Po delší odmlce v pravidelných ukázkách tvůrčí práce z kuchyně spisovatele (netýká se reportáží o neúspěšném vaření čehokoli) přináším povídku inspirovanou výletem do nákupního centra. Všem, co do řad pravidelných čtenářů blogu přibyli teprve nedávno připomínám starší literární kousky, které najdete v archivu. Kuchaři ocení příspěvky zde, automobilisté - klidněte tady, příznivci poezie - šup sem, zájemci o košt z Totál Balkánu - postavte se, prosím, do fronty zde a ty, které zajímají bajky, povídky a další prozaické žánry, koukněte na tohle. Kromě toho vězte, že kniha Totál Balkán je k dostání v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, dokonce to dotáhla až do výlohy - juch!
O zmrzlinářce, která chtěla změnit svět
Dívka prodávala v nákupním centru zmrzlinu. Ve frontě na krémovou pistáciovou, lahodnou vanilkovou, svěží citronovou a osmnáct dalších druhů stáli různí lidé: nervózní muž s koženou aktovou, který zrovna huboval do mluvítka telefonu, dvojice nápadně štíhlých dívek s taškami luxusního zboží v rukou, starší usměvavá paní, patrně důchodkyně, která si už připravovala drobné, a konečně muž v uniformě pracovníka ochranky, o kterém bylo bez nadsázky možno říct, že je velice otylý.
Zmrzlinářka tu byla jen na brigádě, a když zrovna nikdo nestál o zmrzlinu, sedla si na stoličku a listovala učebnicí politické ekonomie, protože za několik týdnů ji čekala velká zkouška.
Nyní však pozorovala frontu a přemýšlela: ten tlustý chlap by ve skutečnosti žádnou zmrzlinu jíst neměl. Kdyby radši svoji porci nechal těm dvěma hubeným holkám. Nášup by jim neuškodil – vždyť jsou kost a kůže. Velice ji rozčiloval muž s telefonem. Jak si to představuje? Telefonuje nebo vybírá zmrzlinu? Protože obojí naráz nejde, přinejmenším ne stejně dobře. Měl by si vzít příklad z té starší paní. Zmrzlina je to jediné, co si v celém nákupním centru může dovolit, a je vděčná za každé sousto.
Ta nespravedlnost ji mrzela. A ještě o něco víc ji mrzelo, že porcováním vanilkové, citronové a pistáciové k celkové nespravedlnosti světa osobně přispívala. Co by za to dala, kdyby mohla jednoduše položit nelítostnou lžíci, která odměřovala navlas stejné kopečky, a odejít. Ale musela zůstat. Potřebovala peníze.
…
Muž konečně dotelefonoval a s kornoutem v ruce usedl na jednu z plastových laviček. Ani si nestačil uvědomit, jakou zmrzlinu si vlastně objednal. Bezmyšlenkovitě ochutnal a uvědomil si, že zmrzlinu nemá rád. Co je to vůbec za příchuť? Jahodová? Melounová? Šípková? Měl pocit, že při všem spěchu a roztěkanosti svého života ztratil chuť. Jeho psychoterapeut mu neustále opakoval: soustřeďte se na každý okamžik, žijte v přítomnosti. Ale jemu se to řeklo, když neměl na starosti vedení firmy s dvěma tisíci zaměstnanci a obratem půldruhé miliardy ročně. Chce to změnu, - pomyslel si muž. Radikální změnu. Vzpomněl si na poučku z knihy, kterou mu psychoterapeut nedávno doporučil: Čas od času udělejte něco nečekaného, bláznivého, odvážného. Překonávejte své vnitřní překážky. Překvapte sami sebe. Odhodil kornout zmrzliny do odpadkového koše, prudce se zvedl a zmizel za rohem.
…
Zmrzlinářka zůstala jako opařená. Byla by snad za mužem něco křikla, ale ztratil se rychleji, než stačila popadnout dech. Ona se tu, prosím, snaží, stejně jako se snažil ten, kdo zmrzlinu vyrobil, ten, kdo sklízel třešně a dojil mléko, pasterizoval smetanu a šlehal vejce. Někdo musel vyrobit i celý tenhle zpropadený stánek! Řetězec lidského úsilí se spojil, aby porce té nejlepší třešňové zmrzliny skončila nedotčená v odpadkovém koši? To se jí snad zdá! Uvědomuje si ten člověk, že jinde mají bídu a hlad? Ale ona to tak nenechá. Ona ne. Tímto způsobem by to svět daleko nedopracoval. Naopak, brzy by skončil. A to si ona nevezme na své osobní svědomí, kdepak. Odteďka vezme věci do svých rukou. Když přišel na řadu zpocený tlustý hlídač v uniformě, nabrala s bídou polovinu lžíce čokoládové. Nedíval se. Funěl do peněženky, aby se vytasil s bankovkou. Když uviděl kornout s malým kopečkem za pětačtyřicet korun, svraštil obočí jako by chtěl něco říct, ale neřekl. Smutně se chopil malé porce a odšoural pryč. Zmrzlinářka oslavila první malé vítězství. Bude jako Robin Hood. Tlustému ubere, štíhlému přidá, zpupného vytrestá a slušného odmění.
…
Muž se bezradně rozhlížel kolem. Čím by se tak mohl překvapit? Minul tabuli s reklamou na produkt svojí firmy, o jehož skvělých účincích věděl svoje. Ale byl zavázán mlčenlivostí. Z rádia se ozvala zpěvačka, která neuměla zpívat. Výlohy obchodů byly plné slev ve výši až sedmdesát procent. Jak špatná nebo předražená musela být všechna ta trička, parfémy a multifunkční tiskárny, než je zlevnili? Povrchnost světa se na muže valila ze všech stran a skličovala ho, ale mnohem větší panika ho zachvátila, když si uvědomil, že by si mohl teď hned koupit veškeré zboží po své pravé i levé ruce, mohl by si koupit i nové terénní auto, které bylo vystavené v hlavní dvoraně nákupního centra, ale necítil by se o nic líp. V aktovce měl dvě stě šedesát tisíc v hotovosti. Vzpomněl si na svá studentská léta, kdy žil ze skromných výdělků brigádníka, a přitom byl dokonale šťastný. Kdyby alespoň dovedl ocenit chuť jídla! Podezíravě se zaměřil na obézního pracovníka ochranky, který každým svým krokem zatěžkával majestátně dlažbu jako gigantický hlemýžď a s rozkoší cukrovkáře, který má sladké přísně zakázáno, lízal čokoládovou zmrzlinu. Muž se odvrátil. Udělalo se mu mdlo. Co si počne? Chtěl podniknout něco klukovského a dojemného, chtěl se tady a teď nějak zachránit, ale zdálo se mu, že vprostřed močálu konzumu se nabízí pramálo příležitostí. Už už měl namířeno k východu, když si všiml skluzavky: průhledný tunel spojoval první patro s přízemím a jeho náklon byl tak strmý, že sliboval nezapomenutelný zážitek.
…
Zmrzlinářka zatím pokračovala v revoluci. Dvěma vyhublým dívkám přidala do kornoutů mandlové a kávové zmrzliny to, co ubrala zákazníkovi s kily navíc. Myslela si, že utrží alespoň poděkování, ale dočkala se nevděku. Jestli prý tohle sní, tak praskne, - poznamenala jedna z dívek. Porce jako pro slona. A těch kalorií! Budou si s tím muset nějak poradit, - pokrčila rameny druhá slečna, a nezářila nadšením. Naštěstí stála ve frontě ještě usměvavá paní důchodkyně s hrstí drobných. Vypadala jako Babička Boženy Němcové, laskavost a dobrota sama, prostá žena, která říká „děvenko“ a „zaplaťpánbůh“.
„Dva kopečky té drahé pistáciové,“ řekla paní. „Když si vzpomenu, že dřív byla zmrzlina za korunu!“
To jsem naštěstí ještě nebyla na světě, - pomyslela si zmrzlinářka a nabírala poctivou porci pistáciové, přestože jí podivná přímočarost staré paní dostala do nepříjemných rozpaků. Věděla, že kdyby se to dověděl majitel stánku, bylo by zle, ale pro jednou se snad nic nestane.
„Jestli je to pro vás drahé, tak máte dnes jeden kopeček zadarmo,“ usmála se zmrzlinářka. Byla si jistá, že paní poděkuje, zaplatí druhý kopeček a řekne - to nemuselo být - a nebo bude dokonce trvat na zaplacení plné ceny, protože je ze staré školy.
Ale nic takového se nestalo. Paní utopila celou hrst drobných v kapse baloňáku a řekla: „Jejda! To kdybych věděla, tak jsem si dala ještě dva kopečky banánový!“ Zmrzlinářku to tak zaskočilo, že nestačila nic říct. Stačila si však všimnout odznaku, který měla paní na klopě kabátu. Byl to odznak Komunistické strany Čech a Moravy. Zmrzlinářka nasucho polkla. Chtěla protestovat. Chtěla vzít všechno zpátky, zastoupit té ženské cestu a domáhat se zaplacení. Ale to už babka s překvapivou mrštností popadla kornout a energicky odcházela.
…
Když muž stanul na začátku skluzavky, pocítil závan vzrušení. Ano, odvážný sešup bude znamenat zlom v jeho životě, tím si byl jistý. Přiřkne tomuto činu symbolický význam a od tohoto okamžiku si začne svůj život vychutnávat naplno. Nebude se bát. Bude dělat dobré skutky. Mohl by třeba obdarovat někoho, kdo v životě neměl tolik štěstí jako on. Řekněme támhleta nenápadná důchodkyně, - pohlédl dolů do dvorany. Jistě si musela něco jiného odepřít, aby si mohla koupit jednu hloupou zmrzlinu, tutéž zmrzlinu, kterou on sám před malou chvílí hodil do koše. Pocit provinění v něm vzbudil dojem, že je spoluzodpovědný za chod světa a v roli klíčového manažera velké firmy by se měl ke své odpovědnosti hlásit dříve a ochotněji než ostatní, jít příkladem. Ano, jen co dokončí rituální skluz, přistoupí k paní a zeptá se jí, co by si koupila, kdyby si z nabídky nákupního centra mohla vybrat naprosto cokoli. Chystal se k nástupu do skluzavky, ale shledal, že si bude muset poradit s aktovkou. Skluzavka byla určena pro děti a muži bylo jasné, že s aktovkou na prsou se do otvoru rozhodně nevejde. Rozhodl se proto, že aktovku pošle napřed a sám se vrhne dolů v těsném sledu za ní. Zatetelil se nadšením a lidé, kteří zrovna prošli kolem, nemohli uvěřit, že se muž v drahém obleku a se zlatými manžetovými knoflíčky skutečně chystá projet po skluzavce.
…
Projekt s přerozdělováním bohatství naplnil zmrzlinářku rozčarováním. Myslela to přeci dobře! Ale bodejť, jak by vůbec mohla něco změnit, když je jenom zmrzlinářkou. Udělala by nejlépe, kdyby raději bývala seděla doma a připravovala se na zkoušku, vystudovala vysokou školu, stala se někým, kdo ve společnosti něco znamená, a vydělala spoustu peněz. Ale kdo ví, - přemítala, jestli studium politických věd povede k velkému bohatství. Měla o tom pochybnosti a uvnitř její mysli začal hlodat červ nedoceněné pýchy. Zavřela stánek, odevzdala tržbu ve vedlejší kavárně a vydala se k východu, aniž si všímala výloh se zlevněným zbožím. Co by si tu asi tak mohla koupit? Ponožky? Jak postupovala k východu, stoupala v ní hladina vzteku vůči všem jednotlivcům, z nichž se skládal tento svět: vůči chamtivým komunistům, vychrtlým slečnám na drahých vysokých podpatcích, tlusťochům s apetitem i bezcitným manažerům, kteří za žalostný stav společnosti a světa byli odpovědní.
…
Mužova aktovka zasvištěla dolů po skluzavce. Nemeškal, téměř se už odrazil, když na jeho rameni spočinula těžká ruka. „Nikam nepojedete,“ řekl otylý pracovník ochranky s rukama upatlanýma od zmrzliny. Muž se mu chtěl vymknout, ale nešlo to. Tlusťoch ho chytil za obě paže a vytáhl jej z otvoru skluzavky jako špunt. „Klouzačku tady máme jenom pro děti,“ zahřměl. „Pod pokutou až dva tisíce korun. Ale můžeme se domluvit, že vy to dneska budete mít jenom za tisícovku.“ Po buldočí tváři se mu rozlil samolibý úsměv, výraz převahy člověka, který si vprostřed močálu konzumu uvědomil svoji moc.
„Ale moje aktovka,“ protestoval muž a snažil se hlídači vytrhnout. „Podívejte se! Poslal jsem ji dolů po skluzavce!“ Těkal očima přes zábradlí. Kam se poděla ta sympatická důchodkyně?
Hlídačův stisk byl však pevný. „Tomu tak budu věřit! Nechtějte mě dopálit a radši rychle zaplaťte. Nebo to bude za dva litry.“
„Pomoc!“ křičel bezmocný muž. „Lidi pomozte! Moje aktovka!“
…
Zmrzlinářka vzhlédla vzhůru k ochozu prvního patra, odkud se ozýval křik. Uviděla nevděčného manažera, jak se potýká s tlustým pracovníkem ochranky a marně se snaží vyprostit. Ušklíbla se a pomyslela si něco o tom, že na každého jednou dojde. Prošla okolo ústí skluzavky a všimla si, že na samém konci vězí kožená aktovka.
„Pomozte!“ křičel muž z ochozu, když ho pracovník ochranky násilím vlekl z dohledu. Znělo to jako zoufalé výkřiky nespravedlivě odsouzených vězňů, ale dívka už věděla, že zdání klame, a že soucitem svět nezmění.
Uchopila aktovku a prošla otáčivými dveřmi ven na ulici. Byla si jistá, že je to znamení shora. Způsob, kterým sám osud přerozděloval bohatství tohoto světa, trestal zpupné a odměňoval slušné.
Dvě stě šedesát tisíc bylo tak akorát, aby do konce studia nemusela pracovat.
Muž zatím na služebně Městské policie hořce litoval, že chtěl změnit svůj život, a byl by s chutí zavolal svému psychoterapeutovi a poslal ho ke všem čertům, ale neměl ani telefon.
Před zavřeným stánkem se zatím vytvořila nová fronta lidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat