Pan Zděnek a matka puma

Vždycky jsem si myslela, že vůbec nejlepší vnímavost při pohybu v terénu vykazuje spisovatel(ka). Byl to omyl. Daleko výraznějším postřehem se vyznačuje úplně jiný tvor. Je to novopečená matka, která uprostřed šestinedělí vyrazí do města, lhostejno, zda s dítětem nebo bez.

Ačkoli novopečená matka často připomíná tučňáka, ve skutečnosti je to puma. Disponuje nekonečnou trpělivostí, bleskovým startem a vynikajícím čichem. Vidí dozadu a za roh, slyší i myší prd, a kromě toho  neomylně identifikuje lidi, před kterými je do krve odhodlána své dítě bránit (tuberáci aneb lidé, kteří si právě odkašlali, kuřáci aktivní, pasivní, opravdoví i domnělí, jedinci, kteří si už deset minut neumyli ruce, a  k tomu všichni ostatní - obvyklí podezřelí, sobí hnusci, cizopasníci a komunisti). Ze zakřiknuté pozorovatelky, která se ještě před pár měsíci upejpala říct neomalenému řidiči, že parkuje půl metru před přechodem pro chodce, se stala lítá strážkyně zákona, která stále někam telefonuje, aby si stěžovala, hlásila, nabádala a všelijak umravňovala svět - svět svého dítěte. 

Včera jsem po několika týdnech vyrazila na půl hodiny poprvé bez dítěte. Zaradovala jsem se, že stále zvládnu řídit i jiné dvoustopé vozidlo než kočárek a zapnula jsem autorádio. Šlo o vypůjčený vůz, jehož majitel holduje stanici ČRo 2, a tak jsem vyslechla několik podnětných projevů, jimiž se posluchači domáhali písničky na přání.

"Dobrý den, paní Stáňo," začala bodrým hlasem posluchačka z Kladna. "Já bysem prosímvás chtěla zahrát písničku Zděnkovi Troškovi, tomu režisérovi, víte? - za ty jeho filmy báječný a pěkný. Třebas ty Žabovřesky teď, to teda bylo úplně fantastický."

Redaktorce Stáně zaskočilo. Mě obestřela hrůza. Žabí ani jiné vřesky jsem neviděla. Slyšela jsem o nich. A četla jsem rozhovor se Zděnkem, tím režisérem, v němž pochválil Hitlera i československé normalizační vlády, a prohlásil, že jestli si myslíme, že je to tak úžasný, ta svoboda, tak on nám to brát nebude, ale on si to, teda, nemyslí.  

Na index škůdců, zlounů a nebezpečných predátorů, kterým jsem coby matka-puma povinna čelit, jsem ke Zděnkovi přidala i paní z Kladna a všechny, komu se líbí ty jeho filmy báječný a pěkný, lidi, co si dají to pivko i ten párek zdarma uprostřed lidové ejchuchu veselice, toho Zemana zvolí a nakonec, mladá pani, i ty komunisty. Kolik jich, sakra, asi je? - ptám se v duchu. Jakou mohly mít Babovřesky návštěvnost? 

Zakazuji si po tom pátrat. Jedinou útěchou mi je fakt, že píseň, kterou panu Zděnkovi z rádia zahráli, byla otřesná a strašná. Kéž ji slyšel a patřičně při tom trpěl. 

O pár minut později jsem v obchodním domě Billa zpozorovala dědouška, ohnutého starého pána, který se sotva vlekl. Možná měl kdysi jiskru v oku a možná by ji měl stále, nebýt člověka, který do něj nehezky šťouchl a pravil: "Prosimtě dělej sakra už ale! Nesu ty tašky, neskladný a těžký, a ty se táhneš jak smrad nějakej." Autor by na tomto místě do scénáře připsal, že postava je tzv. nařvanej kretén. Dle podoby syn. Nebo vnuk? Odsupil z prodejny, obratným hmatem zapálil cigaretu a čekal na dědouška, který zápolil s každým krokem a snažil se rozpomenout, v čem jako otec pochybil. Možná málo čelil, neozval se a necenil zuby na ty, kteří mohli jeho dítěti ublížit slovem, špatným příkladem, lhostejností a tupostí. Kdo ví. Anebo udělal všechno správně a stejně to bylo k ničemu.

Pozoruji vzdalující se obraz bídy a vštěpuji si, co všechno chci udělat správně já. Papír s nákupním seznamem se prolíná s desaterem příkladné výchovy, za každým regálem vybafne další individuum, které opatřuji vykřičníkem a zařazuji na index. S náručí náhodných potravin letím k pokladně, cik cak jako blázen, a všimnu si úhledné celozrnné matky, jejíž oděv ladí s minimalistickým kočárem jako jin a jang. Vyzařuje pohodu a klid. Jak to dělá? Má v tom kočáru vůbec nějaké dítě? Nejezdí si tady jen tak, aby šla na nervy všem rozcuchaným čerstvým matkám, které se po porodu kdovíproč sotva vejdou do těhotenských džín a pod bachratou bundou mají manželovo tričko s flekem po ublinknutí na levém rameni? Možná bych ji taky měla zařadit na seznam. Pche. Minimalismus. Všeho moc škodí. A všeho málo taky! Obzvlášť mezi námi matkami.

Instinkt velí, že půlhodina uplynula, řítím se pumím tempem zpátky domů, k mláděti, které je třeba nakrmit a podprahovými signály předat zprávu o stavu světa.

Do rádia se zatím dovolala milá paní. Upejpavým hlasem prosí o písničku pro svou učitelku ze střední školy a děkuje jí za všechno. Redaktorka Stáňa si oddechne. Já taky. Zdá se, že slušný a kultivovaný člověk ještě žije, byť jen v éteru. A píseň docela ujde. Takže někde žije i zbytkový, menšinový, utlačovaný vkus, pod jehož záštitou lze přežít realitu obchodního domu Billa i ostatní scény báječný a pěkný.