Nalezeno v překladu

Můj vztah k poezii, obzvlášť cizokrajné, zaznamenal vývoj tak říkajíc od extrému k extrému: na počátku jsem básně snášela jen se značnou nelibostí, protože bylo obvykle vyžadováno se je učit zpaměti a do roku 1989 šlo téměř bez výjimky o angažovaná díla Petra Bezruče nebo rádoby roztomilé komunistické říkanky pro děti.  Poezii jsem proto ignorovala až do svých sedmnácti let, kdy došlo k obratu, resp. ke střetu s neproniknutelnými díly našich a francouzských symbolistů: tehdy jsem začala poezii opravdu nenávidět. Nebylo už nutné učit se básně zpaměti. Bylo nutné je chápat. 

Ve svojí knize Na rok za školou jsem o tom vedla rozumy: „Koho to zajímá?“ napadlo mě. „Koho zajímá, že Jiří Mahen nikdy nebyl pes, jenž odplazil se někam zpitoměle, že Karel Toman divoký mák si natrhá na poli zprahlém nejvíce, či že Vítězslav Nezval listuje potmě v jízdním řádu?“

V té době mě ze všeho ohromného množství vnucovaných veršů zaujaly přesně tři básně: 1) Seifertova Píseň o lásce, a to  díky skvělému zhudebnění kapelou Hm...), 2) Halasův Zpěv úzkosti (Zvoní, zvoní zrady zvon / čí ruce ho rozhoupaly? / Francie sladká, hrdý Albion / a my jsme je milovali... - však to znáte), 3) Rimbaudův Spáč v úvalu. (Vysoko nad těmito třemi díly, ovšem, už tehdy stála nepřekonatelná Cimrmanova Školní brašnička.)

O deset let později jsem se s drzostí přihlásila k přijímacím zkouškám na Oxford, abych se tam, ještě drzeji, věnovala studiu psaní. Telefonický pohovor se jako bumerang stále vracel k jedné otázce: proč chcete studovat tvůrčí psaní v jazyce jiném než ve vašem rodném, střediskovém? Z nervozity a zároveň ve snaze přiblížit se oxfordské břitkosti, jsem prohlásila, že neznám větší jazykový podvod než je literární, resp. umělecký překlad: dojde buď ke znehodnocení díla nebo naopak k jeho zhodnocení, a to zcela nespravedlivému a pomýlenému, protože přidaná hodnota není přičtena citlivému překladateli, nýbrž neschopnému autorovi. A pak - pokračovala jsem - existují témata, o kterých se zkrátka píše lépe, snáze a elegantněji v angličtině. Členové komise z toho byli rozpačití, ale přijali mě.

Pak to začalo.

Poezie byla na programu hned v prvním semestru. Ze sta doporučených titulů básnických sbírek bylo nutné přečíst pětadvacet dle vlastního výběru, děkujeme pěkně!, dále nám bylo uloženo několik esejí a kompozic o básnické skladbě a obraznosti, zatímco triumfem všeho byl úkol napsat vlastní básnickou sbírku. Zřejmě bych se zalekla méně, kdyby mi nařídili, ať porazím prase. Jenže vycouvat z úkolu nešlo, a tak jsem se pustila do práce podle rad zkušených pedagogů, kteří nás nutili psát verše na úzce vymezená témata, v patnáctiminutových limitech přímo v hodině, a s tím, že si je pak navzájem pěkně nahlas přečteme (neodvažuji se spočítat, o kolik let jsem během těchto poetických kratochvílí zestárla).

Uprostřed tvůrčí krize a paniky, že úkol nezvládnu, jsem zhlédla spoustu filmů, kromě řady jiných (James Bond, Harry Potter, Piráti z Karibiku, apod.) i drama Sylvia, o vztahu básnířky Sylvie Plath (Gwyneth Paltrow) a básníka Teda Hughese (Daniel Craig, ach...!). Příběh mě tak zaujal, že jsem si chtěla ověřit, jestli byly básně Sylvie Plath skutečně lepší než poezie Teda Hughese. Odpověď jsem nenašla, ale začetla jsem se. Přes různé odkazy jsem se dostala na Emily Dickinson. Dalším proklikáváním jsem objevila britské básníky, kteří prošli 1. světovou válkou. Zaujal mě Wilfried Owen. Expandovala jsem na básnické servery. Našla jsem tam například Czeslawa Milosze.  D.H.Lawrence. Teprve v překladu jsem poprvé zaznamenala dílo našich hvězd Jana Zábrany a Josefa Palivce. Nakonec jsem přečetla sbírku svojí oxfordské učitelky Jane Draycott a konstatovala, že způsob, kterým se na většině českých škol vyučuje o poezii, je trestuhodný povrchní encyklopedismus. Není divu, že básně zajímají a baví tak málo lidí.

Nakonec jsem sbírku napsala; vlastně - popsala jsem několik sešitů a kdejaký balící papír nebo ubrousek, protože zhruba po dvou měsících vyčerpávajícího snažení mě básně chytly. Něco podobného možná prožije člověk, který najednou, bez varování a příznaků propadne nějakému náboženství nebo sportu (vybavuji si několik lidí postižených golfem nebo amatérským sommeliérstvím).

V básních od té doby tu a tam pokračuji - obvykle v důsledku máchovských citových poryvů nebo v okouzlení  Milošem Macourkem a hladu po satiře. Obávám se, že ukázky děl ve verších budou na těchto stránkách brzy k mání (až vyčerpám zásobu satiry, přijdou na řadu citové poryvy. Čtenáři, kteří vydrží, budou odměněni.)


P.S.
Omluvný dovětek ve snaze vlísat se bystrému čtenáři, kterého zajímalo, jaký - sakra! - vztah měl zpřeházený obsah tohoto postu k titulu Nalezeno v překladu, a shledal, že vůbec žádný:

Jednu báseň Czeslawa Milosze (kterou mimochodem považuji za jednu z nejlepších básní 20. století) jsem přeložila do angličtiny a přednesla jí na veřejném čtení naší oxfordské psací třídy v knihkupectví Blackwell (...v tomto knihkupectví na Broad Street bych s radostí bydlela, pokud by mě nechali spát na karimatce pod stolkem ve třetím patře). Tady je:

The following poem was written in 1939 by the Polish Nobel prize winner Czesław Miłosz (1911 – 2004). With the consent of Soviet government, the poem came out in the local press of Lwow in 1939 and won its author Stalin’s special award.

  

1. Perish in moonlight, burn in flames             3. The red flags that surround the globe

   The crosses, bells and sacred names              Shall be our prophets of peace and hope

   In perdition do find your slow end                 Stalin, the front knight of red army

   The proud white feathered Eagle of Poland     Will crush his ancient foes entirely

2. Stalin, the leader, sun on the sky                4. Your pride will fall in a few instants           

   The power of yours shall never die                 Oh, Polish kings and queens and infants

   Like eaglets let spread out of nests             Each cross, each chapel, faith and masses

   Russia’s and Kremlin’s glorious crests           Will find its fate in dirt and ashes.*

Now read the poem again - but follow its lines, not the stanzas:

1. Perish in moonlight, burn in flames     ---->   3. The red flags that surround the globe

---

* Translated from Polish by Blanka Čechová (© 2007)

Byl z toho málem skandál: báseň jsem četla dvakrát - poprvé jako stalinskou oslavnou (publikum lapalo po dechu, přidržovalo se stolků se šampaňským a v jejich očích jsem četla nevyslovený dotaz, jak je možné, že do kurzu psaní přijali komunistku), podruhé jako výraz polského patriotismu a protisovětského hnutí (což mělo podstatně lepší ohlas). 

(Slibuji, že v tomto místě básnický vlak svou dnešní jízdu opravdu končí.)