 |
| foto Zdeněk Škrdlant, DJC |
Poslední dobou se tato křesla plní v nelítostně krátkých intervalech, jen co je pravda. Vzpomínám na několik vzácných okamžiků, kdy Václav Havel přišel do Divadla Járy Cimrmana a bylo na něm okamžitě vidět, že je ve svém nejradostnějším elementu - v zádveří divadelního jeviště načichlého cigaretami a potem kostýmů, prostředí, kterého se vzdal, a to pro blaho národa, jenž tuto jeho soukromou oběť oceňoval čím dál méně. Vzpomínám na fascinaci, kterou jsem prožívala, když jsem objevovala jeho eseje a hry, na hrdost, která mnou prostoupila, kdykoli jsem v zahraničí uslyšela jeho jméno z úst lidí všech národností a profesí - a uvědomila si, jak obrovskou úctu nám ve světě tento jediný člověk vydobyl.
Pročítám se sumáři jeho státnických a politických zásluh, ale přesto vzpomínám především na text, v němž Václav Havel popsal, jak v 80. letech zahlédl na nábřeží tehdejšího prezidenta Gorbačova - a jak mu ho bylo líto pro všechnu tu vyčerpávající odpovědnost, pozornost a ztrátu soukromí, které asi musí čelit. Za pár let ho čekaly násobky téhož. Zároveň si vybavuji scénu, která se odehrála zhruba před dvěma lety: ocitla jsem se na jakési estrádní společenské akci, jejíž souvislost s Václavem Havlem mi zůstala utajena. Občan Havel seděl v první řadě u stolu, sám. Ve tváři měl nesmělý úsměv, v očích bezmocnou otázku: proč jsem tady? Cítila jsem se úplně stejně. Přikročila jsem ke stolu, překonala ostych a ve spontánním momentu autorské solidarity se zeptala: "Promiňte, pane Havle, ale vidím...totiž...já jen...- taky vás to tady tak otravuje a mrzí vás, že nejste doma - že nepíšete?" Pohled, který mi Václav Havel tehdy věnoval, nikdy nezapomenu. A zrovna tak nezapomenu, co mi odpověděl. Jeho oči se usmály a muž, který pronesl stovky spisovných, stylisticky dokonalých projevů, spontánně vyhrkl - "Jo."
Jo. Jistě byl vděčný za všechny neobyčejné příležitosti a setkání, kterých se mu skrze prezidentský úřad dostalo, ale troufám si říct, že se nikdy tak docela nesmířil s cenou, kterou za to musel zaplatit: s povinností navždycky odsednout od stolu posetého rukopisy, dialogy a náčrty postav, nad nimiž jako dramatik musel strávit ohromné množství času, v pohroužení do té nádherné, zarputilé, strastmi i radostmi dlážděné tvůrčí lopoty.
V eseji Moc bezmocných je řeč o zelináři, který jednoho dne sebere odvahu a rozhodne se, že poprvé po mnoha letech přestane mezi cibuli a mrkev stavět zaprášenou ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se!" "Účet přijde brzy: bude zbaven místa vedoucího a přeložen k závozníkům; jeho plat se sníží; naděje na prázdninovou cestu do Bulharska se rozplyne; bude ohroženo další studium jeho dětí. Nadřízení ho budou šikanovat a jeho spolupracovníci se mu budou divit." - Zelinář symbolizoval člověka, který se vzdá určitého komfortu a jistoty, aby žil v souladu se svým přesvědčením. Málo bylo takových za totality. A je jich málo i teď. Václav Havel byl důsledným příkladem právě této ctnosti, a to za totality i za demokracie. Vetkl tento odkaz do svých uměleckých textů i do svého díla státníka.
Za možnosti, které mám spolu s celou generací mých vrstevníků, vděčím velkým dílem právě Václavu Havlovi. Ať už protestoval proti totalitě a nebo budoval nový demokratický stát, stále přinášel spoustu viditelných i niterných obětí na oltář hodnot, po jejichž naplnění toužil, ačkoli po většinu svého vlastního života si o nich mohl nechat jen zdát. Troufám si alespoň věřit, že všechny ty vzácné okamžiky svobody i tvůrčího ticha, kterých se dočkal, prožil naplno.
Doufám, že Václav Havel bude od stolu v českém nebi bdít nad tím, abychom v soukolí skandálů, krizí či malicherností nepromrhali tak draze zaplacený odkaz skvělých příležitostí. My, kteří jsme vyrostli ve svobodě, jsme k tomu obzvlášť zavázáni.
Žádné komentáře:
Okomentovat