I want to do what I am about to do today?" And whenever the answer has been "No" for too many days in a row, I know I need to change something. Remembering that I'll be dead soon is the most important tool I've ever encountered to help me make the big choices in life. Because almost everything - all external expectations, all pride, all fear of embarrassment or failure - these things just fall away in the face of death, leaving only what is truly important. Remembering that you are going todie is the best way I know to avoid the trap of thinking you have something to lose. You are already naked. There is no reason not to follow your heart. 

Když mi bylo sedmnáct, objevil jsem citát, který zněl asi takto: "Jestliže budeš každý den žít tak, jako kdyby byl tvůj poslední, jednoho dne to bude určitě pravda." Zapůsobilo to na mě a od té doby, po třiatřicet let sekaždé ráno podívám do zrcadla a ptám se sám sebe: "Kdyby byl dnešní den v mém životě poslední, chtěl bych dělat to, co se dnes chystám dělat?" A jamkmile po mnoho dní za sebou zněla odpověď "ne", věděl jsem, že musím něco změnit. Vědomí, že se brzo obrátím v prach, je to nejdůležitější, co mi pomohlo učinit zásadní životní rozhodnutí. Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchů, jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité. Nejlepší způsob (který znám) jak nespadnout do pasti představy, že máte co ztratit, je uvědomovat si, že zemřete. Už teď jste nazí. Není důvod nejít za zím, co vám říká srdce."

Jako chabý odlesk těchto velkých, moudrých pokynů, přinášejí Pokyny dvě rané básně, které s tématem volně souvisí. První reflektuje strach z odmítnutí, který ve světle shora citovaného Testu smrtí za patnáct vteřin vůbec neobstojí, a přesto trvá. Druhá je zvoláním, výzvou k životu tady, teď a naplno. Člověku, který žije opatrně za štítem své chatrné klávesnice (značky HP, nikoliv Apple - možná právě v tom vězí problém:) se to ovšem radí, že. 

Mlčení

Jsme zakletí

a zázrak nepřichází,

zlá královna a čas

jsou proti nám.

Ticho

je mojí celou vznešenou,

tvým žalářníkem

sebeklam.

Milost,

si  nedovedu udělit.

Prý stačí odpustit –  a jít!

Netušíš kam?

Zdá se,

že pro strach

z toho, co bys řekl,

doživotí si odpykám.

Tři, dva, jedna

Pomiluj se s tím životem,

nevidíš, jak tě svádí?

Od počátku máš v patách smrt

a čas (ten křen!) jen nelítostně pádí.

Tak upaluj!, než vlastní osud doběhne tě.

Nemysli na cíl ani na trofej,

vem život za ruku a utíkej,

tak leť! a nedívej se zpět,

nezalituj, že dřív ses nerozběh.

Přes dvě stě metrů překážek

poběžíš maratón do posledního dechu,

o život žeň se dál, i kdybys umíral,

marnosti vysměj se a zfackuj strach,

nespílej svému věku.

Poť krev, tak pojď!

Ta trať ti celá patří,

než ten, kdo ti to odpískal,

nanovo zmáčkne stopky

a napočítá do tří.