Výchova spisovatelů v Čechách I: Lze se uživit psaním?

Varuji čtenáře, že nepůjde o žádný ucelený seriál, nýbrž o posbíranou směs svévolně (ne)navazujících postřehů z internetu. Například: Kdosi mě upozornil na fotografii, kterou do svého profilu na facebooku umístil spisovatel Jaroslav Rudiš: je na ní vyobrazen spolu s Michalem Vieweghem poblíž titulku "Kolik vydělávají české romány", což bylo téma nedávné přílohy  Hospodářských novin. Oba autoři jsou tmavovlasí muži v brýlích, mají ruce v kapsách a na sobě džíny a tmavé sako, a tak Jaroslav Rudiš doprovodil fotografii výzvou svým fanouškům - "Hledej 5 rozdílů". 

Mysleme si, že to Jaroslav Rudiš prostě jen tak napsal a nebyla v tom žádná poťouchlost. K bontonu soudobého cool čtenáře, co je in, však patří strefovat se do Viewegha a vůbec do autorů, kteří se psaním nejen uživí, ale zároveň pochopili, že součástí spisovatelské profese je i marketing, takže dosáhli relativního blahobytu. A tak pod fotografií najdeme komentáře od "Vývek je divnej" přes "Jára je cool, M.W. nabubřelej narcis" až po několik sprostých výlevů. 

Po letech omílání téhož jsem už alergická na paušální vzdech nejrůznějších literárních obroditelů: Viewega se prostě vždycky prodá ke dvaceti tisícům výtisků, to je marný, lidi si knihu koupí kvůli jménu autora a nikoliv kvůli originálnímu a kvalitnímu obsahu.
Ráda bych k tomu podotkla: No a? Od té doby, co nemáme demogracii, ale demokracii, je každého věc, jestli si nakrásně kupuje knihy podle barvy přebalu (já mám samozřejmě nejradši ty, co milují přebaly s vyobrazením oškubaného kuřete, které přejel kamion:). Sama nepatřím ke skalním čtenářským táborům ani jednoho ze jmenovaných autorů, ale předpokládám, že jako spisovatelé na plný úvazek se Rudiš i Viewegh pilně činí a pracují jak nejlépe dovedou, takže jejich nasazení - ať už vede k jakýmkoli výsledkům - respektuji. Jak řekl můj učitel scenáristiky Robert McKee: Pokud pracujete poctivě, pak vás špatný scénář bude stát stejně energie jako dobrý scénář a musíte se smířit s tím, že vás za tu příšernou námahu, nepředstavitelné úsilí a citový výdej nikdy nikdo odpovídajícím způsobem nezaplatí.
S čímž jsem se ztotožnila. A proto, když už jsme u Jaroslava Rudiše, mě zaskočila jeho odpověď v on-line rozhovoru na ihned.cz, kde na otázku, kolik si tak romanopisec v Čechách vydělá, odpověděl, že osm procent z prodaného výtisku by autor dostat měl. Můj názor je tento: pokud si autor cení svojí myšlenky, příběhu, několika měsíců práce, intelektuálního úsilí a citové investice, které musel do psaní vložit, na osm procent z maloobchodní ceny bez DPH, pak může zrovna tak dát knihu na internet zadarmo ke stažení. Pokud se trefil a vytvořil něco originálního, zábavného, strhujícího, myšlenkově nebo stylisticky hodnotného, čtenáři se sami začnou domáhat knihy, ať už (kvalitní) elektronické nebo tištěné, protože číst pédéefko, co mj. nepasuje do čtečky a nejde zvětšit, je skoro stejně kostrbatý zážitek jako sledovat filmy online. Takže je značně pravděpodobné, že autorovi pak doma jednoho rána zazvoní telefon a ze sluchátka se ozve: tady nakladatelství, rádi bychom vydali vaši knihu. Mimochodem, o pirátství bude na zdejším blogu ještě řeč, ale prozatím stojí za povšimnutí dva hlavní názorové tábory: zatímco právě Michal Viewegh (a s ním řada z našich známějších autorů) se proti pirátství ostře staví, brazilský kolega Paulo Coelho, autor románu Alchymista, se s piráty spojuje, tvrdí, že volné stahování je nejlepší reklamou, kterou si autoři mohou přát, a osobně vybízí k pirátění vlastních děl. Zajímavá diskuse na toto téma (v návaznosti na propíranou smlouvu ACTA) proběhla včera na Radiožurnálu.
Současná hysterie okolo pálení pirátů a čarodějnic se mi v každém případě zdá trochu směšná. Fakt si nemyslím, že uživit se literaturou na stokrát zpřesýpaném malém pískovišti českého trhu se kardinálním způsobem ztěžuje právě díky pirátskému stahování. Daleko víc než piráti mě dráždí arogantní neplatiči z řad filmových produkcí. Kdyby mi několikeré firmy (které, jak se zdá, velmi dobře vědí, co je a není krádež) nedlužily za odvedenou autorskou a dramaturgickou práci desítky tisíc, moh mít Totál Balkán klidně přebal. Ale bez ohledu na dlužníky, piráty a skeptické závěry všech novinových článků o tom, jak to má chudák spisovatel v Čechách těžké, tvrdím - ano, má to těžké (nikdo neříkal, že to bude lehké), ale šanci uživit se rozhodně má. Nesmí se omezovat jen na psaní románů (pokud nepíše samé bestselery). Neměl by se bránit literárnímu marketingu, s čímž souvisí například to, že angažuje někoho, kdo se bude o tuto složku jeho práce kvalifikovaně starat; ba - autor by měl mít agenta. A hlavně by se měl obrnit trpělivostí vůči obvyklému trendu, že v umění a kultuře je doba mezi  investicí (finanční i časovou) a jejím zúročením velmi dlouhá. Já sama jsem v celkovém součtu nákladů (kromě běžných útrat zahrnují mj. dvouleté studium v Británii, tisíc kusů knihy vydané vlastním nákladem, poplatky na účast ve spoustě soutěží, kam jsem se hlásila, atd.) zatím v těžkém minusu. Ale jak řekl jakýsi americký kolega: Pokud jste po celou dobu uplynulých patnácti let napsali každý den alespoň 500-1000 slov slušného literárního textu, máte určitou šanci stát se zítra přes noc hitem.