Tváří v tvář filmu

Nikoliv jako divák, ale jako tvůrce - dramaturg nebo scenárista. Představme si tuto scénu: mladá autorka je na jakési společenské akci usazena ke stolu, kde sedí dva producenti a režisér. Dají se do řeči o svém novém projektu, scénáři, který nechali přeložit do angličtiny, ale  - znáte překladatele! - úplně to zkazili. Z geniálního díla v češtině vyrobili paskvil. Takže producent, chudák, musí urychleně sehnat člověka, nejlépe scenáristu-angličtináře, který by text opravil a dramaturgicky sjednotil. Když to mladá autorka, shodou okolností scenáristka-angličtinářka uslyší, pohotově pípne: Já bych se toho, s dovolením, zhostila.

Čímž se ocitne na prahu hrůzostrašného příběhu o bezesných nocích a prázdném bankovním kontě. Ale teď, na začátku, ještě nic neví. Je jako neposkvrněný divák v kině, kterého zaujal titul filmu a upoutávka, takže vyrazil snímek zhlédnout a už během několika prvních minut zjistí, že to nejspíš nebyl úplně dobrý nápad. Rád by, nicméně, dal filmu šanci, a tak vyčkává, jak se věc vyvine.

Mé první jednání v mahagonové kanceláři producentů bylo jako strhující trailer. Ty vaše dialogy, ty dialogy! - rozplýval se jeden z přítomných. - Jen co pro nás přepíšete ten strašlivý anglický scénář, zamlouvám si vás pro celovečerní film. Bude to tutovka! S vaším talentem, s vaším nasazením - sfoukneme to za čtrnáct dní. Ale teď k věci.

Film se posunul k zápletce. Prolistovala jsem epický scénář, který sestával z dvouset stran. - Vezeme ho na významný mezinárodní festival, - pochlubil se druhý producent. - Takže si nechceme uříznout ostudu. Anglická verze musí být perfektní!

Cestu, kterou bylo třeba urazit od paskvilu k perfektní verzi, jsem odhadla na týden čistého času, kdy bylo potřeba zhojit především jednu vadu, kterou se scénář vyznačoval, a sice, že dialogům nebylo vůbec rozumět. S pomocí české verze jsem se pokusila rozklíčovat, o co jde a zároveň se odhodlala k odvážnému kroku: chtěla jsem si ověřit, že překlad skutečně vznikl vložením celé české verze do překladače Google a stisknutím tlačítek copy / paste. 

Bylo to tak. 

Bylo to neuvěřitelné. 

A bylo hůř. 

Dramaturgické úpravy, - oznámila jsem producentům, - budou vyžadovat práci s řadou historických zdrojů, specializovaných slovníků, stylistické vyšívání a přitesávky, kalibraci všech replik, trénink postav, které ani na ploše 200 stran ne a ne se charakterizovat, opravu zjevných nesmyslů, totální rekonstrukci formátování (ač jde o historickou látku, není radno používat historické kudrnaté písmo a nerespektovat ani jedno z celosvětově uplatňovaných pravidel pro úpravu scénáře), napsání synopse (bez synopse na festival nelez, kdo by četl dvousestranný scénář?) a hlavně, budou vyžadovat několikadenní spolupráci s autorem předlohy. 

Producenti nadskočili radostí, tiskli mi ruce, nazvali mě spasitelkou celého projektu a koupili mi dva šunkové chlebíčky. Načež svraštili čelo: nemile je překvapilo, že bych za práci chtěla zaplatit. Co, zaplatit - já chtěla dokonce zálohu! Spráskli ruce. Abych rozuměla: projekt je v tuto chvíli v předprodukci. A víme-li, co je předprodukce? Předprodukce je fáze výroby filmu, kdy se obecně nedostává peněz. Oni sami, ať si nemyslím, oni sami v podstatě živoří, a to jen díky obětem, které přinášejí na oltář kultury, - řekl první producent, přičemž poklepal rukou na desku secesního stolu a pohlédl na hodinky Rolex. No - už musí jít. 

A co smlouva? - zastoupila jsem mu cestu. 

Jaká? 

O dílo. O pracovní činnosti. O něčem, ale na papíře, - děla jsem. 

Producent se málem rozeštkal: není zvyklý čelit právníkům (ep, ep...). Veškeré jeho obchody se prý odehrávají takzvanou metodou rukystisku, kdy si jednotlivé strany prostě tak nějak věří. Na co smlouvy? Buď jsme skauti, tak si - čestné slovo! - věříme a nebo jdeme od toho. Ať si nemyslím II: za rohem čekají zástupy mladých scenáristů, kteří jsou žhaví do spolupráce s věhlasnou produkční společností, a nehodlají prudit s nějakou smlouvou, neřkuli zálohou. Co je to za jednání? - řekl on mně a zvedl zlatý telefon, který neúnavně zvonil. Podle výrazu jeho tváře volal Pat Britt, Brad Pitt, nebo někdo podobný. Producent se vznesl půl metru nad zem a vytěsnil mě z obzoru.

Když zástupy, tak zástupy, - pokrčila jsem rameny a měla se k odchodu z kina. Byl to holt špatný film. 

Chytili mě na chodbě, za rohem, kde žádné zástupy nečekaly. - Pan producent se omlouvá, už dohovořil a nechává vzkázat, že nic se nejí tak horké, a že to byla celé jenom legrace - filmařský humor, jak se říká. Ha, ha, ha. Ať napíšu své podmínky, jakékoliv, do mailu, a on mi je, jakékoliv, rád potvrdí, ale hlavně - ať už začnu na věci dělat, jinak se to propánajána snad nestihne a bude z toho mezinárodní ostuda. 

To asi bude stejně, - pomyslela jsem si. 

Podmínky mi potvrdili. Zaplatí neprodleně po odevzdání díla. Fakt! Mají nesmírný zájem o další spolupráci, byli by šílenci, kdyby nějak poškodili naše slibné vzájemné vztahy. 

Vypětí a zoufalé desetidenní úsilí, které následovalo, může pochopit snad jen ten, co chtěl postavit maketu Cheopsovy pyramidy v poměru 1:1 z kostiček lego, načež se vyčerpáním zřítil z prvního patra.

Já se zřítila taky, a to do postele s dekou, depkou, chřipkou a mžitkami před očima, ale až poté, co jsem hotové dílo včas odevzdala. Producent mi chtěl přijet osobně poděkovat a zulíbat ruce. Řekla jsem, ať rovnou vezme peníze. - Jo takhle... - zamyslil se. A přestal mít čas. 

V následujících měsících se ukázalo, že obrat neprodleně v pojetí producentů získává plasticitu žvýkací gumy, a lze jej natahovat tak dlouho, dokud nedojde k promlčení. Jejich imunita vůči urgencím, telefonátům a předžalobním upomínkám trumfla imunitu poslaneckou. "Já bysem tam vlítnul a vzal si ty rolexky," radil nejmenovaný kamarád kosovský Albánec, bytem v Mitrovici.  "Nebo kola vod auta bys jim mohla vodmontovat," doplnil přítomný zástupce bosenské menšiny. "Na Balkáně by si mohli zkusit někomu nezaplatit. Skončili by." Svitlo mi, proč se v té části Evropy, která se tváří jako rozvinutější, vyrábí tolik filmů. Asi jsou všichni skauti, jedou podle modelu rukystisk a scenáristům platí v naturáliích nebo v lístcích do kina. 

Rok se s rokem sešel. Znovu se konala kulturní akce, na níž k celé věci došlo. Producent mě vítal s otevřenou náručí. Jak se pořád mám? Na čem pracuji? A jak jde jinak život? 

Pracuji na novém námětu. 

Vážně? Jak se to má jmenovat? 

Pacta sunt servanda. 

Rwanda? Takže zahraniční produkce, tak to vám gratuluji!

Jinak už nemám vůbec žádné peníze, takže se uchyluji k obchodování na aukru, to jest k prodeji předmětů náhodně po bytě nalezených. Zasmušil se. Je mu to líto. Ale chápe mě - on už také nemá vůbec žádné peníze! 

To nevadí, - řekla jsem. - Prodejte hodinky. Stejně jsou vám k ničemu, když nevíte, co je neprodleně, a kromě toho - brzy u vás bude exekutor. Tak zdařbůh! 

Hned po návratu domů jsem otevřela občanský soudní řád s komentářem a jala se oprašovat zchátralé znalosti žánru, jenž jsem před lety opustila. Jmenuje se soudní žaloba.