Jaký má být prezident

Mívám sen: zpoza tlustého skla pozoruji T.G. Masaryka v pilné práci uprostřed jeho kanceláře na Hradě. Buším na sklo. Chci mu něco říct. Co? Nevím. Snad chci předat vzkaz z budoucnosti, povědět mu, co se stane, že bude Mnichovská dohoda a co udělá Beneš, aby mu sakra něco řek - von ho poslechne!, jenže Masaryk dál sedí u stolu a píše. Neslyší mě. 

Ale, kruci, já musím něco podniknout! Rozbít sklo a stisknout záchranné tlačítko, těkám očima po Masarykově pracovně, rozhlížím se po nějaké tyči nebo dlažební kostce, jenže v tu chvíli obraz mizí a já vím, že všechno bude přesně tak, jak jsem se o tom učila ve škole, že to, pro co žil Masaryk, udusá dav lidí zlomených válkou, nadšených komunismem, podruhé zlomených invazí, nadšených sametem a do třetice přemožených blbou náladou doby, kdy nám nechybí nic, tedy (zhusta), kromě morálky a občanské odpovědnosti.

Probudím se a shledám, že nejsem na Hradě v roce 1932, ale v demokratickém státě, nadto v době míru a blahobytu, takže arci není důvod k panice, dramatizaci a všeobecnému burcování. Pak si uvařím kafe, zasednu ke každodenní porci tisku, a zpanikařím vopravdu. 

Nastal den prvního výročí odchodu prezidenta, který jediný mi za posledních 80 let naší historie nejen nevadil, ale dokonce byl osobností, k níž bylo lze obdivně vzhlížet a během jeho projevů, dokud nevyšly knižně, si dělat poznámky do důležitého zápisníku a vracet se k nim ještě po letech. Povzdech dne: je zřejmé, že z volby, která nás čeká, jedinec podobných kvalit v žádném případě nevzejde. 

Před pár měsíci jsem svým podpisem podpořila kandidaturu Vladimíra Franze, a přestože jej zřejmě nakonec volit nebudu, jsem ráda, že uspěl a že se o post uchází jako vzdorokandidát, doklad, kolik lidí je ochotno dát mu přednost před kandidáty, kteří jsou pro prezidentskou funkci vhodní podstatně méně, ačkoli nejsou modří, ale například rudí - nezájem, zda dnes anebo kdysi, naoko nebo vážně, z fikané zištnosti nebo z mladické nerozvážnosti (Fischer, Dlouhý), politicky zdiskreditováni (Zeman), postiženi vlastním narcismem a skandálním pseudo-sebevědomím, které kráčí kilometr před nimi (Bobošíková, Okamura), příliš názorově vyhranění (Roithová) či absolutně nečitelní, kromě, tedy, příslušnosti ke své straně (Sobotka, Dienstbier). O Táně Fischerové nedovedu nic kloudného říct; určitě jde o statečnou a zasloužilou ženu, ale osobně mi překážejí její vazby na ekologická a humanitární sdružení (Arnika, Vize 97), jejichž principy a aktivity ve mně budí spíš rozpaky. A taky: ač je nesporně lepší kandidátkou než Bobo nebo Roithová, do druhého kola nepostoupí. 

Zbývá Karel s růžovým čírem a otázka, jaký by, tedy, měl prezident být. 

Dobrou zprávou je, že hradní excesy a alotria, kterých jsme byli svědky v uplynulých letech, s největší pravděpodobností skončí, ať už zvítězí kterýkoli z favoritů. Pokud nepůjde do tuhého, tak se snad žádné výraznější ostudy nedočkáme. 

Horší bude, pokud do tuhého půjde. Co když ve volbách zvítězí komunisté? Co když se rozpadne EU? Co když nastane válka, bída, přírodní katastrofa nebo jiná situace, kdy je potřeba mít v čele státu člověka, který dovede lidi sjednotit, motivovat, nadchnout, nezklamat, inspirovat, vést a hlavně, dovede v klíčový historický moment udělat správné a státnicky jasnozřivé rozhodnutí? 

Chci, aby budoucí prezident v takové chvíli uměl překonat sám sebe, aby byl schopen výkonů jakými byly na prahu tragedie tento nebo, na vrcholu euforie, tento. Aby si ve funkci počínal střízlivě a v případné krizi  statečně. 

Nevím, koho zvolím. V každém případě se rozhlížím kolem a snažím se vypozorovat, jestli mi do mých úvah někdo nebuší zpoza tlustého skla.