Nevím, jak nejlépe převést tento vynález do češtiny, jediné co mě napadá, je "spisovatel dočasně u nás zabydlený". U nás zatím žádný zabydlený není. V Británii a v Severní Americe jsou však rezidenční programy pro spisovatele tradiční formou podpory pro literární tvorbu. Každá lepší univerzita či knihovna má svoje spisovatele: na semestr, na rok, někdy i na několik let.
Poskytne jim skromné či velkorysé stipendium, obvykle také bydlení a stravu, a hlavně - poskytne jim to, čemu se říká community of writers, čili sbor autorů, čtenářů, aspirujících mladých spisovatelů, studentů a vůbec lidí, kteří zabydleného spisovatele obdivují, milují, čtou, poslouchají, nosí mu domácí zákusky, aby nestrádal, a nechtějí za to nic jiného, než aby psal, tu a tam uspořádal veřejné čtení, vedl stylistický kurz, občas se podíval na něčí text a znalecky jej vyhodnotil. Netřeba zdůrazňovat, že spisovatel v takovém prostředí vzkvétá.
Po vzoru amerických univerzit si svého Writer in Residence obstarala i OSN (míním organizaci, neplést se známým nakladatelstvím:). Najala amerického autora bosenského původu Aleksandera Hemona, aby několik měsíců brouzdal po chodbách a jednáních v newyorské centrále OSN, nasával atmosféru, vyptával se, účastnil, začítal a dělal si poznámky. Až (toho) bude mít dost, má za úkol napsat delší stať nebo kratší knihu o tom, jak OSN funguje. Prý už píše. Nu, snad přinese něco nového a zajímavého, ačkoli z rozhovoru o jeho dosavadních závěrech to tak moc nevypadá. Ale myslím, že takticky mlžil, aby nedal znát, co má případně za lubem.
Jinou formu, a sice Online Writer in Residence, zvolila organizace Booktrust (mimochodem skvělý web a užitečný rozcestník pro začínající spisovatele). Jenže spisovatel usídlený on-line je pouze něco jako guest blogger, a živý literární kvas a odezvu tak postrádá.
Je škoda, že u nás zabydlené spisovatele nemáme. Zčásti je to tím, že nemáme rezidenční univerzitní komplexy, ale hlavní roli hraje nedostatek tradice v literárních, překladatelských a tvůrčích stipendiích. Má se jaksi zato, že živit se psaním (nebo uměleckým překladem) je tak jako tak holý nesmysl, a pokud si někdo nemůže pomoct, ať si klidně píše - před odchodem do práce, po práci, o víkendech a po nocích. Zajímavé: u houslového virtuosa nikoho ani nenapadne, že by si mohl každé ráno přehrát Paganiniho, pak vyrazit do zaměstnání (řekněme do vrátnice Smetanovy síně), večer si jen tak ze sportu a pro dobrou náladu zopáknout Bachovu suitu, a v sobotu ji brilantním způsobem vyseknout na koncertě před vyprodanou Smetankou.
Přitom psaní, pokud má k něčemu vypadat, má zcela srovnatelné nároky s mistrovstvím v hudbě nebo kterémkoliv jiném oboru.
Třeba se to časem změní. Zatím nezbývá než se hlásit do zahraničí jako spisovatel-emigrant. Spousta programů Writer in Residence vítá přihlášky od zdatných, anglicky píšících zahraničních autorů, protože obzory tamních studentů i autorů jiný pohled na svět obohacuje. (Mimochodem: proč například Filosofická fakulta UK nepozve nějakého dobrého anglofonního spisovatele na pár měsíců do Prahy? Vsadím se, že by nechtěl moc. Spoustě autorům, a to i těm známějším, by bohatě stačilo mít důvod přijet do Prahy, o které většina kulturního světa sní.)
Žádné komentáře:
Okomentovat