Tvůrčí psaní pro soudce...

...mělo původ v Tvůrčím právu pro spisovatele. Nečekaná diskuse se rozvětvila až do mého mailu, kde vyvrcholila nabídkou, jestli bych nechtěla učit kurs psaní na Justiční akademii, a sice pro soudce s praxí do tří let. Kurs byl vypsán pod přitažlivým titulem "Tvůrčí psaní (nejen) rozsudku", což nenechalo chladným zpravodajský štáb TV Nova, který hned přispěchal s reportáží (...můj štěk o tom, že české justici fandím, a zvláště do mladých soudkyň a soudců vkládám naděje, bohužel pro nadbytečnost vystřihli).

Zázraky všedního dne

Není snadné býti autorem, ale vysloveně nesnadné je být autorem daňového přiznání: třikrát jsem ho vyplnila špatně, počtvrté dobře, šestkrát volala trpělivé paní účetní, z toho pouze dvakrát se stejným dotazem, osmkrát přemohla tiskárnu a vymodlila z ní potvrzení, s nímž za pět minut pádím na poštu. Jediné, co mi šlo hned napoprvé, byl podpis. Uf... Avšak i v takové dny, jako je ten dnešní - tedy v poslední možný den pro odevzdání daňového přiznání, kdy finanční a poštovní úřady praskají ve švech, se může stát malý zázrak: Česká pošta, a.s., mi zcela nečekaně poslala zpátky všechny peníze, které jsem zaplatila za nedobrovolné šachy s balíky do ruky. Tak vida! 

Slovo o plastech v kuchyni

Důkaz o tom, že spisovatel nemá co dělat v kuchyni, protože tam páchá škody značného rozsahu, poskytl už před několika lety Zdeněk Svěrák. Myslela jsem, že tím určil definitivní mantinel toho, co zkrátka nelze tolerovat, a člověka, který by se dopustil téhož, zbavuje jakýchkoli dalších práv v kuchyni (kromě pasivních práv strávníka). Tím, čeho jsem se dopustila dnes večer já, se mi však podařilo na důkaz podle Svěráka  navázat a posunout mantinel o bezvýznamných několik centimetrů dále. 

Racek je fracek

A jeho píseň v žádném případě není líbezná. Komentátor(ka) Q. udeřil(a) hřebík do lebky. Je to pláč, křik, skřehotání, paví skřek, zkrátka cokoli jiného než slavičí (líbezná) píseň. Vím to. Jenže věc je zapeklitá. Jsouc překladatelským diletantem, učinila jsem tento prostořeký závěr: pokud je prioritou překladu soulad s melodií a tedy zachování možnosti odzpívat píseň v české verzi, pak je podle mě třeba učinit řadu krutých jazykových kompromisů a nebo - lépe - napsat úplně nový text, který snad zachová pointu originálu, ale jinak s ním bude mít pramálo společného. Na charakteristickou libozvučnost původního jazyka můžeme tak jako tak zapomenout. Pokud je cílem držet se co možná nejúzkostlivěji obsahu  původního textu, pak téměř s jistotou nepůjde zpívat, obzvlášť, pokud jde o překlad mezi jazyky, které mají na první pohled řadu podobností (viz má potyčka s fantastickou polskou básní Czeslawa Milosze, kterou se mi podařilo přeložit do angličtiny, a to poté, co jsem shledala, že přebásnění do češtiny není v mých silách. Kdyby se do toho někomu z vás chtělo, originál je zde. Překlad do češtiny by byl záslužným příspěvkem v boji proti komunismu.) Pohlednici s jadranským motivem vyhrává shora uvedený/á Q. (pošlete mi, prosím, adresu na bcechova@centrum.cz; mohu případně i nascanovat do mailu:).  Jinak velice děkuji vám všem, co jste si dali práci s připomínkami - budu je mít na paměti při rozjímání nad novou verzí!

Co s rackem?

Překlad písňového textu je jednou z nejtěžších disciplín, do kterých jsem se v oblasti psaní pustila. Zatím jsem nepostoupila výš než do ligy začátečnických břídilů. Nejde mi to. Rázuju po bytě a trhám papíry s poznámkami, které 1) vůbec nevystihují originální text, 2) vystihují ho, ale nerýmují se, 3) vystihují, rýmují se, ale k vytyčené melodii pasují asi jako Skákal pes k Měsíčku na nebi hlubokém. Po několikadenním úsilí se obvykle dopracuji ke třema upoceným slokám, které přečtu rodině, čímž zjistím, nakolik jsem se doopravdy přiblížila kouzlu původního textu: při humoristických písních rodina nehne brvou a tváří se sklíčeně, zatímco u písní lyrických až baladických se může potrhat smíchy. Tak tomu bylo u překladu písně Galeb i ja od Olivera Dragojeviče. Tu ovšem přeložit musím, a sice do nové knihy, která vyjde ještě na jaře. Svolení autora chorvatské verze mám. Požehnání pěvce taky. Jenže jsem se zasekla.

Kam až zajde fanoušek

Těžko říct, co si myslela ikona chorvatské hudby, když mě letos v únoru opět spatřila, ano, jako fanouška, který se neuvěřitelně obratným způsobem vetřel do zákulisí a dožadoval se podpisu, fotografování s umělcem a přátelského rozhovoru v půl čtvrté ráno. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety, poté, co jsem v důsledku výbuchu islandského vulkánu, ergo zrušení mého letu do Londýna, nasedla do vozu Mazda MX-5 a za strašlivých dobrodružství a astronomických nákladů podnikla pětadvacetihodinovou cestu, protože jsem přeci musela vidět Olivera Dragojeviče, kterak pěje v Royal Albert Hall. Ostatně, čtenáři, kteří vládnete jazykem anglickým, račte číst zde. 

Vítejte na palubě Boeingu 737

Mnoho let se zdálo, že má schopnost vcítit se do příběhu, je nadprůměrná. Včera jsem zjistila, že předčí i mé krajní ambice, a dumám, nakolik pozitivní dopad může takové nadání mít v praktických oblastech mého života. (Vzpomeňme Otu Plka z Cimrmanovy herecké společnosti Lipany, který se podle svědectví pamětníků dovedl vžít do role tak mocně, že doslova bydlel v charakteru postavy, kterou na jevišti představoval, a opravdovost, se kterou podal třeba Maryšu měla za následek, že s ním po představení nikdo nechtěl jít na kávu.) Čtenáři zdejšího blogu mohou být, nicméně, spokojeni, protože vyšlo najevo, že jejich autorka v zájmu příběhu klidně vyskočí z letadla.

The Iron Lady: Všímejte si svých myšlenek

Konečně jsem vyrazila na Železnou lady. Když jsem přišla z kina, rychle jsem vyhledala a zhltla scénář, abych se ujistila o tom, co nám do umdlení opakovali ve všech hodinách scenáristiky: dobrý scénář lze zkazit, ale ze špatného scénáře nikdy - nikdy nevznikne dobrý film. U Iron Lady je to škoda dvojnásob, protože snímky na motivy životopisu Margaret Thatcher jsou tímto vyčerpány a lepšího zpracování, které by si setsakra zasloužila, se nedočkáme. I tak film stojí za vidění - kvůli určitému (byť nekompletnímu a místy dost zavádějícímu) pohledu na éru první britské premiérky, neuvěřitelnému výkonu maskérů, Meryl Streep i herců ve výborně obsazených vedlejších rolích.

Jarní deblok blogem

Zvládáte přípravy na jaro? Já ne. Jsem zablokovaná (ano, proluka v četnosti příspěvků na Jiném psaní je neklamným příznakem). Čučím do zdi, i když zrovna spěchám. Běžné úkony představují kolosální problém. Například nemůžu najít pumpičku a dofouknout kola od kola (ne ledajakého, jedná se o kolo kosovské, kterým prý protagonistka románu Totál Balkán jezdila po mostě v Kosovské Mitrovici, načež ho přes Černou Horu, Bosnu, Albánii, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko dopravila po součástkách až do Prahy). Na pár dní pomohla euforie z dopsání nového rukopisu. Víkend jsem přečkala s hadrem v ruce, leštíc kapotu Mazdy MX-5 v tmavomodré metalíze a látajíc záděry v béžovém interiéru. V pondělí jsem si dala hadr na hlavu a rozeštkala se. Připadala jsem si... Jak to jen popsat? Prázdná? Ne. Vyhoření? Taky ne. Tak co teda?

Balada doručovací (poštovné a balné včetně)

Pošťáckou pohádku známe. I Pošťáka, který vždycky zvonil dvakrát. Vyskytla se dokonce situační komedie z francouzské pošty. Ale poštovní balada (s prvky absurdního dramatu), to tu ještě nebylo. Inspirovala mě k němu služba České pošty, která sluje Balík Do ruky. Tento skvělý vynález a jeho maskot - smějící se balík s ručičkama a nožičkama - mě na první pohled okouzlil. Zatoužila jsem po něm. Bylo mi velice líto, že mně žádné balíky nechodí, a tak jsem poskočila radostí, když se naskytla příležitost Balík Do ruky alespoň poslat. Netušila jsem, že se tímto vydávám na trať neuvěřitelného dobrodružství, které by náročností a celkovými náklady neurazilo ani kdejakého uhlobarona.

Chov autora ve výběhu (v centru města)

...aneb Deset okamžiků, kdy je autor šťasten na nevyzpytatelném území mimo tvůrčí pracoviště. Kupodivu mezi ně obvykle nepatří moment, kdy po půl roce práce konečně dopíše knihu. Tehdy se daleko spíše cítí prázdný a nejistý. Ale pak přijdou chvíle, kdy autor zavýskne štěstím, srdce mu poskočí, usedne, zjihne a on, naplněn novou energií, zazdí se opět ve své badatelně.

Literatura, Zn. K dostání v jedné velikosti

V rozhovoru na Radiu Wave jsme se s redaktorem zlehka střetli v rámci jedné z otázek: prý že, co je literatura s velkým L? 

Poselství dobrého básníka

Ano, je to recyklace, ale zato je aktuální: dnes zazní v pražské premiéře dalmatské houslové melodie se zpěvy (nebo naopak - podle kvality a množství přítomného červeného vína), a to v Salmovské kavárně (záměrně to hlásím na poslední chvíli, protože mám trému velikou, ó velikou; myslím, že zbývají cca poslední dvě místa, takže kdo by chtěl, ať to ani nezkouší - v případě úspěchu bude včas a řádně oznámeno repete). Kde naopak zbývá posledních míst dost, je kavárna U Chlupatýho ducha, kde budu zítra, 1.3. od 20h číst z Totál Balkánu, a kdo by chtěl přijít, bude vítán.

Proč OSN nefunguje

Dnes ráno jsem objevila Ameriku. Doklikala jsem se prostého důkazu, který osvětluje, proč jsou obří mezinárodní organizace (i leckteré velké firmy) tak ukrutně neefektivní. Pusťte si tohle a uvidíte sami. Pokud nezvládnete rychlou angličtinu řečníka a nebo anglicky nemluvíte, nevadí - v levém dolním rohu (tlačítko subtitles) najdete české titulky.

Následky osvětové činnosti

Od rána přemítám o tom, nakolik úrodná byla půda, kam dopadla má osvětová činnost na chorvatském poloostrově Pelješac. Volal mi můj známý Nikša z jedné tamní vsi: mám novinu! - Čekala jsem, že mi oznámí to, co se pod pojmem novina v Dalmácii běžně rozumí, a sice termín zásnub, svatby nebo narození děcka. "Budu předsedou místního sdružení mládeže strany HDZ v naší obci," odrovnal má očekávání Nikša. 

Výchova spisovatelů v Čechách I: Lze se uživit psaním?

Varuji čtenáře, že nepůjde o žádný ucelený seriál, nýbrž o posbíranou směs svévolně (ne)navazujících postřehů z internetu. Například: Kdosi mě upozornil na fotografii, kterou do svého profilu na facebooku umístil spisovatel Jaroslav Rudiš: je na ní vyobrazen spolu s Michalem Vieweghem poblíž titulku "Kolik vydělávají české romány", což bylo téma nedávné přílohy  Hospodářských novin. Oba autoři jsou tmavovlasí muži v brýlích, mají ruce v kapsách a na sobě džíny a tmavé sako, a tak Jaroslav Rudiš doprovodil fotografii výzvou svým fanouškům - "Hledej 5 rozdílů". 

Co spojuje lidi?

Když jsme včera křtili Totál Balkán, byla jsem požádána o slavnostní zvolání či bojový pokřik. Jistěže mě nenapadlo nic jiného než balkánský slogan Rakija-connecting people, ale křtitel Karel Janeček včas přispěchal s návrhem, aby lidi protentokrát spojila radost a láska. Čemuž, jak se zdá, účastníci akce dostáli: všichni se usmívali, statečně čekali ve frontě na knihu i na podpis a dojali mě svou hojnou účastí, kterou jsem v -16 stupních vůbec nečekala.  Můj pan optik například zavřel krám o celou hodinu dřív, aby to stihl. Dorazilo několik mých kamarádek s kočáry, malými dětmi a červenými nosy trčícími zpod čepic jako Křemílci. Mrazu a náledí se nezaleklo ani několik osmdesátníků. Objevila se řada spřátelených právníků z řad studentů i více či méně dávných absolventů. Pro výhru si přišla i vítězka literární soutěže Jiného psaní Míša Valtrová. Z hradby knih v obýváku mého nakladatele ubylo několik desítek cihel, ale příčka je stále bytelná, takže se brzy ohlásíme s termíny autorských čtení. Fotky ze včerejšího křtu najdete tady. 

Čelme mrazu

a to společně, pravou balkánskou rakijí, která se bude podávat na křtu a autogramiádě knihy Totál Balkán. Mí drazí čtenáři a příznivci blogu - oblečte zimníky, natáhněte oteplovačky / brusle / lyže (podle vývoje počasí) a přijďte v pondělí 6. února v 17h do kavárny Písecká brána (K Brusce 5, Praha 6). Bližší informace zde! K zakoupení bude nejen Totál Balkán, ale i Mým divákům a moje prvotina Na rok za školou. Těším se na vás!

The Whistleblower

Několik let čekám na film, který by v ohromné změti filmů týkajících se konfliktu v Bosně vynikl a překonal snímek Země nikoho. Ten před deseti lety v mistrné zkratce obsáhl veškerá témata etnického konfliktu a účasti mezinárodních sil v něm. Příběh byl smyšlený, ale v divákovi zanechal skandální dojem, že něco takového by se snad vážně mohlo stát. 

O zmrzlinářce, která chtěla změnit svět

Po delší odmlce v pravidelných ukázkách tvůrčí práce z kuchyně spisovatele (netýká se reportáží o neúspěšném vaření čehokoli) přináším povídku inspirovanou výletem do nákupního centra. Všem, co do řad pravidelných čtenářů blogu přibyli teprve nedávno připomínám starší literární kousky, které najdete v archivu. Kuchaři ocení příspěvky zde, automobilisté - klidněte tady, příznivci poezie - šup sem, zájemci o košt z Totál Balkánu - postavte se, prosím, do fronty zde a ty, které zajímají bajky, povídky a další prozaické žánry, koukněte na tohle. Kromě toho vězte, že kniha Totál Balkán je k dostání v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, dokonce to dotáhla až do výlohy - juch!