Metodické pokyny k vyvolání porodu

Lidem se obyčejně nechce ze světa, ale jsou i tací, kterým se nechce na svět: je tomu už čtrnáct dní, co domlouvám svému dítěti, t.č. stále bytem v dutině břišní, a to na mnohý způsob. Tvrdím například, že čas nazrál, hleď, jaro za humny! (metoda básnická), upozorňuji, že by bylo nanejvýš vhodné urychleně vrátit matku z podoby vorvaně, kterej sežere na co příde, zpět do podoby útlého spisovatele, co spotřebuje toliko misku rýže s kečupem, a to obden (esteticko-ekonomický apel), chrlím výčty atraktivních důvodů, proč se narodit i tehdy, kdy jeden prezident odchází s velezradou na krku, zatímco novej přichází jak se říká lidově, s pivkem, párkem, poličanem, vysočinou a Šloufem za zadkem (lstivé a naprosto neopodstatněné chlácholení budoucího občana-voliče), pouštím si nad pupkem hrací kolotoč s pestrobarevnou sestavou mončičáků (trik vábením na světské radosti) – a nic. Rodina míní, že dítě cítí s matkou-autorkou, tj. snaží se nanejvýš prodloužit čas ticha, klidu a soustředění na tvůrčí práci, a nadto hodlá maximalizovat inspirační náboj svého příchodu na svět. Na odjezd do porodnice to v uplynulých týdnech vypadalo pouze dvakrát: ve vánici, kdy nám auto zapadalo půlmetrem sněhu a bylo nasnadě, že odhrabání by s přehledem strávilo celou první dobu porodní, takže porod by se uskutečnil v závějích, a podruhé v den stávky lékařů.

Pan Zděnek a matka puma

Vždycky jsem si myslela, že vůbec nejlepší vnímavost při pohybu v terénu vykazuje spisovatel(ka). Byl to omyl. Daleko výraznějším postřehem se vyznačuje úplně jiný tvor. Je to novopečená matka, která uprostřed šestinedělí vyrazí do města, lhostejno, zda s dítětem nebo bez.