Za úderného rytmu Internacionály Kleo koordinuje změnu výzdoby v kanceláři libeňských komunistů. Do agitační a nástěnkářské činnosti zapojil i několik dobře rostlých děvčat, která stojí na štaflích a připevňují nad dveře velká kartónová písmena: BUDUJ VLAST-POSÍLÍŠ MÍR. Klea v tuto chvíli mír nezajímá tolik jako to, že může sedět na židli a dívat se děvčatům pod sukně. Na jaře se v Praze koná mistrovství světa v ledním hokeji, Kleo s kluky nadšeně fandí, a když Československo nakonec zvítězí, je na vrcholu štěstí.
Po neúspěchu s prodejem síťovek se Kleo definitivně loučí se snem o tom, že by se někdy stal milionářem a jde svůj smutek utopit do libeňské kanceláře k Tondovi, který mu nalije půllitr piva. Tonda říká, že takhle nakonec končí každý podnik, který chtěl podle vydělat na chudých pracujících, ale Kleo je myšlenkami někde úplně jinde, takže mu ani neřekne, že on sám se napracoval – a moc. Jdou pak s celou místní organizací ještě na jedno pivo do nedaleké hospody, Kleo jediný nepije, ale trochu se rozveselí. Když vrchní přinese účet, nikdo se nemá k placení a pohledy všech přítomných spočinou na Kleovi – on přeci vydělal tolik peněz na těch síťovkách! Co mu to udělá, když za kamarády zaplatí i tentokrát. Jako skutečný komunista! Kleo by byl možná rád, kdyby právě dnes někdo výjimečně pozval jeho, ale nechce se vyčleňovat z party. Zaplatí. Někteří ani nepoděkují.
O pár měsíců později už hřímá z balkónu na Staroměstském náměstí Klement Gottwald - „Právě jsem se vrátil z Hradu...“ Je únor 1948. Kleo jásá spolu s Tondou a ostatními – teď konečně nastanou zlaté časy, kdy si všichni budou rovni, lidé se nebudou rozlišovat na židy a nežidy. Vlnu rozjaření, ze kterého Kleo žije ještě několik týdnů, zakalí zpráva o sebevraždě ministra Jana Masaryka. Kleo se syny jdou na Masarykův pohřeb do Národního muzea, kde vyslechnou dojemný projev Klementa Gottwalda nad rakví. S Masarykem pohřbívají něco, co v tuto chvíli ještě nedokáží tak úplně pojmenovat.
1950. Traktoristické nadšenectví počátku 50. let jako by vlilo Kleovi do žil novou krev. Z pracovníka místní libeňské buňky povýší do pražského agitačního výboru, kde může zúročit své fantastické vize a hlavně zkušenosti od filmu. Pořádá nejrůznější osvětové, tělocvičné a kulturní akce, dbá o transparenty, letáky a výzdobu – a poprvé v životě pracuje s nadšením a vervou za nuzný plat. Tu a tam vyfasuje něco bokem. Kafe. Pár lahví něčeho ostřejšího, které obratně smění za nové boty pro Gretu. A jezdí na ryby. Na ryby… Zároveň se z Klea stal milující dědeček: Jáchymovi se narodila dcera Anežka, kterou Kleo rozmazluje a hýčká.
O jedné neděli hraje Kleo karty v kostelecké hospodě a dozví se novinku: mladej Pepík, syn starýho pekaře Bláhy je ve vězení! Pracoval jako účetní v JZD a prohlásil prý, že strana je na hovno. Kleo podotkne, že ho snad nemuseli rovnou zavírat, načež se dovídá, že Pepíkovi chtějí navíc sebrat i barák, kde zůstala zatím bydlet jeho nešťastná manželka, co si nedávno přivezl z východního Slovenska. Kleovi je to líto, ale nenapadá ho, jak by se mohl přimluvit za někoho, kdo označil Komunistickou stranu tak hanlivým výrazem.
Když se Kleo vrací z hospody domů, nahlédne oknem do Bláhovic domu a za oknem vidí krásnou mladou ženu, jak u stolu čte jakýsi list a pláče. Taková ženská! Kdekdo v Kostelci jí musí mladýmu Bláhovi závidět. Kleo nerad vidí plačící ženu a kromě toho by možná rád využil příležitosti, ale doma na něho čeká manželka – a vůbec. Neměl by se do celé záležitosti míchat. Pepík řek, že strana je na hovno, a to teda neměl dělat. Chvíli si posedí – to mu nic neudělá a příště si dá větší pozor. Nazítří však mladá paní Bláhová kupodivu sama klepe na dveře Kleovy chalupy. Je vidět, že za poslední týdny a měsíce hodně zkusila. Ví, že asi nepochodí, ale slyšela, že Kleo je výřečný člověk, prý dokázal prodat milion rybářských sítí lidem, kteří v životě nebyli na rybách a ani ryby nejedí – zkrátka, snad by jí dovedl pomoci. V Čechách jí nikdo nebere vážně, protože je Slovenka – v Kostelci se jí všichni zatím jen vysmáli. Přitom její muž nic neprovedl. „Tak počkat – neprovedl,“ ohradí se Kleo. „Řek, že strana je na hovno.“ - „To on ale vraj vôbec nievravel,“ řekne paní Bláhová zničeně a vypráví, jak to bylo doopravdy: Pepík přišel v účtech JZD na to, že několik předních komunistů v družstvu postupně rozkradlo spoustu metráků pšenice a stovky vajec. Okamžitě to šel hlásit předsedovi JZD Rezkovi, ale ten mu řekl, jak se opovažuje nařknout z krádeže přední funkcionáře, které do kosteleckého JZD dosadila strana, a to včetně Rezka. „Hovno tě sem strana dala, strana nepotřebuje zloděje!“ houknul rozčileně Pepík, kterému svitlo. Rezek pak Pepíka šel rovnou udat na SNB a on teď chudák čeká ve vazbě na Pankráci na soud. Hrozí mu deset let kriminálu! Kleo s Gretou poslouchají s otevřenou pusou. Pepíka může před trestem zachránit jen dobrý advokát, ale na toho paní Bláhová nemá peníze. Takže přišla poprosit Klea, jestli by se toho neujal.
Koná se hlavní líčení u soudu v Praze. Prokurátor i soudci jsou typičtí představitelé zlidovělého soudnictví, až – možná – na jednoho staršího přísedícího. Síň je plná senzacechtivých lidí. Obžaloba je zlá, Bláha v ní je vylíčen jako třídní nepřítel, syn živnostníka a rozvraceč. Kleo však předstoupí před soud – a začne koncert. Kdyby byl Kleo tehdy nehodil po učiteli Marešovi kalamář, mohl to dotáhnout na nejlepšího advokáta v republice. Jeho výkon tomu odpovídá. Obžalobu rozdrtí nacimprcampr, navíc přivedl klíčového svědka – bázlivého pracovníka účtárny, který celý rozhovor mezi Rezkem a Bláhou vyslechl, ale původně vůbec nechtěl jít svědčit. Teprve Kleo ho přesvědčil. Když je vynesen osvobozující rozsudek, předseda senátu dodá, že obžalovaný Bláha bude z vazby propuštěn hned zítra. Kleo se však rezolutně ohradí: žádný zítra! Ten člověk je nevinen. Odejde odtud teď hned spolu se svojí ženou. Soud je přemožen. Pepík a jeho manželka si padnou do náruče. Rezek probodne Klea nenávistným pohledem.
…
Občas Kleo s Gretou hlídají vnučku Anežku, která začala nedávno chodit do školy a je nadšená komunistickým propagandistickým způsobem výuky. Vykládá Kleovi zajímavosti ze Stalinova života, o kterých jim říkala paní učitelka a Kleo se snaží její nadšení citlivě korigovat, ale marně. Anežka je malá cílevědomá soudružka. Brzy se začne učit rusky a recitovat básničky: nejraději má tu o ruském tanku č. 23, který v roce 1945 přijel do Prahy jako první. Aby Kleo přesměroval varovné ambice své vnučky z politiky ke kultuře, a dost možná aby realizoval své vlastní, nikdy nenaplněné hudební ambice, koupí Anežce housle. Anežka poctivě cvičí píseň o Kaťuše, jenže hudební talent má bohužel po dědovi, takže nehraje, ale skřípe.
Na Klea si nečekaně vzpomenou v libeňské buňce strany: rozhodnou se věnovat mu za někdejší nástěnkářskou práci medaili a čestné uznání Za zásluhy o rozvoj a propagaci KSČ. Kleo se převzetí metálu brání, nechce o komunistech už ani slyšet. Když odmítne přijet pro vyznamenání do Prahy, libeňská buňka navrhne, aby delegáti z Ústředního výboru strany zajeli za starým Kleem do Kostelce. Zatímco Kleo trousí sarkastické poznámky, šestiletá Anežka se raduje, že uvidí opravdické funkcionáře strany. Mrzí ji, že zatím nemá pionýrský kroj, takže improvizuje: z babiččina šatníku si tajně vypůjčí modrou blůzu a sukni, na krk si přiváže červený šátek s bílými puntíky jako Ferda Mravenec. Dlouhé rukávy plandají, sukně je dlouhá jako vlečka. Když konečně přijede delegace pražských komunistů, Anežka-pionýrka vyklopýtá před dům s houslemi v ruce, ukloní se a zahraje soudruhům píseň na uvítanou: z houslí se line strašlivý skřípot, v němž lze, ovšem, zcela neomylně rozpoznat Internacionálu. Dokonalá karikatura strany a vlády. Delegace je konsternována. Greta duchapřítomně uklidí krojovanou umělkyni do kuchyně. Anežka pláče, protože jí nenechali dohrát, delegace se spěšně vytratí, zatímco Kleo se popadá smíchy za břicho.
1968. Ještě jednou, naposledy, Kleo uvěří, že se lidstvo může polepšit, a že celá ta strašlivá zkušenost uplynulých desetiletí snad konečně vyvrcholí v něco rozumného a dobrého: překoná počáteční nedůvěru k reformnímu křídlu v komunistické straně a doufá, že jeho synové a vnoučata budou mít lepší život. 20. srpna 1968 se s Gretou dívají na televizi – od 20 hodin dávají film režiséra Václava Kršky "Řeka čaruje", lyrickou komedii o stárnoucím muži, který je zklamán životem, ale díky řece znovu nalezne odvahu a sílu… V noci začnou nebem proudit vojenská letadla a časně zrána z českého rozhlasu zaznívá: „Dne 21. srpna 1968 napadla vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky území Československé socialistické republiky....Jsme s vámi, zůstaňte s námi!“
Kleo je zoufalý – cítí, že je konec. Ale nezůstává sedět u rádia. Vzpříčí se v něm něco velikého, snad úcta k sobě sama, která se vzbouřila proti dějinám a nestrpí, aby s ní bylo dále smýkáno. Nedbá Gretina nabádání, sundá ze zápěstí vzácné hodinky a obřadně je uloží do sametové krabičky. Pohladí Gretu, sebere se a vyráží z domu. Městem projíždějí tanky a obrněné vozy, lidé na ulicích pláčou a prosí, Anežka se spolužáky protestuje před budovou gymnázia, kde se několik tanků zastavilo a dva ruští vojáci hlídkují okolo. Kleo vpadne do prodejny Barvy-Laky a koupí rudou barvu ve spreji. Doběhne ke studentům a začne Anežce něco překotně vysvětlovat. Anežka kývne a vydá se směrem k tankům a hlídkujícím vojákům. Osloví je. Vojáci jsou překvapeni – Anežka hovoří plynně rusky a navíc je prvním a jediným obyvatelem Československa, který k nim promlouvá vlídně. V duchu Kleova někdejšího umění, se kterým prodával síťovky, upoutá Anežka pozornost vojáků jakýmsi vyprávěním tak, že si nevšimnou Klea, který bleskově vylezl na kapotu prvního tanku a rudou barvou na ni nasprejoval hákový kříž. Totéž se mu v neuvěřitelné rychlosti podaří ještě dvakrát, takže celkem tři sovětské tanky teď nesmazatelně křičí do světa pravdu o tom, že komunismus a nacismus jsou jedno totéž. Ze čtvrté kapoty se Klea snaží servat jeden z dezorientovaných ruských vojáků, kteří najednou začínají houfně vyskakovat z tanků. Kleo se však nějakým zázrakem vysmekne a vyšplhá na střechu tanku, kde se otočí směrem ke gymnáziu a studentům a řve – „Hitler i Stalin, stejná sebranka!“ Stačí to zařvat několikrát, než ho jeden z dalších vojáků strašlivě udeří pažbou do hlavy. Kleo chvíli vrávorá na střeše tanku jako baletka, svět kolem se najednou jakoby zpomalí a zmlkne. Kleo vidí Anežku, jak jí z obou stran za paže drží vojáci, vidí, jak se na něho jeho vnučka dívá, jak bojuje, pláče a něco zoufale volá. Kleovy oči ji sledují tak dlouho, dokud se nevysmekne vojákům a nerozběhne se k němu. Z Kleovy ruky vyletí dóza s barvou ve spreji, Anežka ji zachytí. Studenti křičí a vykročí směrem k tankům. Kleo se usměje: padá dolů k zemi, ale ví, že jeho vnučka a ostatní budou bojovat, že se nevzdají. Kleo dopadne z výšky na chodník a zůstane ležet. Zpod jeho rozbité hlavy se řine krev.
Žádné komentáře:
Okomentovat